Austrálie - můj osud (1)

Rubrika: Literatura – Zamyšlení

Já jsem vlastně vždycky utéci chtěl. No, utéct snad zrovna ne, ale podívat se do světa, to jsem chtěl. Jenže za mého mládí to nešlo, prostě vás nepustili.
Soudružka správcová, pokud se dobře pamatuji, velice význačná a důležitá osoba své doby, byla předsedkyní uličního výboru a jako taková na mě podávala hlášení. Nejen na mě, samozřejmě, ale na všechny. Na mě psala do hlášení, že ...Moc Stanislav šíleně dupe po schodech...
Což byla pravda. Dupal jsem, a cestou dolů i rád. Ratata ratata bum, dělalo to, jak jsem vždy ze šestého schodu skočil na podlaží odpočívadla.
Bydleli jsme v pátém patře a protože nám léta nejezdil výtah, dupal jsem nejen cestou dolů, ale i nahoru. Nahoru jsem ovšem dupal nerad.
Jako nejstarší syn jsem měl povinnost udržovat zásobu uhlí v našem bytě na úrovni, která zaručovala celé rodině teplo. Sklep byl v suterénu, tedy další dvě patra pod zem, takže když jsem si naložil naše dva kýble uhlím, měl jsem to k nám sedm pater. Jelikož jsem v té době neustále na něco trénoval, ať už to byl bobřík síly nebo později atletika, bral jsem to sportovně a po dvou schodech. Ovšem už v prvém patře mi začaly docházet síly v rukách a já občas zavadil kýblem o schod. A právě zde bydleli správcovi, a jak mi ubývalo sil, mé „dupání“ se neslo barákem častěji i hlučněji, a ze čtvrtého do pátého patra jsem už kýble vlastně vláčel po schodech.
Manžel správcové vybíhal na chodbu a řval za mnou, že mi to spočítá a rozseká mi prdel, až mě chytne. Nikdy mě nechytil, ale jeho žena mně to spočítala právě v těch posudcích. Jenže, to přišlo až potom. Úplně nejdřív jsem chtěl utéci do Západního Německa, když mně bylo asi devět let.

Přišlo jaro, na Botiči popukaly ledy a tato kdysi druhá největší řeka Prahy se rozvodnila. Vybodnul jsem se na školu a šel jezdit na krách. Spolužák Tomik přinesl sekeru a tak jsme si odsekali krásnou kru. Kra byla vysoká, solidní a já to odhadoval, že nás v pohodě donese až do Vltavy. Tomik tvrdil, že ještě dál, že taková kra musí doplout až do moře a v tom nás to napadlo! Až se nám zatajil dech. Oba jsme věděli, že k moři to je přes Hamburg, který ovšem ležel v tom nedobrém Německu.
Já navíc z hodin zeměpisu ještě věděl, že to je přístav, a dělníci tam chcípou hlady. Jejich otrhané děti chodí po ulicích a vyzáblejma ručičkama žebraj o almužnu nebo aspoň o chleba. Představa, že bych svejma vyzáblejma ručičkama (a vyzáblé v tu chvíli byly!) už brzo mohl žebrat i já, mě nijak nerozehřála. To jsem ovšem svému kumpánovi neříkal, neb jsem dobře znal jeho světový názor. Ten by se dal shrnout do slov známé písně ...až k nám přijdou hoši z Jů es ej, pak nám teprv bude hej ...
Ovšem Tomik to měl jednoduché, jeho otec byl živnostník, kterému předvoj lidu znárodnil malé papírnictví, takže ten se zbavil iluzí mnohem dříve. Můj otec k tomu předvoji patřil, jeho politiku obhajoval  (i když, jak jsem rostl, čím dál tím méně) a já se ještě otce obával. Začal jsem se utěšovat, že se aspoň do toho Německa podívám, a v nejhorším budu tvrdit, že jsme se z té kry nemohli dostat na břeh!
Když jsem to tak koumácky vyřešil (jak české!), strašně se mi ulevilo a já začal sdílet nadšení svého největšího kamaráda té doby. Bohužel, kra uplavala sotva dvě stě metrů kolem stadiónu Bohemians, a když nás zblejskli policajti a zabránili nejen tomu, abych tohle dneska psal německy, ale abych se i nestal bohatým žebrákem.
Nakonec to dopadlo, jak to dopadnout muselo. Já jsem dostal pár pohlavků a dvojku z mravů, protože jsem byl jen pod vlivem nikoli alkoholu, ale mého kamaráda, zatímco grázl Tomik (syn bývalého živnostníka) dostal pořádnej vejprask a z mravů trojku. Ten výprask byl za to, že u něj policajti našli zbraň, kterýmžto honosným označením mínili sekyru na sekání ledu. A to jsme ještě zamlčeli ten Hamburg! Tak blbí jsme nebyli už ani tenkrát. Ach, krásná léta padesátá, léta mého mládí....
 
O dva, tři roky později jsme to zkusili znovu, ale tentokrát už s plným vědomím, co děláme.
Koupili jsme si lístky vlakem do Čerčan, na víc jsme neměli, a od Čerčan se podél trati plížili na západ. Noc nás zastihla u Pyšel, protože jsme si spletli směr a plížili se vlastně zpátky ku Praze.  Ráno nás objevil bdělý ajznboňák, tedy policista od dráhy, protože tenkrát se hlídaly i koleje proti záškodníkům. Zase jsme zamlčeli pravý důvod, ale bylo nám to houby platné. Já jsem dostal z mravů trojku a strašnej nářez doma. Tomik čtyřku a dali ho do polepšovny. To už mu, myslím, umřela i matka, a já jsem tohoto svérázného chlapce a nejlepšího kamaráda mých základních školních let viděl pak už jen jednou.
Bylo to rok před Pražským jarem, kdy už jsem se živil rozvážením kafe a po večerech studoval, abych dohnal zpoždění, ke kterému i on přispěl. Stopnul mě na výpadovce na Hradec. Právě ho pustili z vězení, kde si odpykal trest za svůj třetí pokus o poznání světa...
 
O rok později jsem to zkusil i já, protože když jste mladí, chcete poznávat. Ta touha je neukojitelná a nevyhubitelná. Za jakéhokoliv režimu. Snad jen věk a zvyk ji dokáží vyléčit. Poučen Tomikovým osudem, šel jsem na to legálně. Jelikož se v ten čas už doba uvolnila, hlášení paní správcové nemělo tu váhu, ostatně tou dobou jsem už dávno po schodech nedupal, i když nám výtah ještě pořád nejezdil. Vyběhl jsem sedm pater po dvou schodech s kýblem uhlí v každé ruce, aniž bych zavadil o schod.
Dostal jsem doložku, na kterou jsem směl vycestovat do Jugoslávie. Jelo nás deset, samí trampové, takže jsme podle toho i vypadali. Zelené košile, u pasu nože, sombrera a US torny. Kam jsme přišli, tam bylo pozdvižení, ale krásně jsme hráli na kytary a zpívali, takže jsme se hned spřátelili. Já už tenkrát psal do Svobodného Slova, takže naše anabáze v tomto deníku vycházela na pokračování, podle toho, jak pošta doručovala mé dopisy.

V Jugoslávii jsem se za měsíc naučil srbochorvatsky, protože mně jazyky vždycky šly a bavily. To mi hodně pomohlo po návratu, protože pár dní na to k nám vtrhly armády Varšavské smlouvy. Já se s nimi pochopitelně srbochorvatsky nebavil, páč rusky jsem tehdy ještě uměl, vždyť jsem se to deset let musel učit, ale když jsem si zažádal o pas, tak mi ta srbochorvatština přišla vhod. Jelikož jsem byl klasifikován jako nevoják (zlomil jsem si na vojně obě nohy a dostal modrou knížku),  nepotřeboval jsem od armády povolení k výjezdu, a od zaměstnavatele také ne, protože jsem v té době byl na volné noze. Jediné, co jsem potřeboval, bylo pozvání.
Sedl jsem si a srbsky (aby se to hůře četlo) jsem se pozval jménem fiktivního Ilji Mockoviče, jehož jsem hodlal vydávat za strýce, do Jugoslávie na dožínky. Z případných chyb v pravopisu jsem si starosti nedělal. Fiktivní strýc byl i fiktivní rolník, který moc psát neuměl. Dopis jsem vložil do obálky, kterou jsem sám poslal měsíc předtím z Jugoslávie rodičům domů.
Můj otec, jsa stejného jména jako já, mi tak nevědomky pomohl k získání pasu. Ten jsem dostal za čtyři dny. Měl jsem tedy povolení k cestě do Jugoslávie přes Rakousko, ale kam jsem opravdu chtěl, to jsem ještě nevěděl. Takže jsem s odjezdem otálel. Také jsem otálel, protože jsem předposranému kamarádovi u nás schovával pistoli a čekal, že se budeme bránit.
Jak čas plynul, bylo mi čím dál jasnější, že se bránit nebudeme, a že spadne klec. Buď teď, anebo se ven už nedostanu!
Zašel jsem do Svobodného Slova, že jako pojedu do světa, a jestli by nechtěli, abych jim posílal nějakou tu reportáž. Tam už samozřejmě všichni věděli nejen jak to dopadne, ale že už i dopadlo, a o nějaké dopisy ze západu nebyl zájem. Takže já si dodnes myslím, že nás tenkrát Rusové nedobyli, ba ani nepokořili, že to dokázala jen a jen naše vlastní předposranost...
 
Šel jsem domů a v naší ulici potkal Petra Bauma. Znal jsem ho jen od vidění, že jako bydlel v naší ulici, ale kamarádi jsme nebyli. Kývnul jsem na něj jako obvykle a on se zastavil, popřál mi vše nejlepší a oznámil, že odjíždí do Austrálie. 
Proč do Austrálie? – chtěl jsem vědět.
Protože berou – odtušil – tady bude válka a já chci být odsud co nejdál. A taky tam mám kamaráda. 
Koho?
Jardu.
Jardu jsem ovšem znal, a to velice dobře. Asi rok mi dělal závozníka při rozvážení kafe. Také mně poslal pohled ze Sydney.
Tak na mě počkej, pojedu s tebou – rozhodl jsem se náhle. Jenže to nešlo. Kromě pasu jsem potřeboval také rakouské vízum, a na to se čekala tenkrát fronta celé dny, a Petr odjížděl s holkou, s kterou to dal dohromady za účelem emigrace, už o půlnoci. Dohodli jsme se, že se sejdeme odpoledne v jejím bytě, kde se domluvíme lépe.
 
Když jsem se na schůzku dostavil, Petr tam nebyl, ale jeho nová známost už o mně věděla a vpustila mě dovnitř. Byla to velice hezká blondýnka asi o pět až o sedm let starší než my. Vysvětlila mi, že vlak do Vídně se jmenuje Vindobóna a jezdí každou středu o půlnoci, narván českými uprchlíky, takže je záhodno si zamluvit místenku.
Zdálo se mi, že na rozdíl ode mne ví, co v cizině chce, mluvila rozumně. Já jsem se nemohl na nic soustředit, specielně, když mně laskavě zapnula televizor, kde dávali zápas Slávia – Bohemians. Vždycky jsem klokanům fandil, ale že bych se mohl jet podívat na opravdové klokany, to mě v tu chvíli dost rozrušilo. Měl jsem doma spoustu přátel, večerně jsem studoval, a také rodiče a svou vlastní známost. Jenže rozhodnout jsem se musel teď hned.
Domluvili jsme se, že tam, kam Vindobóna ve Vídni přijede, na mě budou oba dva s Petrem čekat přesně za týden v ten samý čas, kdy tam dorazí i ten můj vlak.
Odcházel jsem celý rozpálený a poprvé v životě mi nevadilo, že nevím, jestli Bohemka vyhrála nebo prohrála. Měl jsem v hlavě jiné myšlenky. Bál jsem se. Vždycky jsem byl zvyklý na kamarády, a do tohohle jsem šel sám. Petra jsem vlastně neznal a nedovedl jsem si představit, co budu ve Vídni dělat, kdyby na mě na nádraží nikdo nečekal. Fakt, že jsem neměl žádné peníze, prostě nic do začátku, mě kupodivu nijak nevzrušoval.
Zašel jsem za jedním ze svých nejlepších kamarádů té doby, Karlem Svobodou, a pokusil se ho přemluvit, aby jel také. Bezúspěšně. Byl toho náhledu, že momentálně se všechno děje u nás, jsme středem světového dění a je blbost jezdit někam ven a dívat se na všechno z okraje zpět.
Karel byl můj spolužák ze školy jako Tomik, ale mnohem intelektuálnější, a jak jsme rostli, vedli jsme spolu mnohé diskuse vážnějšího typu, protože jsme tak byli oba založeni. Dokonce jsme spolu měli úmluvu, že kdo umře první, musí toho druhého „navštívit“, pokud tam na té druhé straně něco je.
Když jsme se loučili, tak jsem mu to připomněl, i když v legraci, a on odtušil, že šance jsou víc v můj neprospěch, protože to jsem já, kdo jede do nebezpečí, a ne on, kdo zůstává, kde to zná. Pak mě skutečně v Sydney navštívil, ale to už byl po smrti....
 
Ovšem tenkrát mně na náladě moc nepřidal, ale dal mi dobrý nápad. Další náš spolužák Franta se před okupací vrátil z dovolené ve Francii a jistě tedy ještě bude mít pas a kdo ví?....... Rozhodl jsem se, že ho ještě ten večer navštívím, ale mělo to háček. S Karlem jsme se zakecali, a když jsem ho opouštěl, musel se mnou sejít k domovním dveřím jejich činžáku, aby mi odemknul.
Ulice byly tehdy nebezpečné. Platilo stanné právo a u školy „U Nádraží“ byla kolona sovětských tanků. Odtamtud bylo do naší ulice krásně vidět. Bydlel jsem naproti Karlovi a Frantův dům byl jen kousek od našeho, ale blíže ke škole. Přeběhl jsem ulici a zjistil, že Frantův dům je uzamčen. U školy se nic nehnulo. Dodal jsem si odvahy a vyšplhal po stěně k mezipatrovému balkónku. Bylo načase, protože zpoza rohu vyjel tank, ale ne od školy, nýbrž od nádraží, takže můj výkon neviděli. Naštěstí dveře od balkónu zavřené nebyly a já se dostal do baráku.
Frantu jsem znal od čtyř let. Chodili jsme spolu prakticky od mateřské školky do stejné třídy a já mu dodneška zazlívám, že se vybod na fotbal, protože když jsme se přihlásili ve Slávii (Bohemka měla plno) jako dorostenci, mohli jsme udělat terno. Byli jsme spolu tak sehraní, že jsme na tom tréninku každého udivili včetně trenéra. Jenže Franta se rozhodl studovat stavebnictví a fotbalu dal vale. Mě pak odstavili dorostenci tím, že mi nikdo z těch kluků nepřihrál kloudný míč a tak mi otrávili radost ze hry, že jsem se na to vykašlal také.
 
Franta doma byl a pas měl, a co víc, do světa chtěl, takže okamžitě souhlasil s Vindobónou do Vídně příští středu. Vynutil si pouze, že mu rakouské vízum obstarám já, protože neměl čas a musel chodit do práce.
To byla pro mne maličkost; obě víza jsem dostal asi po osmi hodinách čekání hned druhého dne. Co už pro mne maličkost nebyla, bylo oznámit mé rozhodnutí kamarádům, mé známosti a hlavně rodičům. Táta byl vyloženě proti a odmítl mi pomoci (potřeboval jsem od něj tisíc korun) , ale když viděl, že mé rozhodnutí je pevné a že mě nezviklá, tak mi ten tisíc dal. Musel jsem ho ujistit, že se za dva roky vrátím a oběma se nám třásla brada.
Já jsem měl tátu hrozně rád, to on mě přivedl k literatuře... a kdybych věděl, že už ho nikdy neuvidím, určitě bych nikam nejel. Rozloučení s mojí dívkou bylo podobné. Vyčetla mi, že to vždycky věděla, že to takhle dopadne, a měla pravdu. Náš vztah byl, především z mé strany, dosti chaotický, i když i já už jsem počítal s tím, že se jednou vezmeme. Byl jsem holt ještě divokej a ta moje to se mnou neuměla.
Ani jednou se mnou nebyla na trampu, a na usazení jsem byl ještě moc mladý. Každý kluk se musí v mládí vybouřit, teprve pak se může usadit. Ale nesmí bouřit zase moc dlouho, nebo se neusadí nikdy. Prostě mu to přejde do krve. Ještě jednou jsem se pokusil Marcelku přemluvit, to už jsem byl v Sydney, aby za mnou přijela, ale odmítla. Pak už to nešlo, i kdyby chtěla...
 
Zatímco Franta dál chodil do práce, dokonce ještě posledního dne šel, já jsem se dál loučil se všemi kamarády z trampingu, z M kvartetu, kde jsem hrával na kytaru, než mě nahradili lepším muzikantem (ale přátelé jsme zůstali dál), a připadal jsem si jako když odjíždím na trvalo. Přitom jsem každého ujišťoval, že se za dva roky vrátím a myslel jsem to vážně..
Pak už přišla středa a my jsme s Frantou šlapali na tramvaj, každý s malým báglem, aby to nevypadalo na emigraci, ale jen na třínedělní výlet ke strýci Mockovičovi.
Neměl jsem s sebou pro jistotu ani papíry své kvalifikace, protože po Praze tehdy běhaly různé fámy, jak celníci vyhazují na hranicích podezřelé emigranty z vlaku. Vezl jsem s sebou jen Zpěvy Staré Číny a Nové Zpěvy Staré Číny od Bohumila Mathesiuse, kteréžto knihy se mnou prošly celou mou emigrací a mám je dodnes. Musím říci, že tohle se mi opravdu povedlo. Tyhle básně mi byly vždy útěchou, ba i lékem, když mi nebylo zrovna nejlépe. Ale také blahem, když mi bylo až moc dobře.
S námi šlapala k tramvaji moje maminka a pořád si nemohla srovnat v hlavě, kdy ty dva roky uplynou, a které Vánoce mě zase uvidí.
Tak tyhle Vánoce né, viď? Ale ty příští, ty už budou druhý, tak to už snad budeš doma, ne?
Nebudu, mámo, to tam budu jen něco přes rok.
No jo, tak ty potom? Ale to už budou třetí!
Já vím, ale Austrálie bere na dva roky a cesta zpátky mi také něco vezme...
Tak ty Vánoce příští rok né – mlela máma svou – ale pak už musíš, Stanoušku, přijet! Táta by se zbláznil! A já taky ....
 
Táta se nezbláznil, jen mi v roce sedmdesát umřel .....  Ach, mámo, kdybych tenkrát věděl, co vím teď ... co dokáže čas ... že ani ta čtyřka, co nás tenkrát s Frantou odvezla od tebe a z rodných Vršovic, nebude jezdit kudy jezdívala .... kdybych to věděl, když jsem přimáčkl svůj obličej na zadní sklo tramvaje a sledoval tvou mávající a uslzenou postavu, že příští Vánoce, které strávím zase v Praze, budou až ty dvaatřicátý, tak jsem určitě v Nuslích vystoupil!
 
Pokračování příště…

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 11. 09. 2006.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.