Ta naše písnička česká...

Rubrika: Publicistika – Doporučení

Jak se zpívá v té nesmrtelné „hašlerce“ – tak je to písnička hezká a my se bojíme, že když pomine, tak s ní všechno zahyne. Ale třeba to nebude tak horké. Leckterá písnička s českou notou přece pomíjí – a že bychom hynuli nevylučuji, leč momentálně ještě nikoli masově. Možná proto, že to pomíjení či hynutí vidíme každý jinak, prostě všelijak. Pokud tedy vidíme. Nejspíš ale každý z nás ví o nějakém pomíjení myšlenky či nápadu, který se mohl stát skutkem – a jaksi vyčišel. Já vám teď povím o jednom nápadu, který se skutkem stal – a přesto přímo viditelně pomíjí.

Písničkář o.s. je sdružení lidí, kteří by tuze rádi viděli v Praze pomník Karla Hašlera. Proč, není snad nutné zdůrazňovat. Život tohoto českého muzikanta a vlastence, člověka se srdcem i svědomím na pravém místě, je spojen s Prahou tak jistě jako cesta Vltavy.A přestože jeho písničky si pořád zpíváme(a často ani nevíme, že jsou z jeho dílny), na Prahu shlíží a shlíželo už něco pomníků…jen ten Karel Hašler, který vadil nacistům stejně jako komunistům, jako by sem nepatřil. Přesto Písničkář sháněl penízky ve veřejné sbírce na pomník, s úspěchem, pravda, velmi zdlouhavým. Naštěstí se po několikaleté anabázi putování po úřadech a institucích podařilo. Pomník Karla Hašlera bude stát na Starých zámeckých schodech. Sdružení stojí před vyhlášením konkursu na pomník – a ovšem i před sháněním dalších penízků.Protože jsem členkou tohoto sdružení, snažím se ze všech sil pomoci i finančně. Nepatřím ovšem mezi rentiéry či restituenty, takže v loňském roce jsem zajásala, když se podařilo realizovat myšlenku vydání kalendáře k 65.výročí úmrtí Karla Hašlera, které jsme si připomínali na konci minulého roku. Kalendář Písně Karla Hašlera - 2007 se opravdu povedl.Především díky kouzelným ilustracím malířky Elišky Peroutkové, které jsem doprovodila texty, v nichž jsem se pokusila sdělit právě prostřednictvím motivů jeho písní to podstatné z jeho životní pouti. Nemusím snad podotýkat, že bez jakéhokoli nároku na honorář.

Kalendář se tedy povedl, také díky osvícenému vydavateli p.Kábrtovi z Ústí nad Orlicí – ale… Ano, i tato „česká písnička“ se přece nemohla obejít bez svého „ale“. Je přece vedle halasného dění - kam oko pohlédne a ucho doslyší - tak obyčejná, prostě jen pravdivá, jen hezká, jen usilující o to, abychom nezapomněli na to, kde jsme doma a proč bychom měli vědět,čím jsme i my. Třeba jen pro tu tolikrát potvrzenou pravdivost rčení, že národ, který dokáže zapomenout na svou minulost, je odsouzen k tomu, aby si ji zopakoval…Nastaly problémy s distribucí. Bohužel i proto, že ti, kterým uskutečnění myšlenky Hašlerova pomníku mělo ležet ne srdci opravdu podstatně, selhali jako pomocníci. Z každého prodaného výtisku zamýšlel vydavatel věnovat určitou částku právě na výstavbu pomníku – a právě tento zdánlivě tak jednoduše realizovatelný záměr se každým dalším lednovým dnem míjí účinkem. Kalendáře leží u vydavatele, malá část v Praze. Stále jsme ještě na začátku roku – a možná se najdou mezi vámi ti, kteří se k osobnosti Karla Hašlera a jeho písním vrátí rádi i prostřednictvím tohoto kalendáře. A možná ho ani na konci roku nevyhodíte,ale uschováte v knihovně, třeba pro potomky, kteří budou stát o to, aby písnička česká nepominula. Ani díky komerčním tancům všeho druhu, které udávají rytmus našim životům víc než jakýkoli kalendář – a možná i proto, že DOMOV nebude pro ně znamenat jen slovo, které ztrácí svůj obsah a smysl.

Kalendář Písně Karla Hašlera – 2007 si můžete stále ještě zakoupit ve velké slevě (za 50,-Kč) buď na pražské adrese: STUDIO BOLD, Krausova 605, Praha 9 -Letňany, případně na tel.: 602 227 955 si je zamluvit u pí.Herdinové, nebo se obrátit přímo na vydavatele: e-mail – oftis@oftis.cz , případně na internetový obchod: www.oftis.cz  nebo na adresu:
OFTIS, s.r.o., ul.J.Nygrina 336, 562 01 Ústí nad Orlicí .


DOSLOV?

Už jste si všimli? Spoustu Hašlerových písniček považujeme za lidové. Písnička, která zlidoví, dostane svým způsobem nejvyšší možné vyznamenání. Necinkají přitom metály a nešustí bankovky či šeky, ale pohne se lidské srdíčko – a s ním většinou i myšlenka. A to se mi jeví jako životadárné spojení!

Třeba si nevzpomenete, že tuhle „lidovku“ složil Karel Hašler. A možná by mu to ani nevadilo. Když ty písničky skládal, myslel přece na vás, protože na vaše rodiče, prarodiče…na obyčejné lidi, kteří si rádi zazpívají něco, čemu dobře rozumějí, co znají, co obdivují, čemu se smějí, co je trápí, co je jim směšné nebo co je dojímá. A jako tak často předtím i potom, zvedá se pokřik krasouměnců, že celé je to jaksi pokleslé a příšerně sentimentální, zkrátka takové – malé české…Ale ano, nebylo to velké. A bylo to české a často sentimentální a přece si to na nic nehrálo. Ty písničky prostě nelhaly. Nejspíš proto přežily všechna vlnobití státotvorných a budovatelských zpěvů, které mířily do oblak, ale v intimní blízkosti panských zadků nesmrtelnosti nedobyly. Ani na císaře pána, ani za protektorátních sekáčů a dokonce ani za éry rozvinutých socialistických tajemníků. Konečně – najdete tu přímou úměrnost: v dobách zmíněných atributů časů přecházejících v nečasy nějaký Karel Hašler se rozhodně hrát a zpívat nedoporučoval. Ale hrál se a zpíval. Hráli ho a zpívali vaši rodiče, prarodiče a vy to občas děláte taky. Tak to dělejte dál, kdykoli to potěší vás nebo někoho, kdo potěšen být má.

No ano, vlastenectví se dnes jaksi nenosí. Jsme v Evropě, tedy Evropané. Nejsme. Nebudeme- li především občané České republiky, se vší zodpovědností k téhle zemi a také se znalostí toho, čím byla, čím je a s poučenou představou, čím být může – budeme setrvávat v kategorii čekatelů na evropanství, tedy osvícené občanství a lidství. Skutečnými Evropany se nestaneme proto, že nám tu roli přiřkne nějaká komise, ale proto, že se do ní pasujeme sami.

Společenství lidí, kterému říkáme národ, to přece nejsou jen ti silní touhou urvat pro sebe co se dá. Je mnoho lidí, kteří chápou, co je těžké a složité v existenci téhle země mezi zeměmi jinými, kteří nemají starost jen o sebe samé. Chtějí být hrdi na to, že jsou příslušníky České republiky, na její představitele - a chtějí mít PROČ si jich vážit a ctít je. To není exhibiční vlastenčení. To je potřeba mít na nejčestnějších místech svého domova ty, kteří jsou toho opravdu hodni.

Nebojte se mít rádi svůj domov, svou vlast.
Láska k vlasti není patetický pojem.
Je to základ všeho dobrého, čeho se může tahle země od nás dočkat.

Praha má mnoho pomníků slavných mužů a žen a mnoho míst, ze kterých byly vykáceny kamenné podoby těch neslavných, leč mocných, když čas oponou trhnul. Ale čas trhal, pomníky byly vztyčovány i demolovány – a přece v tomto městě Praze je i není jeden, který k ní patří jako Hradčany a Karlův most a Václavák a malostranské střechy…Je tu, když slyšíte někoho pozpěvovat „hašlerku“, i když neví, kdo ji složil. A není tu, protože si nikdo z otců města, těch minulých i současných, nevzpomněl, že Praha je svému věčnému milenci stále něco dlužna.Jeho podobu, která by byla pomníkem zřejmě jen technickým určením – ale připomněla by Pražanům i hostům naší země a její koruny - Prahy - člověka, který jí odevzdal to nejlepší, co v něm bylo.

Občanské sdružení PÍSNIČKÁŘ se už léta snaží, aby Prahu zdobil Hašlerův pomník, pořádá veřejné sbírky a koncerty, usiluje o jeho místo na Starých zámeckých schodech a připravuje veřejnou soutěž pro jeho budoucí tvůrce. Jde zkrátka krůček za krokem cestou, jejímž cílem je vzdát poctu největšímu českému písničkáři Karlu Hašlerovi – a s ním vyznat lásku městu, které miloval až do konce svého statečného života.

Chcete a můžete-li i Vy přispět ke zbudování Hašlerova pomníku - číslo účtu pro veřejnou sbírku je:
176068332/0300, provozní účet o.s.: 177739134/0300


Sídlo o.s.Písničkář: Úžice, Nádražní 134, PSČ 277 45
IČO: 265 84 361, reg.u MV, č.j. VS/1-1/49200/02-R
DIČ: CZ26584361
Tel.:420 737 264 331, 315 782 951, fax: 315 782 954
420 603 554 952
e-mail:
pisnickar@t-email.cz , ivo.zelenka@click.cz  
stránky:
www.pisnickar.cz  

Vydavatelství OFTIS věnuje na účet veřejné sbírky na zbudování Hašlerova pomníku 3 Kč. z každého prodaného výtisku kalendáře.

Copyright © Vydavatelství OFTIS

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 15. 01. 2007.