- "Kyvadlová doprava" je pro Pražany velice známý výraz, který označuje náhradní provoz městské hromadné dopravy. Užívá se již delší dobu a snad nejčastěji byl mediálně frekventovaný v době, kdy Prahu zalily úděsně nemilosrdné povodně.
- Jeden čas jsem přemýšlel, jestli původ slova "kyvadlová" nevznikl někde jinde, třeba na základě mnohaletých zkušeností s tím, že všichni cestující v pražských dopravních prostředcích se kývou, poletují za jízdy z jedné strany na druhou jak nudle v baňce, nebo jako kyvadlo od hodin, kdy malé děti se za vřeskotu válejí po zemi a staří je solidárně následují. Jenže pak by se tohle označení muselo vztahovat i na tramvaje, jenže jich se to v oněch časech většinou netýkalo.
 -
- I já sám jsem měl to "štěstí" několikráte tuto opravdovou kyvadlovou dopravu zažít na vlastní kůži. Ale bylo to o mnoho týdnů dříve, než se tento druh přepravy stal v Praze na několik měsíců pro všechny cestující běžný, a zachraňoval, co se dalo. Nevím proč, ale když slyším slovo kyvadlová, tak se mi vybaví jedna příhoda z mých návštěv Prahy.
Nastupoval jsem na jednom břehu Vltavy do autobusu, abych se dostal na druhý - před Smíchovské nádraží. Všichni cestující nastupovali ukázněně, nikdo se do autobusu násilně nerval, a lidé byli k sobě ohleduplní a milí, tak jak by to mělo být v civilizovaném světě. Překvapilo mě to, ale ne na dlouho, neboť jsem si uvědomil, že na zastávce stálo jen pár lidí, a všichni - mimo jednoho slepce - věděli, že v autobuse bude pro každého dost místa. - Vzpomněl jsem si na dobu před mnoha lety, jak jsme s mým o dvacet let starším přítelem častokrát zastavili tvrdé nájezdy mladých pasažérů na prázdná sedadla tím, že on na mě zahulákal přes celou celou tramvaj: "Děléééj, děléééj, čovečééé, než nám ty starý zas zasednou všechna místa!"
- Reakce byla neuvěřitelná. Všichni byli jakoby zasaženi proudem, strnuli, pohoršeně se rozhlíželi odkud byla vystřelena ta nevychovaně nevhodná slova a když uviděli mého přítele s prošedivělou hlavou, dali se do smíchu. A pak už pokračovali - jako by nic - důstojně se vší kulturou, přičemž nikdo z mladých se už neopovážil sednout. Musím přiznat, že i dnes, kdy se vztahy mezi lidmi snad ještě více zhoršily, rád tento trik čas od času používám. Jenže dnes už mám také prošedivělé vlasy, a tak vlastně i mohu.
-
- Ale vraťme se k mému příběhu. Když jsem mezi posledními nastoupil do kyvadlového autobusu a postavil se disciplinovaně na samý konec vozu, tak jsem asi po 10 minutách jízdy s hrůzou zjistil, že rovnou pod mými nohami vystupuje ze spárů podlahy kouř z výfuku, který pomalu a jistě zahaloval zadní část autobusu do mlhavého oparu. Je pravda, že to byl starý autobus, pamatující ještě šťastnou mládež Gottwaldovu, ale tohle snad bylo přespříliš.
- Vyjeveně jsem koukal po ostatních cestujících, co oni na to, ale všichni seděli spokojeně dál jako zdrogovaní, skoro jakoby "inhalace" kouře patřila do ceny jízdného a byla naprostou samozřejmostí v rámci zlepšení služeb pražských přepravců.
- Ne, řekl jsem si, takhle to přeci nemohu nechat, i když jsou moji spolucestující spokojeni. Já, bláhovka bláhový, jsem se odvážně dokyvadloval až k řidiči autobusu a dovolil si ho s přátelsky milým úsměvem upozornit, že z jeho dopravního prostředku se zcela jistě stává pojízdná plynová komora.
- Se zlou jsem se potázal! Pan řidič - s velkým "P" - ke mně trochu znuděně pozvedl svůj unavený proletářský zrak a mezi zuby na půl huby zavrčel cosi, jako že když se mi to nelíbí, tak ať si jdu pěšky. Byl jsem rád, ze mě nepokousal. Naštěstí jsem hned vystupoval.
- Zůstal jsem stát na nástupišti a jako zasažený tramvajovou kladkou do hlavy koukal jsem vyjukaně za odjíždějící "plynovou soupravou". Napadlo mě, že tahle přeprava by se měla nazvat dopravou pokyvadlovou, nad kterou může slušný člověk jen nešťastně pokývat hlavou.
-
- Kyvadlovou dopravu jsem poznal i v metru. Nevím však, dá-li se kyvadlovou nazvat, poněvadž tam se nekýváte, nýbrž lítáte zepředu dozadu. Zkuste se někdy při startu soupravy nedržet, panečku. Uvidíte, kolik pobavíte lidí!
- Když jsem jel nedávno v metru se svou přítelkyní Líbou, tak se mi stalo, že jsem šel po prudkém rozjezdu vlaku bleskově "do kolen", a s otevřenou pusou jsem přistál u jejích štíhlých nohou, div jsem si nepřekousl jazyk. Měl jsem to štěstí, že mám uši, poněvadž jinak bych měl klobouk až pod bradou. Přál bych vám vidět a slyšet, jak bylo v tom okamžiku ve voze veselo. Zvláště když moje přítelkyně dostala záchvat smíchu, který se nedal udržet, a nakazila jím další spolucestující.
-
- Raději už toho nechám, poněvadž by se mohlo stát, že leckterý čtenář nade mnou smutně zakroutí hlavou a řekne si: "Proboha, co ten člověk chce? Jednou za čas přijede do Prahy a pořád něco má; to nevidí také něco pozitivního?"
- Ano, milý čtenáři, vidím! Vidím to, že když budeme o podobných nešvarech co nejvíce hovořit a psát, a když najdeme občanskou kuráž proti podobným věcem nebojácně vystupovat, tak se postupem času začne všechno měnit k lepšímu – lidí začnou být k sobě uctiví, milí a budou se mít tím pádem i více rádi.
- Dále také vidím, co by v jiných vyspělých státech ve stejné situaci udělal tamní řidič. Poděkoval by za upozornění, okamžitě odstavil autobus na stranu a cestující by si museli přestoupit do dalšího dopravního prostředku, který by je bezpečně a bez úhony na zdraví zavezl tam, kam si předplatili jízdenku.
|
