Zelený strom života
Rubrika: Literatura – Zábava
Kdybych se popisovala do pasu, udělala bych to asi takto.: Vlasy – zježené; oči - vykulené, barva pleti - žlutozelená; národnost – neví, čí je. Každý, kdo se mému husarskému kousku náležitě obdivoval, byl zařazen mezi moje oblíbence a pasován na případného spolujezdce při mé první jízdě.
Čas běžel a moje jistota se pomalu měnila v mírnou nejistotu a následně v paniku. Zpočátku jsem si teoreticky opakovala pořadí pedálů a funkci řadící páky, ale pomalu se moje vědomosti začaly zamlžovat a já jsem průkaz zastrčila do nejtemnějšího kouta kabelky. Když tu náhle – příležitost na sebe nechala dlouho čekat, ale přece přišla.
Právě jsme s maminkou doma rozebíraly, jak asi budoucí člen naší rodiny bude vypadat, když se pod okny paneláku rozezněl příšerný zvuk, který se dal přirovnat snad jen k řevu raněného buvola. Ten přilákal k oknům nejen mě a maminku, ale dalších sto padesát sousedů, především těch, kterým se právě podařilo uspat po obědě děti. A potom jsme všichni spatřili ten zázrak.
Viděla jsem za svůj dlouhý život hodně velkých aut, ale bratrův objev je všechny přerostl, alespoň se mi to tak zdálo. Bylo to prostě něco obrovského, křiklavě červeného a jmenovalo se to OPEL OMEGA COMBI DVOULITR.
Když pominul první ohromující dojem, zaměřila jsem pozornost na chaotické pohyby v jeho útrobách. Nešťastná postava uvnitř se zoufale snažila umlčet buvola navždy, a za doprovodu peprných slov, z nichž jsem znala jen asi třetinu, systematicky demolovala interiér. Konečně nastalo ticho.
Rozveselení sousedé se pomalu a neochotně vraceli ke svým nudným nedělním povinnostem a my jsme, jen tak v bačkorách, vyběhly ven pomoci bráškovi zkrotit těch splašených stopadesát nebo kolik koní.
Ten, ač jeho plánované velkolepé ántré proběhlo ne zcela v rámci jeho představ, neztratil klid. Vystoupil se vznešeně netečným výrazem, vrhnul poslední výhružný pohled do nitra auta a poodstoupil, abychom mohly náležitě obdivovat zevnitř i zvenčí přednosti a velkolepý design příštího piráta silnic.
„Tak, holky, a teď se projedeme!“ navrhnul, když prořídly nadšené výkřiky typu: “Jé, tady jsou nějaké dráty“ či „Jé, ono mi to zůstalo v ruce, půjde to přidělat zpátky?“
Přes velmi složitou situaci, zaviněnou nadměrnou velikostí vozidla a úzkou silnicí, se asi na desátý pokus bráchovi podařilo uvést jej do správného směru naší zkušební vyhlídkové jízdy. Bylo nám přitom důrazně vysvětleno, že původní dětská tříkolka, ze které po jednom jeho obratném manévru zůstala smutná hromádka šrotu, tam vlastně neměla co dělat. Maminka vzadu vzdychla, vytáhla z kapsy malý notýsek a nadepsala jej „Škody a pokuty – sešit číslo 1“.
„No počkejte“, pomyslela jsem si pevně, však já vás překvapím.
A stalo se.
Spojka, zařadit, plyn, koukat do zpětných zrcátek – přece jen ta moje paměť není tak špatná. Koráb se dal do pohybu a mě to tak vyvedlo z míry, že jsem zapomněla, jak se řadí dvojka. Nevadí, i jednička je rychlost, a ačkoliv auto muselo působit jako pohřební vůz, natřený načerveno, cítila jsem se jako vítěz.
Na tento okamžik auto čekalo celý svůj dlouhý život. Rozverně si poskočilo a zamířilo si to přímo k malému rybníčku, jediné překážce v celém velkém areálu.
„Ségra, brzdi!“, bylo poslední, co mi ten den, a pár následujících dní, bratr řekl. Moje obrovská bačkora splnila jeho rozkaz a těsně před rybníčkem splašený stroj zastavila.
Pohlédla jsem na maminku, uchopila jsem oběma rukama madlo nade dveřmi a s nevinným výrazem pozorovala patníky ubíhající za okny.
Nevadí. Žádný zkušený z nebe nespadl, a až najdu někoho, kdo bude také ochoten půjčit mi volant, zkusím to zase. A vůbec nejlepší bude, když to bude volant k vozidlu jen o málo většímu, než jsem já.
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 19. 08. 2006.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
JUDr. Ivo Jahelka | |
Milan Lasica | |
Jiří Suchý | |
Ivan Kraus | |
Ladislav Gerendáš | |
Ivo Šmoldas | |
Josef Fousek | |
PhDr. Jiří Grygar |