To odpoledne v Domě knihy jsem přišla na křest knihy Blanky Kubešové Vltavěnka v nenáladě. Vyjádřeno eufemicky…V uších mi ještě bubřel slovní projev kolegy novináře, v němž se to hemžilo „ej“, bylo to hustě lajf a vůbec kvetlo výrazivem, které – oč méně originální – o to častěji bylo využito. Ne že bych byla zarytě proti řečovému koloritu, pokud podpoří smysl sdělovaného. Leč nepodpořil. Simona Stašová a pan Jan Kačer prominou, jsou velcí Herci a patří k těm, které máme rádi a víme proč – ale teď se chci podělit o to, co jsem uslyšela z úst spisovatelky. Především krásnou, čistou češtinu, dokládající, že používat ji spisovně, neznamená ani v nejmenším nudně, nezáživně.
Muselo mě napadnout – snad proto, že spisovatelka může rozdělovat svůj čas mezi Českou republiku a Švýcarsko, pomáhá jí to uchovat krásu mateřštiny bez kazu. Bez každodenních nájezdů té udýchané a spěchem potrhané naší vzájemné komunikace, už málem typické neúctou k tomu, co vůbec není samozřejmé, ačkoli to tak cítíme – k jedinečnosti vlastního jazyka.
Asi bych měla hovořit spíše o tom, že druhé vydání Vltavěnky přivítalo už při křestu hodně příznivců knih Blanky Kubešové, které mapují prostor lidských osudů s dnes už neobyčejným vztahem k mateřskému jazyku. Protože „hlediště“ prvního patra Domu knihy, kde probíhají křty knížek i autogramiády, bylo doslova nabito – stála jsem až vzadu a mnoho neviděla, zato o to pozorněji naslouchala. Paní Uvědomujeme si sice občas tu věčně se opakující skutečnost, že národ, který není schopen poučit se z vlastní historie, je odsouzen znovu ji prožít – ale je to jako s tím pověstných hrachem na stěnu vrhaným…Někdy, po zvláště
„vydařených“ diskusích těch, kteří se mají za reprezentanty našeho státu a jejichž řeč kromě sebestřednosti postrádá většinou jakýkoli jiný smysl, říkám si - jak asi bude, až docela ztratíme schopnost komunikovat tak, že neprodáme myšlenku za její zdání . Změní se náš život v jedno překotné SMS, které už nestačíme pochopit jako SOS ? Signály tu jsou – a jako by nebyly… Každý to cítíme jinak, každý to řešíme po svém. Už proto, že řešit to „masově“ jaksi nelze. Moje řešení spočívá v tom, že v takových chvílích u mě doma ožívají knihy. Obvykle ty z „oddělení SOS“ – knihy utěšitelky. Vítězky nad časem a nositelky naděje, protože v jejich slovech se pravda nerozchází s krásou, ale vzájemně se posilují. Už nějakou dobu jsou mezi nimi knížky paní Blanky Kubešové. Mohly by možná vyprávět víc, kdyby dostaly možnost promluvit i očima televizní obrazovky, jako před dvěma lety podle jejího scénáře Modrý kámen v režii Víta Olmera. Ceny jsou spisovatelce udělovány, sliby vyslovovány – a jak v českých krajích zvykem, řeči se mluví a voda teče. Jaksi nevadí, že spisovatelka pracuje na dalším scénáři se vší poctivostí…, aby pak zase slova jako voda odtékala někam, kde slova už dávno smysl nemají. Sama o tom nemluví, tiše spolkne tu trpkost, jen oči se jí ještě více zakulatí údivem, že je to tak dobře a lehce možné.

Křest Vltavěnky:
zleva Pavel Loužecký, Jan Kačer, Blanka Kubešová, Simona Stašová, vydavatel Aleš Lederer
Shodou okolností – a dobrých okolností – byl na tomto setkání v Domě knihy přítomen i dlouholetý novinář, publicista a také tichý básník Milan Dubský. Když jsem otevřela drobnou publikaci s jeho verši, ta dobrá shoda okolností mi sdělila z jedné stránky to, co pokládám za stejně dobré zakončení tohoto – řekněme pozastavení :
…Žijeme v čase bez nářku, jako jas hvězd a galaxií, vždyť světlo nezná přetvářku a všechny stíny klidně míjí. Tedy – milá paní Blanko Kubešová – protože o tom světle víte své, přeji Vám s radostí nad další cestou Vaší Vltavěnky a nad cestou, kterou se určitě budete dál ubírat: Míjejte stíny! Jsou tu nakonec jen díky Světlu. Vaše Alena Heinová foto © Martin Loužecký
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 07. 11. 2006.