TATÍNEK SE KUTÁLEL

Setkali se v místnosti, která budila dojem čekárny.
Ona polykala slzičky, zatímco on si počínal jako suverén.
„Já jsem Lojza,“ řekl. „A jak se jmenuješ ty?“
Mlčela a její tělo se zachvívalo bolestným pláčem.
„Á je!“ vzdychl Lojza. „Ty jsi se ztratila prvně, vid?“
Nešťastnice kývla.
„Z toho si nic nedělej,“ utěšoval ji, „to já se ztratím vždycky, když jdu s tátou! Ale vždycky se zase najdeme, protože on se bojí jít beze mne domů. Maminka by mu dala!“
„Když já se bojím!“ sténalo děvčátko.
„Protože jsi hloupá,“ vysvětlil jí Lojza. „Za chvíli přijde tatínek a koupí ti pišingry, abys na něho doma neřekla, že tě ztratil. On to stejně nakonec vyzvoní sám, ale až na Silvestra, a to se všichni smějí, jenom maminka říká: — Vidíš, vidíš, co jsi mohl svou neopatrností způsobit! — Proto nás musí táta hlídat. Když nehlídá, tak si to vypije. Jako dneska: místo aby mě držel za ručičku, plácal a křičel gól!“
„Můj tatínek zase křičel, že to byl ofsajt,“ řeklo zadumaně děvčátko, „že soudce je jelito a potom plácnul jednoho pána do hlavy.“
„Mého tatínka taky někdo plácnul do hlavy,“ vzpomněl si Lojza, „ale tatínek mu řek´ hašašíro a polil ho pivem.“
„Mého tatínka taky jeden pán polil pivem,“ dělo děvčátko, „ale tatínek ho kopnul do nohy, až sletěl s tribuny.“
„Můj tatínek taky sletěl s tribuny,“ řekl Lojza, „jenomže se zase vrátil a zakousl se tomu pánovi do ruky. A potom se objali a kutáleli se dolů.“
„Tatínek se taky kutálel dolů,“ vyrazilo ze sebe děvčátko téměř nadšeně, „a zničil si šaty, jak na ně šetřil celou zimu! A potom ho někam vedli.“
„Mého tatínka taky někam vedli,“ pravil Lojza, „a taky si zničil šaty.“
„A já chci už domů,“ řeklo děvčátko.
„Já taky,“ souhlasil Lojza, „protože dneska už to trvá moc dlouho.“
Děvčátko se znovu rozplakalo.
Lojza si je opovržlivě změřil, několikrát přešel místností, ale pak se rozbrečel také.