Vlastimil Marek: Uvolněte se, a vypněte televizor

Rubrika: Publicistika – Komentáře

Zaujat upoutávkou, ve které „bavič“ Kraus ve své „šou“ nabízel vegetariánovi Vachlerovi kus vařeného uzeného kolena, pustil jsem si v příslušnou dobu veřejnoprávní Českou televizi. A nevěřil svým očím. Už hezky dlouho (asi protože sleduji jen kulturní přílohu  zpravodajství a některé pořady na ČT 2) jsem neviděl takovou trapnost. Ó ty naše veřejnoprávnosti, jak hluboko jsi klesla!
Jisté pro tvůrce a inzerenty zcela jistě nezanedbatelné procento televizních diváků, protože nemá s čím porovnat, bude tvrdit, ale vždyť to zase nebylo tak špatné… Vždyť je to jen televize…
Ta 2% těch, kteří mají přece jen nějaké nároky a sledují nanejvýš zmíněný kanál ČT 2 bude tvrdit, vždyť přece stačí vypnout televizor…
 
Starší, poslušná generace dědečků a babiček, odchovaná socialistickými estrádami trpně vydrží u čehokoliv, takže je nějaká ta současná trapnost nevyvede z míry…
Jenže, vážení, sledování televizních trapností není tak (zdravotně a psychicky) nezávadné, jak na první pohled vypadá.
Především, televize je (jako film) iluze, a v každé vědomé vteřině sledování trapností (a reklam) divák podvědomě vidí dvacet pět obrázků „baviče“ nebo vložky s křidýlky. Ještě jednou pro ty, kterým to nedošlo: dvacet pět, a bez vaší vědomé kontroly!
Mozek diváka je tak (evolučně naprosto nepřipraven, neschopen jakékoliv obrany) zaplaven obrázky, které jak mysl, tak člověka nekontrolovatelně ovlivňují a manipulují. Televize je v tomto smyslu droga, a člověk, navyklý denní dávce, prostě není schopen ani posoudit dlouhodobou kumulativní nebezpečnost televizní „zábavy“, a už vůbec ne televizi vypnout. Nepřipraví se přece o svou dávku opiátů.
 
Zadruhé, když někdo staví a dlouhodobě žije na stavbě, ve věčném blátě, nepořádku, v provizoriu, i jeho mysl a emoce jsou ve věčném nepořádku. Možná to znáte z vlastní (nebo sousedské) zkušenosti: mladý pár má dítě a staví domeček, a než dítě vyroste, stavebníci se rozvedou.
Nebo jiný příklad: mám moc rád Brno, jeho centrum, ale nemohl jsem si při svých občasných návštěvách nevšimnout, že střed města (Náměstí svobody a okolí) je nejméně čtvrt století neustále rozkopán a pod lešením.
Když má totiž někdo nepořádek kolem sebe, má nepořádek i v sobě. Ve své mysli. A posléze i v těle. Znalci čínského umění nalézat harmonii a řád v domě a kolem (feng šuej) vědí své např. o tom, jak se několik let zaprášené slaměnky na kredenci, nepořádek na pracovním stole či obraz rvoucích se tygrů nad manželskou postelí projeví v životě té které rodiny: zaprášenými city, nepořádkem v podnikání a neustálým bojem jinak zamilovaných partnerů.
 
Rádoby bodré pokusy Davida Krause o žertování na účet ministra spravedlnosti Němce (který se v zájmu sledovanosti, rozumějte, aby se o něm vědělo, třeba se zvýší volební preference jeho již jen virtuálně existující politické strany, ztrapňoval i ochotným pojídáním nabízeného vepřového) a špičkování dvou přátel z branže (v případě pojídače masa Krause a vegetariána Vachlera) bylo ukázkou té nejhorší televizní pokleslosti, hodné snad druhořadého soukromého „kanálu“, ale rozhodně nepatřící do vysílání veřejnoprávní televize.
Pravidelný divák, který samozřejmě neví, jak je tento způsob televize nebezpečný, je tak efektivně manipulován a systematicky (pod záminkou zábavy) oblbován. Po nějakém čase, aniž si toho je vědom, skutečně zblbne, a pak ochotně koupí cokoliv, co vidí na obrazovce: vložky s křidýlky i „lidového“ politika.
Zdánlivě alespoň někdo – majitel televize, inzerent, redaktor, herec, bavič nebo politik – na tomto masovém oblbování něco získává.
Jenže to je jen další iluze: tak jako betonáři či silničáři, kteří ve svém krátkodobém finančním zájmu ochotně zabetonují a vyasfaltují každičký kousek zeleně, tak jako zvukaři rockových a jiných festivalů, kteří jsou už z těch decibelů hluší (a ohlušují pak i posluchače), přesně tak si onu symbolickou větev pod sebou podřezávají i tihle „vítězové“. I oni blbnou, aniž si toho jsou vědomi, i oni ztrácejí soudnost, i oni (a jejich děti) jsou podvědomě oblbováni a manipulováni.
Rozumějme si: televize sama o sobě je v pořádku. Je to jen médium, nosič informací. Setsakra ale záleží na tom, jaké pořady v ní sledujeme.
 
Návod na řešení? Především uvědomit si, že tento způsob televizní zábavy škodí zdraví. A pokusit se kvalitu vysílání veřejnoprávních kanálů (které žijí z poplatků svých koncesionářů) změnit. Jak? Napověděli slovenští katolíci, kteří pohrozili, že budou bojkotovat výrobky těch firem, které inzerují v příslušné „reality show“. Podobně se podařilo divákům změnit některé programy a nezodpovědné výrobce v Kanadě, USA i v Holandsku.
 
Takže až příště, zlákáni nějakou upoutávkou, zapnete televizi a nevěřícně vyvalíte oči na tu trapnost, uvolněte se, prosím, a okamžitě vypněte, v zájmu svém i veřejném, televizor.

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 11. 10. 2005.