Mé dny s vlaštovkami

 

Letos na jaře si  u sousedů nad námi postavily vlaštovky hnízdo. Postavily si ho na místě starého, které vloni po velkých deštích spadlo. Od synovce ornitologa jsem se dozvěděla, že hnízdo z hlíny, která obsahuje mnoho solí a chemikálií, se vlivem velkých teplot nejprve velmi přesuší, a když přijde náhlé ochlazení a déšť, nevydrží a spadne.

V neděli ráno mě probudil zvláštní zvuk. Něco bouchlo a já hned nevěděla, co se děje. Můj muž Vlado vyskočil z postele dřív než já, běžel k oknu a jen zkonstatoval: „Už je to tady zase.“  Z hnízda vypadla dvě vlaštovčí mláďátka. Ležela na okenní římse a pípala. Natáhla jsem ruku a vzala jedno do dlaně. Žalostně pípalo. Kousek dál jsem nahmatala druhé. Když jsem je celá rozechvělá svírala v dlani, cítila jsem tlukot jejich malinkých srdíček. V tu chvíli jsem si uvědomila, že je nemohu nechat zahynout.

Můj muž mi pomohl uložit je do plastové misky s vatičkou, udělali jsme otvor a přikryli je.

Volala jsem synovci a radila se, co máme dělat. Nejlepší řešení by bylo dát je do jiného obsazeného hnízda, nebo je vyložit ven pod spadlé hnízdo a čekat, že se jich staří ujmou.

Prvá možnost  padla, a tak jsem jim zkusila dát pinzetou nasekané vajíčko a vyložili jsme je ven. Staří obletovali místo po spadlém hnízdě, ale co bylo pod ním, to je nezajímalo. Mláďata byla slepá, obrostlá jemným pápěřím, ale na křidélkách a ocásku se už klubalo budoucí peří.
 

2. den

Ráno mi muž přinesl z obchodu sušené krmivo pro rybičky. To jsem smíchala se sekaným vajíčkem a neuměle ptáčátka krmila. Potom přišla sousedka, kterou jsem mezitím o celé události vzrušeně informovala. Přinesla krabičku upravenou jako hnízdo, vystlanou senem. Přinesla ještě další sušené krmivo a živé červy. Střídala jsem krmivo nejprve po dvou hodinách, potom i častěji. Stále jsme mláďata vykládali ven, ale bylo to bezvýsledné.
 

3. den

Jeli jsme na zahradu. Vlaštovky s námi. Nasbírala jsem jim jemné seno. Všimla jsem si, že jedno mládě je slabší, rychleji se zasytí a častěji odpočívá. Přijeli za námi syn se snachou. Nachytali asi 20 much. Mláďata je hltala, pípala, tomu slabšímu to šlo hůř. Ale už v průběhu tohoto dne začala otvírat očka a bít se zobáčky. Viditelně ožila. Večer jsem znovu telefonovala synovci a ten mě povzbudil, abych pokračovala v krmení. Vzala jsem podle něj na sebe sisyfovský úkol. Já vím, ale nemohu jinak. 
 

4. den

V noci jsem měla divoké sny. Hned od rána jsem začala krmit a v krmení pokračovala každou hodinu. Vlaštovičky hltaly jedna radost a taky podle toho kálely. Ušní pinzeta se osvědčila, stala se univerzálním nástrojem. Jenom jsem se bála, abych je nepíchla, ale zobáčky mají dost široké. 
 

5. den

Ráno se zdály apatické, zřejmě byly ospalé. Spaly venku a okolo okna létalo hejno. Když jsem je krmila, bolelo mě z nich srdce a bylo mi úzko. Po obědě jsme je i s hnízdem vložili do košíku a jeli na zahradu. V půli cesty začaly štěbetat  hladem,  a než jsme dojeli, vylezly otvorem z hnízda ven.  Sedla jsem si s nimi do stínu, bylo jim horko, otevíraly zobáčky, rozvíraly křidélka.  Stříkačkou jsem jim dala vodu a vyložila je na trávu. Nemotorně běhaly a lezly po mě. Jedna  je agresivnější. Druhá štěbetá  slaběji. Nejraději zaleze do tmy a nechá venku jen ocásek. Nechá si od zobáčku brát krmivo, a tak jí dávám při krmení přednost. Odpoledne byly mnohem čilejší. Nejvíc jim chutnají mouchy. Přibývá jim opeření, jen na hlavičkách mají z obou stran bílé pápěří jako růžky.
 

6. den

Celé odpoledne jsme zase strávili na zahradě. Krmili jsme, vlaštovičky běhaly po trávě, natahovaly křidélka do stran i nahoru, měly se k světu. Radovali jsme se z toho, co na nich stále objevujeme. Tu hlasitější jsem pojmenovala Švitorka, druhá se jmenuje Štěbetalka.
 

7. den

Zase jsme byli na zahradě. Vlaštovky dělají pokroky, otáčejí hlavičky, mají velká černá očka jako perličky. Všechno, co se hýbe, sledují, domáhají se krmení, ďobly si již samy i mušku. Skoro stále jsou venku a hlavičkami kopírují let vlaštovek.

 

8. den

Bylo teplo, ale zůstali jsme doma. Vlaštovky  vylezly až nahoru na krabičku a drápky se přidržovaly kraje. Dvě hodiny jsme je nechali na otevřeném okně. Sledovaly let starých, ale nic se nestalo, i když letěli metr od nich. Jeden ornitolog mi poradil, abych je nechala venku vyhladovět a doufat, že křikem přilákají staré.
 

9. den

Když jsem brzy ráno otevírala košík, třásly se schoulené, ale nechala jsem je tak. Staří létali okolo a nic. Nakonec jsem to vzdala a nakrmila je. Stále natahují křidélka, pošťuchují se, ďobají se do hlaviček, křidélek, prsíček, švitoří a „nadávají si“. Ze sušáku na prádlo jsem vyrobila „letiště“. Vyztužila jsem je novinami a prostřela na to pleny. Tam cvičily. Štěbetalka mi z prstu sletěla na podlahu. Když jsem jim podložila ruku, přešly po ruce za krk, nebo se mi po šatech vyšplhaly úplně kolmo za hlavu. Vždy spolu. Ďobají mi do uší, prstů, na ústa, do nosních dírek a stále štěbetají. Přitom vykonávají svou potřebu. Když si sednou na stříšku svého hnízda, najdou si jednoduše kraj a udělají to i do hnízda. Někdy stihnu podložit ocásek. Je zajímavé pozorovat je na velké ploše „letiště“. Komicky couvají, aby našly kraj, někdy to vzdají.
 

10. den

Nechala jsem je venku. Sousedka mi donesla malé tenké plátky králičího masa. Rozetřela jsem je a přimíchala k vajíčku. Za chvíli měly dost, ale po malé přestávce hltaly zase červy – i několik naráz. Zobáčky si drbou tělíčko, křídly si vyprašují pápěří, které létá okolo. Švitorka již ztrácí bílé „růžky“, Štěbetalka má ještě na každé straně po dvou vláknech bílého pápěří.
 

11. den

Rána bývají zlá, jsem nevyspalá. Pociťuji velkou zodpovědnost. Vlaštovky jsou stále venku. Již se jim prodlužují křidélka i ocásek, který se začíná formovat do vidlicovitého tvaru.  Jedna mi vylezla po noze pod nohavicí až na  koleno a měla jsem co dělat, abych ji dostala ven. Tulí se k sobě, jedna nechce být daleko od druhé.  Dnes se jim začaly překřižovat křídla a tvořit měsíčkové ozdoby. Přinesli jsme klícku a hnízdo dali do ní, aby nemohly vyletět. Dají se i tak dobře krmit, protože otvor na klícce je proti otvoru na hnízdě.
 

12. den

Ráno neměly na krmení chuť. Propadala jsem obavám, že je nedokážu vykrmit. Po obědě jsem je dala na bidélko. Potom jsem udělala pokus. Vlaštovky jsem měla na prstě a vyhodila je do vzduchu. Švitorka obletěla celý pokoj, vletěla do předsíně, přistála na papučích a  přeletěla na garnýž v pokoji. Štěbetalka vlétla přímo na záclonu a drápala se po ní vzhůru. Odpoledne jsme ještě trochu cvičili. Jednou vyletěla Švitorka z „letiště“ sama, přistála na gauči a odtud mně na prstě. Štebetalka také udělala cvičný let. Zbytek dne až do večera sledovaly na okenní římse s velkým zaujetím vlaštovky na obloze. Už nechtějí přijímat vajíčkovou směs. Musím je klamat a dávám ji jako první sousto. Černá část ocásku měří 3,5 cm, celé mají asi 12 cm.
 

13. den

Ráno nám to jde obyčejně pomaleji. Zase létaly po pokoji, potom zobaly červy z krabičky i ze stolu.  Švitorka vyletěla na rám velkého obrazu, druhá s mou pomocí za ní. Seděly tam jednu a půl hodiny, dokud je muž nesundal. Létaly i po obědě. Švitorka byla mimořádně čilá. Jednou vyletěla na vrchní plochu sekretáře, ta druhá chtěla za ní, ale neměla dost síly. Museli jsme je nakonec sundat z garnýže. Večer mi z ruky vylezly po šatech za krk a chtěly mi spát  za límcem ve vlasech. Potřebují ještě 2-3 dny, aby i Štěbetalka zesílila. Předpověď počasí je  zlá.
 

14. den

Ráno jsem je našla na dně košíku. Jeli jsme na zahradu a nechali je venku v klícce. Uvnitř zase létaly, chutnaly jim mušky. Kdo z nás může, chodí s plácačkou a chytá mouchy. Už nechtěly do hnízda, chtěly spát na garnýži. Volala jsem synovci. Radil vypustit obě naráz, ale nevypouštět je do deštivého počasí, protože by zahynuly. A to se má počasí zhoršit. Večer jsem si na balkóně poplakala.
 

15. den

Byli jsme venku a vlaštovky v klícce. Nelíbilo se jim to a hlasitě protestovaly. Tak jsme je museli dát dovnitř, létaly a kálely na všechny a na všechno. Když letěla Švitorka a Štěbetalka zůstala sedět, nalétávala na ni Švitorka a strkala do ní zobáčkem a křídlem, dokud ji nevyprovokovala. Večer mi synovec řekl, že nesmí dlouho pršet, aby měly potravu. Máme je vypustit, až uvidíme na dohled hejno a doufat, že už budou schopné se samy nakrmit a najít si na noc úkryt.  Nic už nechtějí, jen červy. Štěbetalku poznám podle jednoho bílého pápěří, které jí zůstalo na hlavičce. Švitorka má jedno na křídle. Večer si sedly na rám obrazu, půl hodiny tam jemně a zvláštně spolu švitořily a potom tam usnuly s hlavičkami pod křidélky.

16. den

Museli jsme dokoupit červy. Přemýšlíme, kdy je vypustíme. Můj muž chce ještě počkat, já si myslím, že je už vězníme. Děláme přestávky v krmení po hodině a půl, mezitím ptáčata poletují a sedají na rám obrazu. Dokáží usnout ve stoje, když mají plné žaludky, ale za chvíli chtějí už zase. Když jsem si navečer sedla na svoje místo ke dveřím,  kde je hnízdo, náhle obě přiletěly a usedly mi na ruku.

Počasí není dobré. Zítra se má ochladit, ale trvale pršet nebude. Dnes jsme neviděli venku žádné vlaštovky, až večer přiletěly. Dohodli jsme se, že zítra je budeme vyhlížet a ty naše vypustíme. Tuto noc strávily na rámu velkého obrazu, kde mají víc místa.

17. den

Probudily se dřív. Psychicky jsem připravená. S mužem jsme udělali všechna nutná opatření. Vlaštovky jsme nakrmili, přenesli do pokoje a pootevřeli dveře na balkón. V pohotovosti jsme sledovali oblohu a čekali. Nakrmené usedly na obraz, občas poletovaly. Švitorka provokovala Štěbetalku nalétáváním a křikem. Najednou udělala otočku a muž stihl jen zvolat, že vyfrnkla nad mojí hlavou ven. Než jsem vyšla na balkón, byla obloha prázdná. Bylo 9 hodin 40 minut.

Štěbetalka seděla na obraze kupodivu úplně zticha.  Dívala jsem se na ni a ptala se, co chce dělat. Náhle i ona vzlétla a bez otočky si to namířila přímo  přes pokoj a zmizela. Zabočila doleva jako Švitorka, na východ…. a bylo po všem.  Na hlavičce jí zůstalo jedno bílé pápěří. Bylo 9:47, venku slunečno a větrno.

Synovi jsem poslala SMS: VLASTOVKY V SLUNECNEM, CHLADNEM, VETRNEM POCASI VYUZILY PRILEZITOST A VYLETELY – MAMA.

 

Hejno se objevilo až večer. Tak prozaicky skončily mé dny s vlaštovkami, a tak to bylo správné. Když jsem je ten první večer držela obě v dlani, přijala  jsem to jako VÝZVU: Musím je zachránit pro další život na svobodě. Znamenalo to odhodit zábrany, přistupovat razantně, a dokud nereagovaly na zašimrání, otevírala jsem jejich zobáčky násilím. Celou tu dobu jsem málo jedla a spala, byla jsem soustředěná jen na jediný cíl. Můj muž  měl se mnou trpělivost a pomáhal mi, i když jsme se někdy neshodli.

Jak se časem začaly měnit, začala jsem se bát poslední fáze, kdy se budou muset naučit létat a toho, jak správně vystihnout čas odletu.

Dlouhé hodiny jsem pozorovala, jak rostou do krásy. Jaký skvost připravila příroda pro potěšení člověka! Ke konci byly krásné, hlaďoučké, přítulné. Černý ocásek měřil 5 cm a celé měly asi 13 -14 cm. Byly v dobré kondici, silné, pět dní trénované v létání je připravilo do nepohody. Ale kdoví, když nikdo z nás nežil ve vlaštovčím společenství. Obě uletěly stejným směrem. Pociťovala jsem únavu i obavy. Byl to pro mne sice vyčerpávající, ale nanejvýš obohacující a nezapomenutelný zážitek.
 

Nikdy se nedozvím, co s nimi bylo dál. Možná se jednou v posmrtném životě sejdeme v nějakém ptačím ráji, ony mi usednou na ruku a vyštěbetají, jaký byl jejich další osud.

Dodatek

Tento příběh sa odehrál před rokem. Letos se v létě stalo něco zvláštního. Podívala jsem se oknem ven a uviděla, jak se k němu v ladném letu přiblížily dvě vlaštovky.  Usedly na parapet a chvilku poseděly. Najednou se zvedly a byly pryč. Bylo to okno do pokoje, kde jsme naše vlaštovky chovali, kde se učily létat, a odkud vyletěly do velkého světa. 

OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN

	Jan Krůta
	Jitka Molavcová
	Helena Štáchová
	Milan Markovič
	Ivan Kraus
	Ivo Šmoldas
	Rudolf Křesťan
	Vladimír Just

Další autoři »