Vlastimil Marek: Rodina

Rubrika: Publicistika – Komentáře

Politici a sociologové začínají bít na poplach (a dnešní třicátníci netuší, jakou budou mít, pokud vůbec nějakou, penzi), protože vymíráme. Sečtělejší ale marně varují a upozorňují, že termíny, kterými se výše zmínění ohánějí (právě tak jako jejich druh myšlení), jsou zastaralé a v současném světě naprosto nevyhovující. František Koukolík tak nemůže nekonstatovat, že „muzeální představy o lidské nátuře a povaze vztahů mezi lidmi již neplatí,“ a že právě tyto nové poznatky o mozku a o tom, jak člověk funguje „v jedné dvou generacích naprosto změní jak medicínu, tak posléze i pojišťovnictví, školství, právní systém, zemědělství i lesnictví, obranu i vnitro.“ A já dodávám že kromě zmíněných a mnoha dalších věcí (např. myšlení a porodnictví) budeme muset radikálně změnit i svůj názor na rodinu.
Jistě, v jednom se současní „odborníci“ shodnou: rodina je v krizi. Jen namátkou vybírám z titulků našich deníků tohoto týdne: „Zachraňte rodinu! Rodina potřebuje také peníze. Má stát rodinu chránit, nebo nechat žít? Rodinná politika je chiméra. Odstranit rodinné nerovnosti: děti, diskriminace a trh. Přejme ženám svobodu volby. Matka, povinnost, totalita. Dětská agresivita: na rodičích nejvíce záleží, jak se jejich dítě bude chovat.“ Jenže staré psy člověk novým kouskům nenaučíš a starými metodami a názory nové a nečekané problémy nevyřeší.
 
Dovolte možná zatím až příliš futuristické zamyšlení na dané téma (doporučuji číst pomalu, a po každé delší větě se zastavit a případně přečíst ještě několikrát) a prosím o shovívané přehlédnutí nedostačujícího provázání a prokázání jednotlivých tvrzení: namísto dvou stran by jich muselo být dvěstě). Již léta vykládám zájemcům na seminářích, že několik set let platný model rodiny jako jakéhosi ekonomického spojenectví (muž i žena se spojili, aby snadněji a lépe přežili), který tehdy vyhovoval i církvi, dožívá a přežívá. Ještě před třiceti lety bylo i u nás výhodnější, když muž a žena žili oddaní spolu (nižší daně, snadnější jednání s úřady), ale to dnes neplatí. I ženy si už dnes mnohdy vydělávají tolik, že se mohou docela klidně obejít bez muže. Jenže nabízená řešení současné krize rodiny (nejen u nás, ale v celém tzv. rozvinutém světě) jsou polovičatá, bez invence a vycházející, jak již bylo naznačeno, z již překonaných názorů.
 
O co tedy půjde (a bude muset jít) v budoucnu?
 
Rodina začne stále víc fungovat jako ne ekonomické, ale duchovní partnerství muže a ženy. Mohl bych skončit, ale protože naprostá většina čtenářů si asi pod pojmem „duchovní partnerství“ bude představovat něco jiného, nebo taky vůbec nic, rozvedu, co tím míním. Duchovním nemíním to, o co jde, když si nějaká agentura usmyslí uspořádat festival duchovní hudby a vážně tvářící publikum nábožně naslouchá tónům hudby, kterou kdosi složil na nějaké biblické či liturgické téma před několika sty lety pro kostelní soubor.
 
Duchovnost je, či (spíše zatím jen) bude běžnou součástí života každého dospívajícího a dospělého člověka. V období kolem 21. roku jeho věku bude mít každý možnost a příležitost, (pomocí různých metod, cvičení, technologických pomůcek a studia) jak duchovně dospět (propojují se čelní laloky obou mozkových hemisfér), tak nalézt sebe sama a své místo ve svém v čase a prostoru (poznat sebe sama ve smyslu pochopit své motivace, limity i potenciály a najít adekvátní sociální a geografickou pozici k co nejefektivnějšímu uplatnění svých dovedností a znalostí ve prospěch komunity).
 
Jinými slovy, duchovní člověk, tedy ten, kdo pravidelně, např. pomocí některé z forem meditace pozitivně přeprogramovává svou mysl (tedy případná dnes všeobecně běžná rodinná či společenská a jiná emoční, zdravotní a hlavně psychická poškození, většinou vyplývající z nepřirozeného, medicínsky vedeného porodu), má pak i mozek přizpůsobený praxi a světonázoru (ta část amygdaly v mozku, která porovnává každičký vjem s celoživotní databází emocí převážně do oblasti kladného vnímání, je větší a výkonnější).
 
Partneři (z nichž každý nejprve pozná sám sebe a také svou vzájemnou kompatibilitu), kteří spolu založí rodinu, si budou vzájemně poskytovat zkušenosti, pomoc a rady na cestě za dosažením optimální harmonizace a rozvoje osobnosti. Úspěch jednoho v tom kterém oboru či v té které činnosti bude postupně úspěchem i toho druhého (rezonance). I erotika a sex tak budou ne konzumem slastí a hromaděným leč nikdy neukojitelným potěšením smyslů, ale pokračováním duchovní Cesty pomocí obrovských energetických a emočních rezerv. Duchovně vyspělý muž nemůže ve své partnerce a budoucí matce jeho dětí nevidět právě tak božsky dokonalou bytost, jakou je potenciálně on sám, zatímco pudy ovládanému současnému běžnému muži jde jen o ukojení. S tím ovšem totiž, kromě jiného, také souvisí i budoucí morální a sexuální postoje zatím obvykle, tedy medicínsky porozených lidí. Například zdravě silné ego a vysoká sebeúcta přirozeně porozeného člověka bez jakýchkoliv porodních komplikací téměř vždy souvisí se zdravými sexuálními potřebami, naopak ubité a křehké ego a znevažování sebe sama se stejnou pravděpodobností vedou k intenzívním a nebezpečným sexuálním choutkám. Ukazuje se třeba, že je to právě tak běžný a odborníky doporučovaný indukovaný, urychlený porod, který souvisí se sexuálním sadismem, ale též s masochisticky založenou osobností.
 
Naopak v atmosféře rodiny, která bude fungovat na základě duchovního partnerství pak bude i těhotenství, porod a rodičovství (resp. výchova potomka) něčím nesrovnatelně pozitivnějším a optimální vývoj dítěte pozitivně stimulujícím. Společnost pak zjistí, že se jí dlouhodobě velmi vyplatí změnit nazírání na rodinu a děti, takže mateřství bude ctěno a oslavováno, matky královsky placeny a samozřejmým vybavením každého města pak např. budou nejen porodní domy, ale i mateřská centra.
 
Partnerství emočně stále vyrovnanějších bytostí, založené na vzájemném obdivu (spíše než sexuálním vzrušení), toleranci (jé, ty jsi tak krásně jiný/á/), ochotě poradit (namísto kritiky a soupeření) a dávat (než užívat si a brát)  a neustále se ze všeho učit bude přínosem pro oba dva, a zvláště pak pro jejich dítě.
 
Mít dítě bude totiž pro ženu (ale i jejího partnera) vrcholem Cesty, zrozením v Ženu, objevem netušených fyzických a psychických rezerv a potenciálů. Hormonální ale i duchovní proměna těla a psychiky Ženy matky (ale i muže otce) a učitelská role dítěte pomůže dál propojovat duše s těly a objevovat zatím netušené možnosti mozku a mysli pozitivně se měnit a přizpůsobovat s každou novou činností.
 
Mysl a mozek dítěte v takové rodině budou (nejlépe do šesti let někde na venkově) stimulovány co nejdéle v atmosféře bezpodmínečné lásky, emoční stability a všestranné podpory her zvědavosti což přirozeně vyústí v prakticky nikdy nekončícího poznávání a poznání (jak sebe sama, tak vnějšího prostředí, které nebude končit atmosférou planety).
Jinými slovy, zatím jsme se chovali (byli vychováváni) jen jako jakási zvířátka, nevědomá si svých možností a reagující (i když stále lépe) pouze na vnější stimuly. Ovládáni nesmyslnými podněty (nezvládnutých emocí) bojujeme sami se sebou a mezi sebou (a poškozujeme nejen sebe, své děti, ale i svou Zemi).
 
Atd.atp. Nestačí ovšem starým systémem myšlení zpracovat nové myšlenky: je třeba začít nově i myslet. Pozitivní zprávou ale je fakt, že jak ti, kdo pravidelně meditují, tak i současné děti mají jinak strukturované mozky: jsou méně ochotné jen tak pasivně přijmout autoritu (aniž by si ověřily pravdivost a relevanci jejího tvrzení) a vnímají svět zcela jinak (najděte si, co znamená akronym GIGO), než jejich rodiče či prarodiče. Jinak myslí.
 
Rodina jako prostor pro vzájemný duchovní růst a partnerství tak může v budoucnu poskytnout optimální materiální i duchovní prostor pro vědomý rozvoj Člověka. Zatímco doposud uvažovaly o vizích do budoucna převážně poškozené (a zastaralé a „zavirované“) programy (mozků a myslí) poškozených politiků, rodina budoucnosti vychová v několika generacích svéprávné suverénní ale zároveň soucitné lidi kypící schopnostmi pozitivně transformovat sebe, své vztahy, rodinu i své světy.

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 25. 11. 2004.