Hostinec Pod lípou neprosperoval. Šenkýř Maleček už s tím chtěl několikrát praštit, ale na podniku ho vždycky přemluvili. „Vydrž," říkali mu, „a uvidíš, že se karta obrátí! Lidi si zvyknou Pod lípu chodit a bude z toho zlatý důl!“ „To určitě!“ nevěřil Maleček. „Já už mám v životě takový štěstí! Proč já vlastně lezu do hospody? Kdybych se aspoň vyučil pekařem, jak chtěl táta! Jenomže já holt jsem strašně nerad časně ráno vstával! Teď tady sedím v nezdravým prostředí a koukám na pět dědků, který mi vyčítají, že netočím plzeň a nemám v lokále barevnou televizi!“ Ale pak se objevil Benjamin Capejř, muž, který prošel světem křížem krážem, a tudíž taky ledacos viděl. „Úspěšný podnik potřebuje reklamu,“ řekl Malečkovi, „a hostinský si ji musí dělat sám. Je třeba dát hospodě nějakej styl. Třeba bys mohl obsluhovat a zpívat pří tom árie z italských oper. To jsem viděl v Římě, v Miláně a v Neapoli. Všude to zabíralo! Začali bychom té tvé hospodě říkat U zpěvavýho dědka a hosti by se sem jen hrnuli!“ „Nemám hudební sluch,“ vrčel Maleček, „a v životě jsem nebyl na opeře! A stejně se tam už ani nevypravím.“ „Taky to není jediná možnost," upozornil ho Capejř. „Ve Skotsku jsem viděl znamenitou hospodu U sirotka. Hostinský si vymyslel, že jako kojenec přišel o oba rodiče a vychovali ho zlí, suroví lidé. Líčil svá nevýslovná utrpení, brečel hostům do zázvorového piva a všechny dojímal víc, než cajdák v biografu! Něco takového bys přece svedl!“ „Já jsem měl šťastný dětství,“ tvrdil Maleček, „a tady se to o mně ví. Táta s mámou jsou ještě naživu a kdybych je zapřel, tak by mi přišli vybílit hospodu! Něco takovýho si absolutně nemůžu dovolit!“ „No dobrá," řekl Capejř, „na tom něco je. Ale nic ti přece nemůže zabránit, abys tady dělal hrubiána!“ „Hrubiána?“ žasl hostinský. „Já, takovej slušnej a jemnej člověk?“ „Hrubián — to je v této zemi ta nejlepší šarže,“ tvrdil Capejř „a záruka úspěchu. Který hostinský vsadí na hrubiánství, má během krátké doby nadupaný lokál. Nevím, proč bys to neměl zkusit!“ „No dobrá,“   děl  váhavě Maleček, „ale musíš mi v tom pomoct! Sám bych si nevěděl rady!“   Několik neděl na to zastavilo před hostincem Pod lípou auto. Čtvero drsných mužů zatoužilo smočit jazyk v nahořklé tekutině. Netušili však, že narazí na drsného, sukovitého barmana s výhružně vysunutou bradou. „U mne můžete dostat tři věci,“ procedil mezi zuby Maleček, který jim vstoupil do cesty. ,,Kyselý pivo, teplou limonádu, nebo ránu do zubů.“ Uvítání nebylo vřelé a odpověď si s ním v ničem nezadala. Byla ještě o poznání drsnější a Maleček měl co dělat, aby s několika boulemi uprchl do bezpečí kuchyně.  Během úprku si sliboval, že už to víckrát s hrubiánstvím zkoušet nebude. Ale nebylo toho ani třeba. Zpráva o incidentu se okamžitě roznesla po okolí a Capejř překřtil hostinec Pod lipou na hospodu U fackovacího panáka. Všem se to náramně líbilo a hosti se sem začali přímo hrnout. „No vidíš," řekl Capejř, „teď to má styl, a to je to hlavní!“ Nakonec byl spokojen i Maleček. Tržbu plní na dvě stě procent, a když před hostincem zavrčí motor automobilu, schová se před výtržníky k radosti celé hospody pod stůl. Je to stylové!

grafika © Jiří Winter-Neprakta

OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN

	Miloslav Švandrlík
	Ivan Kraus
	Ivan Rössler
	Blanka Kubešová
	Jitka Molavcová
	Jan Krůta
	Helena Štáchová
	Ondřej Suchý

Další autoři »