DELFÍNI
Vlastimil Marek
Na Novém Zélandu se nedávno stal zvláštní případ. Čtyři delfíni kroužili asi čtyřicet minut kolem čtyřech lidí, kteří se koupali v moři, a zachránili jim tak asi život. Teprve po chvíli totiž ti lidé zjistili, že je poblíž s velkým zájmem pozoruje veliký žralok. Delfíni žádnému z lidí nedovolili opustit kruh, a odplavali až poté, co odplaval i žralok. Vědci, kteří byli žurnalisty požádáni o komentář, ovšem prohlásili, že na tom není nic divného, že takto delfíni chrání i svá mláďata a že „za své mládě považovali i člověka…“
Vida je, odborníky. Nezbývá než jim přát podobnou příhodu se žralokem, ale bez delfínů poblíž. Vědomý akt pomoci by nepoznali, ani kdyby je kopl do zadku. Delfíní mozek je totiž, přátelé, větší než ten lidský, složitější, a výkonnější. John Lilly se kdysi rozhodl přestat zkoumat inteligenci delfínů, protože mu došlo, že jsou chytřejší než on. A začal zkoumat sám sebe, respektive co to udělá s jeho mozkem, myslí a vědomím, když se bude dlouhodobě „vznášet“ ve vodě jako to dělají delfíni. Dnes také víme, že delfíni mají velmi složitý sociální život, že se mezi sebou dorozumívají, a to dokonce na třech rovinách najednou, a také nesrovnatelně rychleji, než my lidé.
Zkrátka ti by si své mládě a lidské (natož dospělého člověka) nespletli, ani kdyby za to dostali kbelík ryb. Díky ultrazvuku navíc delfíni jaksi „vidí“ i co se děje uvnitř těl partnerek – sledují pokračující březost samic a navazují tak vztah s budoucím mládětem ještě v nitroděložním stavu.
Existují delfinária, ve kterých velmi úspěšně léčí i mentálně a tělesně velmi poškozené děti. Osobně se domnívám, že delfíni pomocí ultrazvuku vidí do těl a mozků těchto dětí, a že svými velmi složitými akustickými projevy přímo napravují, či pokouší se napravit, co je nehomogenní, rušivé. Ultrazvuk dokáží nasměrovat na milimetr přesně.
A co se týče našeho výzkumu delfínů – spíše si myslím, že to jsou delfíni, kteří, pokud mají chuť, si se svými výzkumníky hrají a zkoumají je a občas se asi docela baví. Jsem přesvědčen, že bychom se měli a mohli od delfínů mnohému naučit. A že to není jen nějaký utopický sen, svědčí nejen to, že stále více lidí platí za to, aby si mohli zaplavat s delfíny, ale i to, že v USA, v Německu i v Rusku narůstá počet žen, které rodily nebo chtějí rodit v blízkosti delfínů. Jedné německé televizní producentce a moderátorce se to sice přímo nepodařilo, ale o své dvoudenní zkušenosti plavání s delfíny a následném těhotenství a „běžném“ porodu syna napsala: „Delfíni symbolizují svobodu, bezpodmínečnou lásku a přijetí. Když to objevím pro sebe, mohu to předat svému synovi. Vybíral si mnohé z toho, jak jsme žili poté, co se narodil. Smí si otevřeně objevovat svůj život. Volně si vybírá svůj spánkový režim, čas na hraní, jídlo, kam a kdy jít ven. Ještě nedávno byla kapacita mého soukromí omezena. Už nechávám lidi dostat se blíž. Jak jsem jenom mohla být jiná? Od narození jsem spala sama, napájena kaučukovými dudlíky a lahvemi, zabalená do šatů. Dotek pokožky na pokožku byl omezen. Trvalo léta, než jsem se postupně zbavila ochranných vrstev.“
Její syn byl porozen císařským řezem v nemocnici, ale žena se nedala nepříznivými okolnostmi znechutit a duchovní i tělesný zážitek plavání s delfíny jí pomohl nalézt zcela jiný vztah k synovi a světu: „Můj syn mi spal po boku od svého narození a od čtvrtého měsíce spal se mnou nahý. Takhle také strávíme nejvíce času spolu. Stále saje tolik, kolik chce. Máma a mléko lidské laskavosti na něj stále čeká. Zažíváme hlubokou důvěrnost a blízkost. Kojení mu pomáhá integrovat cokoliv se v tom momentu děje. Přileze ke mně, když je unavený, nešťastný, nebo se vrací z dobrodružství. Brzy ráno, stále spící, se přiblíží, napije se a vyráží na další cestu. Jak stárne, blízkost a důvěrnost jsou pro něj snazší. To je vše, co poznal. A při tom dávání jemu to vlastně dávám sobě. Naučila jsem se lásku, přijetí a bytí v přítomném okamžiku.
Mnohá očekávání zmizela a současnost byla přijata láskyplně, jako kdyby to bylo to, co jsem chtěla. Jeho nemocniční porod je klasickým příkladem. Je delfíní dítě, jak jsem si přála. Jaký je rozdíl v tom, jak byl porozen? Je zde, živý a zdravý. Je to moje srdíčko. Takhle jsem to všechno nějak chtěla. Delfíni mne naučili přijmout život a rozlišit, co je důležité. Otevřela jsem se lásce zevnitř i od mnoha lidí, které jsme potkali. Cítím se s tímto světem spojena a stejně tak i můj syn. Vím, že množství lásky, které mu dávám, znamená kolik lásky mu dá svět a naopak, jakou on obdaruje svět.“ Je přitom jedno, jestli ona niterná a nebojím se napsat duchovní přeměna oné ženy byla způsobena jen jejím zážitkem a uvolněním z dvoudenního plavání s delfíny, nebo jestli k tomu přispěla i jakási ultrazvuková „domluva a přímluva“ těch dokonalých hravých a tak inteligentních savců. Plavání s delfíny v ní každopádně probudilo předtím netušené a nezažité možnosti a schopnosti vnímat svět zcela jinak, které jí dovolily vnímat a vychutnávat si skutečné a hlubinné radosti vědomého rodičovství jako oslavy zázraku života.
Možná by to chtělo povinné dvoudenní plavání s delfíny pro každého nově zvoleného poslance či senátora, týdenní soustředění v delfináriu pro každého ministra či předsedu vlády, a „povinné“ porody všech dětí tamtéž. Jsem si jist, že by se to dlouhodobě státu a národu setsaskra vyplatilo (a přestali bychom vymírat). Delfíni jako řešení našich individuálních, ale i celospolečenských problémů, to zní dobře, že?
text © Vlastimil Marek |
