Erotika s policajty

Rubrika: Literatura – Zbývá dodat...

„Marcelko, honem, schovej tu svačinu!“
Marcelka neochotně zmuchlala pytlík s rozjedeným řízkem.
Když zahlídla červenou plácačku, která nás naváděla na odstavný pruh kontrolního stanoviště, zaseklo se ji povídání o vnoučatech, snad zapomněla i polknout a už jenom tiše seděla.

Okamžitě po zastavení vystupuji z auta a jdu vstříc policistovi. Tenhle moment překvapení mám vyzkoušený, pokaždé mi zatím vyšel: „Dobrý den. Já vím! Jela jsem poněkud rychleji, ale my s kolegyní dost pospícháme. Seděly jsme od rána Na Štěpáně a sčítaly dopravu.“

Při hovoru odhaduji věk policisty, koukám mu přímo do očí a energicky ukazuji na silničářské logo na služební fábce. Stojím oproti pohlednému policistovi, který věkem mohl by být mým synem. Rozhoduji se neriskovat, flirt by byl asi poněkud obtížnější, a proto volím taktiku shovívavosti. Stihla jsem si ještě povšimnout jeho staršího kolegy, který vše pozoroval ze stanoviště policejního vozu. Také jeho na dálku zdravím úsměvem a lehkým úklonem hlavy.

„Dobrý den! Dopravní policie! Víte, paní řidičko, že vám můžeme udělit pokutu až 2.000 korun?“
Nepopírám, dobře vím, že má pravdu.
„Ano - vím, ale přece nechcete pokutovat kolegyni ze susky. Od šesti hodin jsme s Marcelkou čmáraly ploty do výkazů. Jsme učárkované, hladové a navíc potřebuji akutně na toaletu. Kdybyste alespoň stavěli u keřů, abych si mohla odskočit.“

Mrkl na mne pobaveně: „Tohle dobře znám, my také při těchto akcích trpíme.“  
Podávám mu doklady a překřížím nohy, abych zdůraznila pro každého neodkladně lidskou potřebu. Policista ukázal směrem k místní hospůdce: „Odskočte si támhle, a pak přijďte k našemu autu, já si zatím ověřím vaše doklady.“
Anastázia Mahovská na Suzuki 650
V hospůdce nepospíchám, ale k autu jdu svižným krokem a usmívám se blaženě. Statný policista je taky jenom mužský a vidím, že mě celou dobu sleduje, jak se k němu vlním v bokových kalhotách a přiléhavém tričku, které jsem na toaletě decentně podhrnula těsně nad pupík.

Podává mi doklady, už se usmívá a praví:
„Jste zaregistrovaná za rychlou jízdu. Musím vám dát alespoň symbolickou pokutu. Co říkáte za 200?“
V tu chvíli mi ani nešlo tolik o nějaké dvě stovky, a vlastně bych mohla být nadmíru spokojená, ale …? Vždy, až do tohohle okamžiku, se mi povedlo kluky policajtský ukecat. Zbývala poslední možnost, nasadit ryze ženské zbraně.
Prstama jsem si jemně promnula šíji, vzápětí jsem lehounce nadzvedla blonďaté kadeře a nechala je volně padat na ramena: „Nó - jak myslíte - nechám to na vás - ale jsme oba silničáři a tudíž kolegové - věřím - že kdybyste chtěl - tak byste mi tu pokutu dávat nemusel.“

Policista se ještě více napřímil a mimoděk pohlédl na svého staršího kolegu, který odcházel raději potrestat dalšího hříšného řidiče.
"Tak jo, domluvíme se na stovce, ale něco vám dát musím, jste v registru a támhle - to je můj šéf.“

Vykouzlila jsem ten nejověřenější úsměv, poděkovala a popřála hezký den. Při odchodu jsem ještě uslyšela radu: „ Teď už ale fakt nepospíchejte, dál jsou také kontroly. Jeďte opatrně!“

Při odjezdu jsem zamávala mladému policistovi, odfoukla přátelskou hubičku a nezapomněla jsem zamávat ani jeho šéfovi, který nezúčastněně nechal svého kolegu domluvit pospíchající kolegyni.

Marcelka ještě chvíli nemluvila, a já v duchu bilancovala a tak trochu řešila pochyby: „ Buďto se fakt zpřísnily silniční kontroly, nebo už děvče stárneš. Už jsi platila první pokutu.“

www.anny.cz  

Další příspěvek na toto téma

► Libuše Čiháková, 5.10.2006

Až se ucho utrhne
Až do  včerejšího dne jsem byla proti jakémukoliv změkčení  trestních bodů. Konečně přece klesla nehodovost a  počet mrtvých na silnicích! Když můžu já jezdit skoro patnáct let bez nehody a ani jednou nebýt pokutována, tak proč by  nemohli  i ostatní?  Je sice  pravda, že některé spolujezdce a ostatní řidiče na silnicích  přivádím svou jízdou k šílenství. Když například na křižovatce, kde mám přednost, zkoumám bedlivým jestřábím zrakem okolí, neudrží se ten  můj na vedlejším sedadle  a zařve “Jeď, máš přece přednost!“
„Já to přece  vím,“ řeknu s ledovým klidem tomu nervákovi, „ale seš si jistej, že to ví taky ten, co  vyjíždí z vedlejší silnice?“
„Tak si pořiď pár Pinkertonů na  prozkoumávání silnic a nezdržuj provoz!“, dodá  neurvale. Já už ale mlčím. Je to totiž pořád dokola. Zrovna jako ti co mně míjejí. S cigaretou a mobilem v ruce mě předjíždějí v uzavřených osadách stovkou, rozčiluje je, že nepředjíždím na plné čáře a oni musí zpomalit,  že dávám přednost chodcům na přechodu, že na světelné křižovatce  o pár vteřin déle  přemýšlím, než vyjedu. To se můžou ti nerváci utroubit. 
A tak  když jsem se konečně dočkala biče na tyhle piráty silnic, mám souhlasit se změkčením trestních bodů? Kdepak!  Jak sladce mi zní „bodový systém“! Jak se  těším, že všichni  gauneři budou za chvíli bez bodů, potom neudělají přezkoušení  ani případně autoškolu, a jak na silnicích budou potom už jezdit jen napravení a ohleduplní řidiči!
Při těchto úvahách přijíždím ke světelné křižovatce. Přede mnou je skrumáž aut, včetně policejních, mávání rukou, zmatek. Asi havárka, prolítne mi hlavou a tak bleskově odbočím do uličky, kterou málokdo, kromě místních, zná. S uspokojením, jak jsem situaci bravurně vyřešila, si začnu zpívat. Přidává se ke mně ale policejní houkačka a vystrčená  plácačka s nápisem STOP dává příkaz k zastavení. Nechápavě se rozhlédnu komu že to platí, ale kromě mne  nikde nikdo.
„Copak?“, vyběhnu z auta.
„Dva přestupky, paní řidičko. Za prvé: Neuposlechnutí příkazu strážníka řídícího dopravu, za druhé:  Jízda jednosměrnou ulicí v protisměru. To jsou dva tisíce pokuty a jeden trestný bod k tomu...“
„A doprčic!“, přeruším ho a v hlavě  mi to začne šrotovat jak z toho ven. A v tom už se slyším, jak vyprávím uniformám, jakou že já to mám vlastně smůlu. Jako tenkrát, když jsem dlouhá léta jezdila celoročně s rozsvícenými světly, aby mě všichni viděli, a v den, kdy bylo nařízené povinné svícení, mne jako na potvoru policajti chytli se světly  nezapnutými. Dneska taky. V rozrušení z havárky jsem si nevšimla řízené dopravy, ani nově označené jednosměrky!
Mluvím a mluvím, hoši slevují tisícovku, roztržitě vypisují bločky, dokonce mne politují.  Rychle zaplatím a mizím. Jsem totiž  ráda,  že si díky mému breptání nevšimli, že mi v autě volně lítá pes. A to by byl v čudu další bod. Tak tímhle tempem bych si teda ani já moc nepojezdila. A to nejsem ani  gauner ani silniční pirát.

foto z archívu autorky

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 28. 09. 2006.