Zelený strom života

Rubrika: Literatura – Zábava

V životě každého „čerstvého“ řidiče nastane po úspěšném složení řidičské zkoušky složité období. Pokud se jedná o nadšence, který dychtí vrhnout se  po hlavě do automobilového ruchu a vychutnat si okamžitě slasti a strasti života za volantem, je to celkem přirozené. Vždycky se najde naivní přítel či rodič, který mu důvěřivě zapůjčí svého čtyřkolého miláčka, a nebo si dotyčný na oslavu svého řidičského úspěchu koupí miláčka vlastního. Pokud jde o řidiče mého typu, udělá pravý opak.
 
Dva, či tři měsíce jsem si vychutnávala ten báječný pocit vlastníka drobné kartičky, která oznamovala všem, kteří byli ochotni či byli mnou donuceni si ji prohlédnout, že jsem talentovaný řidič. Překonávala jsem přitom hrdinně svoji ješitnost, protože přilepená fotografie zřetelně vypovídala o mém napjatém duševním stavu před zkouškou.
Kdybych se popisovala do pasu, udělala bych to asi takto.: Vlasy – zježené; oči - vykulené, barva pleti - žlutozelená; národnost – neví, čí je. Každý, kdo se mému husarskému kousku náležitě obdivoval, byl zařazen mezi moje oblíbence a pasován na případného spolujezdce při mé první jízdě.

Čas běžel a moje jistota se pomalu měnila v mírnou nejistotu a následně v paniku. Zpočátku jsem si teoreticky opakovala pořadí pedálů a funkci řadící páky, ale pomalu se moje vědomosti začaly zamlžovat a já jsem průkaz zastrčila do nejtemnějšího kouta kabelky. Když tu náhle – příležitost na sebe nechala dlouho čekat, ale přece přišla.
Můj bratr se rozhodl koupit  si auto na cestování po koncertech, a protože potřeboval patřičně pohodlně a bezpečně vozit violoncello, mělo se jednat o auto trochu větší. Následovala jeho dlouhá anabáze po vyhlášených autobazarech, odkud nám bylo průběžně oznamováno, že auto ještě není.  Nakonec se rozhodl vsadit na dramatický moment překvapení.
Právě jsme s maminkou doma rozebíraly, jak asi budoucí člen naší rodiny bude vypadat, když se pod okny paneláku rozezněl příšerný zvuk, který se dal přirovnat snad jen k řevu raněného buvola. Ten přilákal k oknům nejen mě a maminku, ale dalších sto padesát sousedů, především těch, kterým se právě podařilo uspat po obědě děti. A potom jsme všichni spatřili ten zázrak.
Viděla jsem za svůj dlouhý život hodně velkých aut, ale bratrův objev je všechny přerostl, alespoň se mi to tak zdálo. Bylo to prostě něco obrovského, křiklavě červeného a jmenovalo se to OPEL OMEGA COMBI DVOULITR.
Když pominul první ohromující dojem, zaměřila jsem pozornost na chaotické pohyby v jeho útrobách. Nešťastná postava uvnitř se zoufale snažila umlčet buvola navždy, a za doprovodu peprných slov, z nichž jsem znala jen asi třetinu, systematicky demolovala interiér. Konečně nastalo ticho.
Rozveselení sousedé se pomalu a neochotně vraceli ke svým nudným nedělním povinnostem a my jsme, jen tak v bačkorách, vyběhly ven pomoci bráškovi zkrotit těch splašených stopadesát nebo kolik koní.
Ten, ač jeho plánované velkolepé ántré proběhlo ne zcela v rámci jeho představ, neztratil klid. Vystoupil se vznešeně netečným výrazem, vrhnul poslední výhružný pohled do nitra auta a poodstoupil, abychom mohly náležitě obdivovat zevnitř i zvenčí přednosti a velkolepý design příštího piráta silnic.
„Tak, holky, a teď se projedeme!“ navrhnul, když prořídly nadšené výkřiky typu: “Jé, tady jsou nějaké dráty“ či „Jé, ono mi to zůstalo v ruce, půjde to přidělat zpátky?“
Maminka, ač se za mých dětských let tvrdě bila za svoje „jediné právo“, jak tvrdila, a tím myslela sedět vedle řidiče, tentokrát hbitě vklouzla dozadu. Téměř okamžitě se ozvalo cvaknutí bezpečnostního pásu. Tichounké „doprčic“ a následující série cvakání, vrzání, ťukání a čím dál hlasitějšího funění, ozývajícího se zezadu, nám signalizovala, že ona bezpečnostní pomůcka neplní svůj účel. Teprve po bratrově ujištění, že maminka stoprocentně jízdu přežije, když se bude držet dveří, pokusy ustaly.
Přes velmi složitou situaci, zaviněnou nadměrnou velikostí vozidla a úzkou silnicí, se asi na desátý pokus bráchovi podařilo uvést jej do správného směru naší zkušební vyhlídkové jízdy. Bylo nám přitom důrazně vysvětleno, že původní dětská tříkolka, ze které po jednom jeho obratném manévru zůstala smutná hromádka šrotu, tam vlastně neměla co dělat. Maminka vzadu vzdychla, vytáhla z kapsy malý notýsek a nadepsala jej „Škody a pokuty – sešit číslo 1“.
Už po dvou minutách jízdy jsem pochopila bráchovo potutelné pomrkávání a směr, kterým jsme se stopadesátikilometrovou rychlostí řítili. Jedeme vyzkoušet moje řidičské schopnosti, které jsem tři měsíce pečlivě zapomínala, a tudíž máme zamířeno do bývalých kasáren, kde je plno místa a žádné potenciální oběti, natož muži zákona.
„No počkejte“, pomyslela jsem si pevně, však já vás překvapím.
A stalo se.
Auto zastavilo a hrdý majitel mě přehnaně zdvořilým gestem vyzval, abych si s ním vyměnila místo. Odmítla jsem auto obcházet a přesunula se k volantu tak šikovně, že jsem shodila zpětné zrcátko a povolila ruční brzdu. Maminka vzdychla podruhé a udělala si na pásu námořnický uzel. Bratr se posadil na moje místo, zadumaně se podíval na moje obrovské pohodlné domácí bačkory, zapálil si dvaceticentimetrový doutník a čekal.
Spojka, zařadit, plyn, koukat do zpětných zrcátek – přece jen ta moje paměť není tak špatná. Koráb se dal do pohybu a mě to tak vyvedlo z míry, že jsem zapomněla, jak se řadí dvojka. Nevadí, i jednička je rychlost, a ačkoliv auto muselo působit jako pohřební vůz, natřený načerveno, cítila jsem se jako vítěz.
Najednou se zezadu ozvalo: „Holčičko moje, ty krásně řídíš“ a já se hrdě ohlédla. Maminka, ve tváři nazelenalá, měla dvakrát větší oči, než moje maličkost na řidičáku, a visela oběma rukama na madle nade dveřmi. Ta nedůvěra mě tak rozčílila, že jsem pustila volant.
Na tento okamžik auto čekalo celý svůj dlouhý život. Rozverně si poskočilo a zamířilo si to přímo k malému rybníčku, jediné překážce v celém velkém areálu.
„Ségra, brzdi!“, bylo poslední, co mi ten den, a pár následujících dní, bratr řekl. Moje obrovská bačkora splnila jeho rozkaz a těsně před rybníčkem splašený stroj zastavila.
Když utichlo šumění křídel mého anděla strážného, bez odporu a bez vyzvání jsem opustila sedadlo řidiče a přemístila jsem své těžiště vedle maminky. To bylo pro jistotu, jelikož bráchův doutník skončil zaražen v palubní desce, brýle mu visely na jednom uchu a bicepsy mu začaly podezřele nabíhat.
Pohlédla jsem na maminku, uchopila jsem oběma rukama madlo nade dveřmi a s nevinným výrazem pozorovala patníky ubíhající za okny.
Nevadí. Žádný zkušený z nebe nespadl, a až najdu někoho, kdo bude také ochoten půjčit mi volant, zkusím to zase. A vůbec nejlepší bude, když to bude volant k vozidlu jen o málo většímu, než jsem já.

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 19. 08. 2006.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.