Internacionála spojuje národy i Českou televizi

Rubrika: Publicistika – Komentáře

V neděli 29. října 2006 se rozhodla Česká televize, snad pod vlivem výročí října osmadvacátého, připomenout našemu národu dobu útlaku pod komunistickým jhem, a proto zařadila na své oba programy unikátní klenoty takřka světové kinematografie. Oba filmy - český Únos (1952) a americký Muž na laně (1953) - měly zřejmě ukázat kontrast dvojího pohledu na problematiku útěků z tehdejšího Československa do zemí, kde měl život jednotlivce nějaký smysl. Onen smysl se totiž právě u nás po roce 1948 znatelně vytrácel.
 
Únos i přes bohulibou myšlenku, kdy partička českých přívrženců kapitalistického režimu unese letadlo, mířící do hornické Ostravy, až do nepřátelského Mnichova, nenabízí mnoho akční podívané. Akčními zůstávají soudruzi, kteří nechtějí opustit na cizím území letadlo, a pod zimníkem ukrývají řády práce. Ale i mezi unesenými se najdou jedinci očarovaní mamonem, kteří se nechají za dolar koupit. A zároveň nechápou spojení - kapitalista rovná se fašista. Tyto dva tábory mezi sebou soupeří, a do toho se vkládají štvaví přisluhovači západních režimů v touze po tajných informacích z aktovky ministerského úředníka v podání L. Peška. Ve své cestě za cílem neváhají použít i násilí a odporné způsoby únavných výslechů. Ovšem český člověk se nedá, a komunista obzvlášť - ten vytrvá. Celé extempore má však dobrý konec, naše hrdiny osvobodí fešný konzul, ztvárněný Ladislavem Boháčem. S odchodem posledních titulků si divák jistě oddechl. Ovšem film zanechal nemalá poselství. Jednak se tvůrcům podařilo krásně vykreslit represivní praktiky bývalého režimu, přestože zde se rafinovaně napasovaly na Američany a Němce. Ti jsou zde vykresleni tak odporně, že citlivější jedinec by možná přemýšlel nad tím, zda si vůbec někdy koupí ještě hamburger nebo bratwurst, a v zápalu nadšení by pálil americkou standardu. Rovněž ukazuje, jak subjektivní a ideologií zatemněný pohled může za pár let působit směšně, a jak tím pádem určitý lehký pokus o objektivitu je i ve filmovém umění důležitý. Za poslední přínos považuji humor. Pochopitelně ten v době vzniku zmíněného veledíla nikdo nesledoval, a vklínil se do příběhu až s přibývajícími léty. Nicméně kde jinde spatříte soudruhy z Čech a Slovenska zpívat v pevném objetí Internacionálu, jíž si dodávají jako Husité písní „Kdož sú boží bojovníci“, kuráž. Kde jinde bude z kapesníků a útržků oděvů narychlo šít trojice žen českou vlajku, přestože se ocitly v situaci, již lze nazvat zajetím, a kde jinde budou při myšlence návratu do komunistické země tancovat kozáčka?
Přítomnost takových hereckých osobností jako M.Kopeckého, R.Hrušínského a dalších navíc dodala celému filmu naprosto pitoreskní rozměr. A můžeme jen doufat, že právě od těchto pánů byla účast v tomto podniku úlitbou Bohům.
 
Únos degradovala naprostá myšlenková izolace od civilizovaného světa na pouhý ideologií prodchnutý brak. Naopak Američani ve svém Muži na laně dokázali, jak těžké je natáčet o něčem, co je tvůrcům, přes veškerou snahu o pochopení látky, vzdálené.
Obtížně se vysvětlí Američanovi otázka znárodnění. A nelze po něm ani chtít, aby pochopil, že občan nějaké země nesmí vycestovat do země sousedící. Vždyť i mladí Češi, narození v půli osmdesátých let minulého století, už nechápou pojmy jako výjezdní doložka či devizový příslib.
Ale tvůrci se přidrželi asi hesla - odvážnému štěstí přeje - a proto vytvořili férii jednoho apolitického cirkusáka, jemuž chtějí znárodnit cirkus a který nerozumí tomu, že už nemůže jezdit se svými zvířátky a akrobaty kam se mu zlíbí. A protože ředitel cirkusu má duši svobodnou a tělo stěhovavé, upne se k myšlence emigrace, tedy přesně řečeno - k nelegálnímu přechodu hranic. Bdělí soudruzi ale něco tuší, a tak jej honí kvůli všemožným povolením, vyslýchají, ale on se prohnaně nedá, a to mu ještě nasadili do jeho ansámblu špicla, který, narozdíl od něj, pochopil, co je to opravdová práce, a že cirkus musí patřit všemu lidu, a ne jednomu hnusnému kapitalistovi. Ten se ale rozhodne svůj šílený plán realizovat, což se mu podaří, on sám nakonec zemře. Ale své ovečky zdárně převede do svobodného světa zcela ve smyslu ideje, že revolucionáři pro ideály hynou, ale vyšlapou tím cestičku druhým.
Nebudu se zmiňovat o tom, že při onom přechodu padne pár pohraničníků, rozptýlí se pár střel po krajině, a bohužel dojdou na úbytě i zvířata, která se k emigraci nerozhodla, leč byla přinucena. Těch je našinci líto nejvíce, vždy litujeme těch, jež si svůj úděl nezvolili. Každopádně se Američanům nepodařilo ani v nejmenším vybarvit komunisty tak odporně, jako se to podařilo českým kolegům při líčení právě jejich národní povahy. Navíc tu chybí onen absurdní a časem navátý humor, vše má tragickou příchuť a některé okamžiky doslova mrazí. Je to opus o naprosté nesvobodě jedince.
Přestože neznalost určitých reálií uškodila tomuto filmu, považuji jej svým nazíráním na problematiku za přínosný. Obraz viděný zvenčí vždycky zamrazí, ale hlavně a nejčastěji vypovídá o nás samotných.

text  © Martina Bittnerová, 18.11.2006

DOPORUČUJEME:  další články v rubrice  KOMENTÁŘE  
nebo v sekci PUBLICISTIKA

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 18. 11. 2006.