Je mi silně proti mysli chodit za cizí ženou. Za vlastní ovšem chodit nemohu, protože ta mi utekla loni až kamsi k Uherskému Hradišti s nějakým Maštalířem. Byl to vdovec a lakýrník. Teď žije s mou ženou na hromádce a jí prý tam říkají gazdina roba. Nějakou chvíli jsem vydržel žít jak ten kůl v plotě, ale pak se přihlásila příroda. Původně jsem myslel na paní Honejsovou, ale Honejs má dva metry a zvedne nad hlavu trabanta i s posádkou. Alespoň se to o něm tvrdí. Být přistižen Honejsem při nevěře by mohlo být sakramentsky nebezpečné. Raději jsem se zaměřil na paní Ševelkovou. Ševelka je jako pára nad hrncem, a když nese tašku s pivem, máte dojem, že je to jeho poslední životní úkon. Funí jako postřelený kňour. Potíž je v tom, že se nehne z domova. Je v invalidním důchodu a manželku má ustavičně na očích. Takže jsem to posléze vzdal. Ale na obzoru se objevila Dagmar Brtníková. Kultivovaná dáma, jinak poštovní doručovatelka. Denně procházela naší ulicí, roznášela psaníčka i důchody a svůdně se na mne usmívala. Alespoň se mi to tak jevilo. Proto jsem okamžitě začal jednat. „Začnu si s listonoškou,“ rozhodl jsem se, „ale nemohu vypadat jako vagabund! Vyperu si košili a taky si ji vyžehlím. I knoflíček u saka si přišiju, aby viděla, že si potrpím na pořádek!“ Jenomže na tyhle úkony nemám jaksi talent. Zejména žehlení mi působilo potíže. A proto jsem se neprozřetelně obrátil na sousedku Jejdovou. Její muž sedí, protože ukradl v kostele svatého Jakuba obraz Poslední večeře Páně a vyměnil ho s hostinským Šišáčkem za pět rumů a tahací harmoniku. Jejdová, odulá ženština i krhavýma očima, byla nad očekávání ochotná. „Ale to víte, sousede, že vám posloužím!“ vrněla. „Vyperu, vyžehlím a třeba i uvařím. Já se dovedu v domácnosti točit!“ To byla pravda. Až na to, že s točením dlouho nevystačila. Najednou, právě když mi pověsila na šňůru spodky, se mi vrhla kolem krku. „Kamile,“ zaječela vilně. „Příroda je mocná, nedá se nic dělat! Ty seš sám, já jsem sama a navzájem si vyhovíme! Komu se to nelíbí, ať nám vleze na záda!“ Jsem slabý člověk a tak jsem se vůbec nevzmohl na odpor. Žiju na hromádce s bábou, která vypadá... no, nebudu ji pomlouvat. Ale vždycky, když kolem mého domku prochází sličná poštovní doručovatelka Dagmar Brtníková, říkám si, že jsem ji měl oslovit i se špinavou košilí a utrženým knoflíkem! |