Miroslav Vejlupek: Balada o servírce Hance (5/5)

Rubrika: Literatura – Povídky

(II/4)
 
Kdyby se měl člověk poučit, naučil by se především mlčet. Vždycky a všude. Tedy odbourat svou přirozenost. A ten papiňák potom v něm!
Nevím, mám-li si zoufat, nebo se smát. Velký Poříčí má totiž skandál.
„Dvacet deka šunky,“ objednala nejsádelnatější z vážených zákaznic. Nakupuje obden a jen málokdy míň než do třech tašek. Takový dělají tržbu! velebí ji Váša a při vážení šunky se libě užuluje jako prasátko, než mu pro tu šunku dají ránu do čela. „Můžu nechat o dvě deka víc, paní Bůrková?“
„Kdo krájel tu šunku?“ ona na to. „Že to byla ta hrobařka?!“
Prasátko zrovna zabili.
„No? Co na mě koukáte jako zjara? Nakrájíte mi jinou – neošmakanou špinavýma prackama! Ještě nás tu všechny nakazí!“
Jiná zákaznice, účetní jézetdé Šafránková, jinak věrná kopie Bůrkové, se přikolíbala k pultu až ode dveří.
„A vůbec, pane vedoucí! Nate. Vyměňte mi ten salám! Zvedá se mi žaludek z pomyšlení, že ho krájela taková... nějaká..., která sahala na mrtvoly.“
Teprve teď Váša zareagoval a kupodivu docela jinak, než jsem očekávala:
„To tedy prrr! Jak to o ní mluvíte? Je to moje žena!...“
Kdybych v té chvilce stála hned vedle něho, a ne v přípravně, dala bych mu pusu. Bráání mě!
„Jen se jí nezastávejte, pane vedoucí. Čím víc se lejno maže, tím víc smrdí. A stejně je prdlá!“
Váša už neřek nic. Vztekle nakrájel uzeniny.
V přípravně jsme na sebe pohlédli, jako bychom se viděli poprvé. Ani doma se Váša o výstupu nezmínil, ale něco se přesto změnilo: nezavolal mě, abych si k němu sedla.
Další dopoledne v prodejně bylo navlas stejný jako to předchozí. Třetího dne přibyly dva zápisy do knihy přání a stížností. Celkem osmnáct podpisů. Na konci týdne zastavila před prodejnou černá šestsettrojka s firemním logem Jednoty. Přes výkladní skříň jsem zahlídla čtyři hlavy na bílých límečcích.
Ve Vášově těsný kanceláři (jak se tam všichni vešli?) se strhla hádka. Nejdřív jakoby přes tlumiče, potom hromy a blesky. Zablesklo se: „Vezměte na zřetel morální a psychologické hledisko!“ A hrom uhodil: „Lidi tu nebudou nakupovat! V tom případě musíte odejít vy!“ Další blesk: „Myslete občansky! Všichni vás znají jako bezúhonného člověka! Nechápete, že se diskreditujete?“ A k tomu hrom: „Poškozujete nás všechny! Spotřební družstvo!“
Tak silná bouřka mi nahnala strachu. Popadla jsem kočár a utekla s ním na ulici. Bloumám bezcílně Poříčím a nevím, co si počít. Jasnačka – do krámu víc nesmím. Jasnačka – bylo by nejlíp odejít i od Váši.
Hmhm. Váša. Chtěla jsem pro něho dobrý, a zatím jsem mu přihoršila. Jestli přestanou lidi v prodejně nakupovat, musí se Váša poohlídnout po jiným fleku. A manko praskne. Nepomůžu Vášovi vrátit zkrácenou tržbu, není totiž jak. Leda! Leda...
No přece Šesták! Když nevyplatil Raškovi mzdu, moh by dát aspoň polovinu mně! No ne?! Ne snad? Málo jsem se nadřela?...
Zajdu za Šestákem hned a basta fidli! Tu hysterii v krámu stejně spískal on! Jen jemu jsem řekla všechno o Hradišti. Jen jemu!
Pokud to s kočárem šlo, letěla jsem ke kancelářím Technických služeb. Váša není dobrý charakter. Když jsem před čtyřmi roky potratila, měl z toho taakovouuhle radost a odvolal svatbu. Při druhým těhotenství si mě vzal jenom proto, že se považoval za otce. Nechtěl, aby si ho lidi podávali z úst do huby. Nechtěl platit další alimenty. Ale dal nám pohodlí pro začátek... Na Hradišti ještě nezačali s opravami domku. Voda je tam jako led a jedny kamínka pro dvě místnosti, no – no, mohli by mít rozum!
Dám Vášovi všechno, co ze Šestáka vyrazím, a jsme si kvit! Odpuštěno!
S Pepíčkem v náručí vyběhla jsem do schodů, jako by jich bylo pět, a ne dvacet třicet. Zaťukám na dveře: nic. Zabuším tedy: nic. Pootevřu – nikde nikdo. Přitom v popelníku na stole hoří cigareta! Nechala jsem otevřený dveře a opřena o rám přenesla jsem se duchem na Hradiště, do neohraničenýho času. Sotva jsem se v něm ocitla, tady v čase pojmenovaným, se událo neočekávaný. Ve skříni za psacím stolem se ozval hluk, snad špatně zadržený pokašlání. Otevřu skříň: To se podívejme! Šesták sedí uvnitř.
„Baf!“ udělá na Pepíčka. „To koukáš, kam se ti strejda schoval.“
„Nejspíš k tomu máte důvod,“ odpověděla jsem za vyjevenýho Pepíčka. Napadlo mě, že technik ve skříni je technikem uvědomujícím si průšvih. Tedy bychom se mohli přece jenom domluvit. Co mu to udělá, když mi vyjde vstříc? „Přišla jsem... Chtěla bych svou mzdu. Dodatečně.“
„Myslíte peníze?“
„Výplatu přece! Pan Raška zemřel, ošidili jste ho. Ale já jsem naživu.“
Jenže se mnou nebyla sepsána smlouva. Prý mi nikdo nedosvědčí, že jsem kopala hroby.
„Jak to že ne? Ví o tom celý Poříčí!“
To na věci nic nemění. Prý mě nikdo konkrétní v konkrétní době neviděl. Mám ho pochopit. Kdyby záleželo jenom na něm, dal by mi ty peníze třeba hned a prémie k tomu. Pro něho a za něho... Jenže na to je on táákhle malinký! Ekonom práce a mezd má své předpisy a na předpisy je každý krátký.
„Co se dá dělat, pane referente. Smůla smůlovatá. Pokud vím, hrobaře jste nesehnali...“
„Představte si,“ přikýv zklamaně. „Zveřejnili jsme inzerát raději čtyřikrát, a stejně nám to nebylo nic platné!“
„Aspoň něco. Původně jsem chtěla až za rok. Ale nastoupím co nejdřív.“
„– – – !“
Teprve teď vylez ze skříně.
„Sepíšeme pracovní smlouvu?“
„– – – !“
„Proč mlčíte? Budu správcem hřbitova a zároveň hrobařem. Řekla jsem vám to včas. Už při svatbě. To byste mi neudělal...“
Svěsil hlavu:
„Milá paní. Nezlobte se, ale z toho nic nebude.“
„To nemyslíte vážně! Proč ne?“
Řek, že si k tomu s dovolením sedne. „Milá paní,“ pokračoval pak, „vždyť jste jinak docela oukej... Tak proč mě odmítáte pochopit? Mezi nebem a zemí jsou prostě nepřijatelné věci! Z hlediska společenského, z hlediska estetického je nenormální, jestliže mladá, hezká a jinak zdravá žena dře na hřbitově jako kobyla!“
„Jsou i jiný životy, než který žijete vy. Připustíte to?“
Ušklíb se:
„Milá paní! Nepřipustím, aby mě veřejné mínění zničilo kvůli nějaké extravaganci. Smlouvu s vámi nikdy nepodepíšu. Je zbytečné o tom mluvit.“
A bylo to. Smutek se mi pověsil na tělo a tížil. Dala jsem se do pláče.
Nato se Šesták zved a zmizel kdesi na chodbě. Způsob jak předejít scénám. Ale vyváděla jsem mu tady snad? Mám na hádku sílu? Kleknu si tu před ním a budu ho poníženě prosit. Nemůže mě jen tak připravit o budoucnost, kterou chci žít! Nemůže!! Jakým právem? Jeho život mě bolí, bolí...
Kam šel, propánajána?
Naschvál se nevrací! Neobjeví se, dokud nezmizím. Nu dobrá, sama si ho najdu! Hradiště mi nikdo nevezme.
Všechny dveře na chodbě jsou zamčený, jen jedny ne... Postarší pán cosi počítá a můj příchod ho nijak, ale nijak nerozptyluje.
„Dobrý den.“
„Dobrý,“ počítá dál.
„Hledám pana...“
„Není,“ počítá.
„Ani tam ne?“ ukážu na skříň.
Úkosem ke mně vzhlédne, vypne kalkulačku a neobyčejně teple, jízlivě odpoví:
„Hned se tam podívám.“
Šesták tam samozřejmě nebyl a on stejně výsměšně, jako by mluvil s choromyslnou, řek:
„Zkusím to za chvilku. Třeba tam pak bude.“
Na stěně za vtipálkovou hlavou visí cedulka: BYŤ OSLÍK, STEJNĚ SE NEOTŘESU!
„Vy jste ekonom práce a mezd, pane Oslík?“
„– – – !“
„Na dveřích není jmenovka.“
„Ono je to tak lepší,“ houk ekonom práce a mezd a vrátil se ke kalkulačce.
„Totiž..., jak bych vám to řekla? Je to taková zamotaná věc. Pomáhala jsem panu Raškovi na hradišťským hřbitově. On zemřel a nedostal výplatu. Chci se zeptat...“
„Co také jiného! Prostě jste si vzpomněla,“ skočil mi do řeči, „že byste ráda trhla nějakou korunu. Viďte? Háček je ovšem v tom, že jste neměla na tu práci smlouvu. Krom toho pan Raška své peníze dostal. Neohlupujte mě.“
„Mýlíte se! Pan Raška nedostal ani halíř...“
Zase vypnul kalkulačku, zase si mě pohrdavě přeměřil a zase otevřel skříň. „Milostivá paní, v tom případě vám ty peníze váš, hihi, přítel nebo druh, jak je ctěná libost, prostě zapřel. Račte se podívat.“ Rozložil přede mnou bachratý balík kopií výplatních pásek. „Tak co? Raška. Raška. Zase Raška. Sám soudruh Šesták mu vozil mzdu až do baráku! Divím se, že to na mě zkoušíte, milostivá paní. Jste přece dospělá, hihi!“ Otevřel dveře. „Bylo mi ctí.“
 
(II/5)
 
Obloha nevěstila nic dobrýho. Hrozivě se zatáhla a ztemnila podvečer. Byl nejvyšší čas vydat se na zpáteční cestu, ale cosi mě tu pozdržovalo. Musila jsem mu to říct. Musila jsem ho přesvědčit, že ho nepodezírám. On ty peníze opravdu nedostal. Má je tamten!
Nesvá kypřím zem na Raškově hrobu. Co na tom, že toho není zapotřebí: pietní mazlení s půdou dokončila jsem přece před půlhodinou. Proč toho tedy nenechám? Jo – jo, chci, aby mi uvěřil.
Vždyť on to byl, s kým jsem poznala život bořící ploty a mantinely.
A mně se za plotem zalíbilo: není tam totiž banality! Není tam prázdno, jaký bylo na dvorku. Chtěla bych žít venku za plotem! Chtěla bych žít, Josefe, jako tys žil!... Jenže tě musím zradit. Jenže se ve mně něco – zlomilo. Ať se hnu kam se hnu, brouzdám se povrchností, která bohorovně ignoruje i pořádek i zákony. Nestoudná chce být mocnější Veškerýho! A přesto tě musím opustit!... Pepíku, pochop... Jsem sama a sama, nežádaná, opovrhovaná, a strašně se bojím! Jak mám vychovat dítě, když mě svět nepřijme za svou? Nemůžu na Hradiště, musím se vrátit na dvorek společnosti. Kdo přeleze plot, je vyvržen, je zavržen!...!...!
Tak. A je to venku.
Začalo pršet.
Pepíček se dal do pláče.
Zved se vítr a setmělo se docela.
... Do Velkýho Poříčí je to nekonečně daleko. Liják přeměnil cestu v těsto. Jenom se sebezapřením tlačím kočár a přidržuju se ho, aby mi nepoklesly nohy. S odporem, štítivě, zdrcená, vracím se na dvorek. Slzička sebeúcty ve mně nezbyla a dobře mi tak, dobře mi tak, když jsem sebe samu zradila! Život se mi změnil v pustou povinnost.
Pepíček vříská jako pominutý. Není divu, když nemá v kočárku suchýho místečka a já mu nemůžu pomoct. Tohle nemůže dobře dopadnout. Tohle špatně skončí!...
Jako by toho bylo málo, někde mezi Poříčím a Poříčínem začalo vojenský cvičení: lítaly světlice, šlehaly kulomety a duněly pásy tanků.
Do Poříčí jsem se dopotácela úplně vyčerpaná... Obloha ne a ne utáhnout kohoutek a já zoufala a zuřila zároveň. Bylo totiž zamčeno. Váša totiž neotvíral! Okno sice zbarvila modř televizní obrazovky, ovšem kdybych zvonek zrovna rozmáčkla, nebylo by to k ničemu. On prostě neotvíral. Popadla jsem kámen a hodila jím do modře.
„Už tady nebydlíš! Věci máš v kolně u kola.“
Váša zatáhl závěs. Byla to opona.
 
(II/6)
 
Vynervená a zdecimovaná ploužím se zpátky k Hradišti: u domku je přece žebřík a na půdě nedovřený okno. Za oknem sucho. V přízemí postel a kamínka se zbytkem polínek. Přesto – – –
Místo aby tomu bylo naopak, vidina spásy se mi vzdaluje. Nohy mi svázaly malátnost a těžkopádnost. Pepíček nepláče – pláču já. Co chvíli se zastavím a sáhnu synovi na tváře. Zaplaťpánbůh, dýchá! Je to dech horký, ale je to dech! Abych tak Pepíčka zahubila! Já, extravagantní!
Zbrklým pohybem zavadila jsem o flétnu a flétna vypadla z kočárku. Šlápla jsem na ni a křuplo to.
Úvoz mě spolk, jako by to byl chřtán příšery z nadpřirozena. Klenutí trnkových a šípkových keřů, přece tak známý, vehnalo do mě hrůzu a její nápověda tíseň vynutila si mý zavzlyknutí.
Přesto jsem musila dál; dál; pořád dál...
Řež zbraní, třebaže cvičná, a s ní lijavec frontálně zaútočily na mý neštěstí. Šest sedm kroků před kočárkem spadlo cosi do bláta a divoce se to zmítá. Vypískla jsem. Tělo na zemi bilo křídly a kapénky blátivý kaše mi postříkaly obličej, oči. V takovým stavu jsem nedokázala kloudně uvažovat, a ačkoliv mě pták k smrti vyděsil, pohled jsem měla přiškvařený jen a jen k němu. Ne a ne setřást předtuchu, že tuto noc dopadnu jako on.
K nebi lítaly další a další světlice a vidět bylo málem jako ve dne. Pták se díval na mě! Když jsem upřela zrak do jeho zelených, k neuvěření prosebných kuliček, vyrost ve mně pocit, že tuto bytost velice dobře znám. Proboha...! Nejsem to já sama?! Proboha! Opravdu dopadnu jako on?
Pták mě volá, oči rozžhavený strachem o sebe, zobák dravě rozevřený strachem o sebe. Po krku mu stéká krev. Co kdyby trefila zbloudilá střela i mě?
„Veškerý! Veškerýý!“ Pomoz mi!
Teprve když pták dokoná, šourám se dál.
A pořád lije a lije a lije... To Veškerý jen vyměnil nástroj. Vždyť flétnu jsem mu rozšlápla! Místo větru vzal si tedy déšť. Uklidněná Veškerým jsem smířená se vším a zesláble, ale uvolněně se odevzdám jeho písni.
Když vylezu po žebříku až k samýmu půdnímu oknu, nehybnýho Pepíčka v náručí, na mokrým špryclíku mi podklouznou nohy. Naráz. Obě. Letím dolů a vůbec se nebojím.
 
KONEC

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 08. 10. 2006.