Jan Drocár - David Sís: ZA VELRYBAMI A S KOLUMBEM

Rubrika: Publicistika – Letem-světem

Tento rozhovor s Davidem Sísem byl publikován v měsíčníku o světě a cestování TERNO revue -  10/1992, který už dnes bohužel nevychází.
Není asi nad to prožít svou dovolenou někde u moře v příjemné nečinnosti. Někdy se však některým z nás přihodí, že dny volna chtějí nebo musí strávit jinak, řekněme pracovně. A možná, že právě tato dovolená je ta pravá, na kterou se nezapomíná. Obzvláště, když ji prožijeme na místech atraktivních. Tak strávil své dovolené, nebo chcete-li prázdniny, režisér dokumentárních filmů David Sís. Třikrát v průběhu posledních let a vždy v USA.

Kdy jste se podíval za Atlantik poprvé? "

V roce 1985 jsem asistoval u zvukového mistra na filmu Amadeus a byli jsme potom pozváni do Spojených států. Absolvovali jsme zajímavou cestu po filmových ateliérech, kde jsme se také snažili koupit nějaká zařízení pro Barrandov. Podařilo se mi při té příležitosti navázat určité kontakty, které pak částečně pomohly mému druhému pozvání do USA."

Kdo vás pozval a kam?

"Bratr Petr, který v USA už delší dobu žije a pracuje, a lidé z americké organizace Zachraňte velryby (Save the Whales), která sídlí na Havajských ostrovech. Tím bylo určeno i místo pobytu."

Takže Havaj. Na jak dlouho?

"Prožili jsme na ostrovech tři neděle. Organizace má své kanceláře v Honolulu. Nijak přepychové, stejně jako jiné podobné organizace na světě penězi neoplývá. Navíc aktivně chránit velryby je dosti nákladná záležitost. Ochranáři musí se stádem plout nejméně půl roku, aby mohli pravidelně sledovat jeho život. Velryby se však bojí plechových, laminátových a motorových lodí. Ve své blízkosti snesou jen dřevěné plachetnice, jejichž výroba je řádově desetkrát, patnáctkrát dražší než laminátových. Dělají se jen na zakázku a ručně. Celkově přijde hlídání jednoho stáda velryb na 250 až 300 tisíc dolarů."

Podíleli jste se na nějakém záchranářském projektu během vašeho pobytu?

"Ne, ne, naše úkoly nebo cíle byly úplně jiné. Petr kromě svých pravidelných ilustrací pro nedělní New York Times ilustruje i knížky. A právě kreslená knížka o velrybě určená dětským čtenářům ho přivedla tehdy na Havaj. Sbíral materiál pro knihu, potřeboval vědět, jak velryby vypadají, jak se chovají, jak žijí, proto jsme se nalodili na loď organizace a vyjížděli za nimi. Mně se zase podařilo z amatérských filmů ochranářů sestříhat dva více jak půlhodinové filmy."

Byly určeny k distribuci?

"Ne, šlo o interní záležitost. Jeden z nich byl určen lidem, kteří měli nějakou velrybu, nebo podle finančních možností její část, adoptovanou. Tím i přispívali finančně k jejich ochraně a organizace jim kazety posílá měsíčně pro informaci, aby věděli, kde se "jejich" velryba právě nachází, v jakém je stavu atd. Druhý snímek je smutnější podívaná. Moderní rybářské lodě používají v současnosti místo normálních sítí sítě z vlasců. Dají se hodně zmuchlat a sítí se na loď vejde velké množství. Jedna může být dlouhá i 25 a široká 8 kilometrů. Když pak popsaným způsobem vybavené lodě vyjedou na moře ve flotile řekněme deseti lodí, tak za nimi nezůstane vůbec nic, vyluxují všechno živé. Delfíny i velryby vlasce někdy rozřežou. Dosvědčující záběry takových lovů natočili členové ochranářských organizací, kteří se na lodě nechali najmout. Točili tajně a ručními kamerami. Takže nepříliš kvalitně, ale 40minutový film se mi podařilo dát dohromady. Stal se součástí propagace organizace Zachraňte velryby."

Proč organizace sídlí právě na Havaji?

"Havaj je na světě jedinečná tím, že plejtváci šedí se právě sem pravidelně v období od dubna do května připlouvají z arktických vod pářit. Ideální místo k jejich pozorování a zkoumání, vyhodnocování jejich zvyků atd."

Čím vás velryby nejvíce zaujaly?

"Že se svým pískáním mezi sebou domluví. V oceániu předvádějí své kousky vyléčení delfíni, ne však dlouho, protože jsou po doléčení vraceni do moře a že mají poměrně vysoký koeficient inteligence. Jednou přenesli helikoptérou velrybu pokusně přes Panamskou šíji a pustili do skupiny jiných velryb. Čtrnáct dní trvalo, než se naučila řeč cizího stáda a dorozuměla se. Je to hodně nebo málo?"

Stále se ještě neví, proč velryby hromadně vjíždějí na mělčiny a brání se návratu do moře?

"Existuje asi pět teorií, jak tento úkaz vysvětlit. Od zánětu mozku po zánět zvukovodu, někteří psychiatři dokonce tvrdí, že velryby mají z dnešního světa sebevražedné úmysly, což bych se jim ani nedivil. Velryb ubývá především jejich nesmyslným lovením. Lidé by si měli uvědomit, že pokud vyhynou tito největší savci na Zemi, něco důležitého skončí i v životě lidském. Letošní mezinárodní konference v Glasgowě mohla stav změnit, ale bohužel se tak nestalo. Dál je možno velryby lovit."
 
Smutné konstatování, které nedává lidem v oboru odpovědným dobrou vizitku. Zeptám se vás raději z jiného soudku. Jak vás Havaj přivítala?
 
"Všude ve filmech se vyskytují krásné dívky s květinami, ale my je nepotkávali. I když je pravda, že jsme při příletu věnec z květů dostali i s obligátním pozdravem Aloha. Zajímavé pro mne bylo zjištění, že téměř 80 procent lidí na Havaji se zabývá psychotronikou, věštěním, léčbou kameny, přírodní léčbou, k tomu mají opravdu nějak blíže. Turistickým zážitkem pro mne byl fakt, že když jsem odlétal z Prahy, byla plískanice a deset pod nulou, a při příletu na Havaj svítilo sluníčko a teploměr ukazoval třicet nad nulou. Velmi rychle jsem se současně strašně nachladil a spálil."
 
Nachlazení i spálení jste přežil, knížka o velrybě vyšla a část výdělku z jejího nákladu je určena na konto organizace Zachraňte velryby. I ona svým dílem přispívá k záchraně těchto vzácných živočichů. Na začátku rozhovoru jsem se však zmínil o třech vašich cestách do USA. Dlužíme čtenáři informaci o té zatím poslední. Vím, že má mnoho společného s třemi věcmi: s další knihou vašeho bratra určenou dětskému čtenáři, s vaším opětovným společným cestováním i s cestováním hlavního hrdiny této knihy.
 
"Kniha se jmenuje Follow the Dream (Následuj svůj stín), cestovali jsme s ní, či spíše za ní po několika městech Spojených států a hrdina knihy má opravdu mnoho společného s cestováním - je jím Kryštof Kolumbus."
 
Petr Sís byl vloni vyhlášen ilustrátorem roku dětských knih a Kolumbus dostal titul bestseller roku. Co to znamená?
 
"V určitém krátkém asi dvouměsíčním období se ve sledovaném teritoriu musí knihy prodat řekněme nad sto tisíc výtisků. Nevím to přesně. Ale jistě s tím souvisela naše cesta. Nakladatelství, které knihu vydalo, se rozhodlo uskutečnit jakousi akviziční cestu po obchodech, kde se kniha úspěšně prodává. Je v Americe zvykem, že trochu zavedený autor cestuje za svou knihou a zájemcům ji podepisuje. Absolvovali jsme návštěvu více jak 50 obchodů a velkoobchodů s knihami a Petr podepisoval a podepisoval. Ale jenom tak jezdit a podepisovat se nám zdálo málo. Přemýšleli jsme, jak cestu vylepšit, i když jsme s tím neměli žádné zkušenosti a ani jsme nevěděli, zda je to zvykem."

Jak dlouho vaše cesta trvala a co jste vymysleli pro její zpestření?

"Za měsíc a půl jsme navštívili New York, Minneapolis a St. Paul, Detroit, Milwaukee, Philadelphii, Boston a další města. Navštěvovali jsme obchody velké jako pražská Kotva, kde se prodávaly jenom samé knížky, mapy, pohlednice, všude samé papíry a papíry. V každém takovém kolosu je jeden kout, třeba celé patro, které je věnováno jenom dětem. V takových odděleních jsme strávili celou cestu. To se určitě dá nazvat nezapomenutelnou dovolenou.
A jak jsme si cestu zpestřili? My jsme ji především chtěli zpestřit dětem, které přišly. Přiblížit jim Kolumba co nejvíce.
Těžko se americkým dětem vysvětluje například i kdo je král a královna a jak mohli ve středověku ovlivňovat život lidí. Vymysleli jsme půlhodinové divadelní představení. Měli jsme s sebou 150 let starou velkou loutku Fausta, kterou jsme něžně převlékli do dobového kostýmu, a už s námi po obchodech cestoval Kryštof Kolumbus. Já jsem střídavě hrál na kytaru různé španělské melodie, o kterých jsem si s jistou dávkou fantazie myslel, že by mohly připomínat středověké španělské motivy, a střídavě hrál krále Ferdinanda.
Petr sklidil mnoho smíchu za svou královnu Isabelu. Cestovali jsme lodí ve tvaru deštníku, na kterém byla dobová mapa světa. Představení jsme končili Kolumbovým objevením Ameriky. Dětem jsme rozdali bonbóny, Petr podepsal knihy a jeli jsme k dalšímu obchodu. Někdy jsme jich stihli i pět za den.
Zkrátka představení dvou šašků mezi regály knih. Ale děti se bavily. Přišel třeba člověk, který viděl, jak se jim představení líbí, a koupil pro školu 200 kusů knížky. Někdy jsme zase vůbec neuspěli. Ale stále více nás začaly navštěvovat celé třídy, které tím myslím suplovaly vyučování o Kolumbovi, stávali jsme se jakousi mimoškolní pomůckou a byl nejvyšší čas skončit. Tak jsem se vrátil do Československa a bylo po dovolené. Ale zkušenost z Ameriky k nezaplacení a dovolená k nezapomnění."

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 10. 09. 2004.