Jan Drocár: Věštba kněžny Libuše se naplňuje (2)

Rubrika: Publicistika – Historie

                                                                                                                                             Část první

Pokud se ještě vrátíme k Wolfgangu Amadeovi Mozartovi, nelze nezmínit v souvislosti s Prahou americký velkofilm Amadeus. Vznikal především pod taktovkou českých tvůrců. Režisér Miloš Forman a kameraman Miroslav Ondříček pracovali společně na filmech už od 60. let, ale spolupráce na tomto filmu jim přinesla dosud největší úspěchy.
Amadeus získal celkem osm Oscarů a pravidelně se objevuje v horních pozicích žebříčků nejlepších filmů všech dob. Po uvedení do kin snímek, se základním motivem konfliktu výjimečnosti s průměrností, dokonce vyvolal vlnu mozartománie.
Klíčové pasáže Amadea byly natáčeny v tehdejším Československu, především v Praze - Vídeň se točila v Praze. Kameraman filmu Miroslav Ondříček tomu byl rád, protože jak říká:
„Jsem především srdcem věrný Pražák - stejně jako moje paní, moje maminka, tatínek, všichni jsme hrdí Pražáci, rosteme s Prahou, s ní se smějeme a s ní i trpíme“.



Velké scény se točily například ve Stavovském divadle, které se tehdy po autorovi textu české hymny jmenovalo Tylovo. Wolfgang Amadeus Mozart po svém příjezdu do Prahy v roce 1787 v něm 20. ledna osobně dirigoval svoji Figarovu svatbu, která ve Vídni nedosáhla úspěchu. Nadšení Pražanů však bylo veliké.
Proto se Mozart dojatý srdečným přijetím, rozhodl složit pro Prahu operu Don Giovanni. Premiéru této opery 29.října 1787 opět sám dirigoval. Zejména tato opera divadlo proslavila. Mozartovými operami se stalo Stavovské divadlo známým po celém kulturním světě a je současně jediným dosud existujícím divadlem, kde Wolfgang Amadeus Mozart působil. Zajímavostí je, že svého času se stal druhým kapelníkem Stavovského divadla autor hudby české hymny František Škroup.


Jedna z menších scén - kupování divadelních masek - se natáčela v dnešní čajovně U zeleného čaje v přízemí domu režiséra Vladimíra Síse v Nerudově ulici pod Pražským hradem. Nerudova ulice nebyla tenkrát ještě tak známá jako po roce 1989, kdy se tam obdivně procházel nejen britský princ Charles, který Pražany marně varoval před „vpuštěním“ moderních reklamních štítů do takových lokalit, ale do místních hospůdek zašel na pivo s prezidentem Václavem Havlem leckterý světový státník. Filmově, myslím, zachytil jednu takovou chvilku český režisér Vojtěch Jasný, pracující v USA, ve filmu Why Havel (Proč Havel). 
 
                           
                                                                

Prezident Barack Obama ostatně také plánuje procházku z Malostranského náměstí Nerudovou ulicí až na Pražský hrad. Tak uvidíme.

  

Dům Vladimíra Síse v Nerudově ulici býval místem setkávání. Diskuzní klub u Sísů - tak se nazývaly sešlosti, kam přicházeli Václav Trojan, Waldemar Matuška, nerozlučná trojice Miloš Forman, Miroslav Ondříček a Jaroslav Papoušek, Miroslav Donutil, František Vláčil, Jan Kubala, Josef Kemr a s nimi celá řada režisérů, kameramanů, spolupracovníků a přátel od filmu, zavítal i francouzský mim Marcel Marceau. Specialitou herce Josefa Kemra například bylo, že Sísovým s oblibou nosil jako dar sochy.

Sám Vladimír Sís byl autorem několika pozoruhodných projektů. Zatímco z hraných filmů je nejznámnější jeho film Balada pro banditu, dokumentárních snímků natočil kolem stočtyřiceti. Zachytil pobyt a koncerty amerických hudebníků Louise Armstronga, Elly FitzgeraldováDuke Ellingtona v Praze, vznikl film o Joan BaezovéBobu Dynalovi.
V roce 1967 natočil krátký film Jiný malý princ, jehož hlavním protagonistou byl současný kambodžský král Norodom Sihamoni, syn krále Norodoma Sihanuka a královny Monineath. Nastoupil na kambodžský královský trůn 14.října 2004 a česky mluví jako rodilý mluvčí. Prahu a českou kulturu si oblíbil, když zde v letech 1962-1975 studoval.

 

V roce 1967 natočil V.Sís celkem 12 krátkých filmů v USA, ale na příkaz tehdejšího ředitele československé televize byly všechny po roce 1968 zničeny. Vysílal se z nich jediný, a to film s Jiřím Voskovcem, který Vladimír Sís natočil v New Yorku, protože ho tehdy televize vysílala jako dárek k narozeninám Jana Wericha, nerozlučného druha Jiřího Voskovce, který o něm ve filmu hovořil.
Ovšem v Sísově filmu o režisérovi Martinu (Macu) Fričovi Muž, který rozdával smích, který vznikal už v prvním roce normalizace po okupaci Československa armádami Varšavské smlouvy a kde účinkoval i Jan Werich, byl Jan Werich cenzurou z filmu už vystřižen.
Vladimír Sís také natočil film Cesta vede do Tibetu. V 50. letech s kameramanem Josefem Vanišem byli prvními Evropany, kteří nafilmovali Jeho Svatost dalajlámu. Strávili v Tibetu dva roky, a při tom se spřátelili s dalajlámou, kterému tehdy bylo 18 let. Pak se potkali až v roce 1990 při první návštěvě dalajlámy v Praze. Není asi divu, že knihu o Tibetu o mnoho let později napsal a ilustroval jeho syn Petr, autor knih pro děti, ilustrátor a grafik, který žije a pracuje v USA. Nedávno vydal také obrázkovou knížku věnovanou W.A.Mozartovi.

Nebylo to první výtvarné setkání Petra Síse s Mozartem. S touto velkou hudební osobností se setkal už v 80. letech. Když Miloš Forman točil film Amadeus, nechal plakát k filmu vytvořit právě Sísovi. 
Tato práce byla pak jedním ze stupínků k výtvarníkově americké kariéře. Získal za něj peníze, díky kterým se mohl přesunout z Kalifornie do New Yorku, kde se začal věnovat psaní a ilustrování dětských knížek. Některé z jeho knih byly vyhlášeny v New York Times za knihu roku.
Na jedné knize Petra Síse, jejíž děj se odehravá v rodné Praze, s ním v nakladatelství Doubleday spolupracovala Jacqueline Kennedyová-Onassisová, vdova po 35. americkém prezidentovi Johnu Fitzgeraldovi Kennedym.
Petr Sís na setkání s bývalou první dámou USA vzpomíná:
„V Doubleday jí nabídli, že by mohla dvakrát týdně chodit do nakladatelství jako redaktorka. Platili jí nějakou směšnou částku a ona skutečně bez osobní stráže, v malém autíčku, jezdila do práce. Milovala Prahu a její architekturu, sochařství. Byla velmi emocionální a k té knížce, která se jmenuje Tři klíče (The Three Golden Keys), mě vyhecovala. Myslím, že jsem byl jeden z posledních, s kým spolupracovala.“ 
 
Člověku se při vzpomínce na nejpopulárnější první dámu Spojených států vybaví novinový titulek, který se začal objevovat v amerických novinách po zvolení Baracka Obamy prezidentem USA: Is Michelle Obama the Black Jackie Kennedy Onassis?
Zda bude Michelle Obamová svou předchůdkyni v něčem následovat, například v popularitě, ukáže teprve čas.
Také prezident Obama, který si tak elegantně a důstojně předával nejvyšší americký úřad s odcházejícím George W. Bushem, bývá často přirovnáván ke Kennedymu. Alespoň jsou do něho vkládány podobné naděje, které před téměř padesáti lety doprovázely zvolení 35. prezidenta USA. 

                                           

Z českých hudebních skladatelů se v Americe nesporně nejvíce proslavil Antonín Dvořák, rodák z Nelahozevse ve středních Čechách.
Jeho slavná symfonie Z nového světa (Novosvětská) (From The New World) vznikla v době skladatelova pobytu ve Spojených státech amerických, kde působil v letech 1892 - 1895 jako ředitel newyorské konzervatoře.
Podle odborníků lze symfonii zařadit nejen k absolutní špičce hudebního romantismu, ale též k nejlepším dílům světové symfonické tvorby všech dob. Premiéru měla 16. prosince 1893 v Carnegie Hall v New Yorku a Filharmonický orchestr dirigoval Anton Seidl.
V kontinentální premiéře zazněla až 20. července 1894 na pravidelném pátečním odpoledním koncertu v Poštovním dvoře v Karlových Varech. Místní recenzér tehdy napsal:
„Dnešní symfonický koncert lázeňského orchestru v Poštovním dvoře, přináší jako novinku symfonii Z nového světa od Dvořáka. Tato skladba se ještě v Evropě neuváděla a náš lázeňský orchestr je prvním orchestrem, který přináší toto dílo na „kontinent". V Americe dosáhla symfonie pod Dvořákovým osobním vedením senzačního úspěchu. Dvořák dospěl tímto dílem k impozantnímu vrcholu svého tvůrčího úsilí. Mimořádně je třeba vyzvednout Largo“.
Zmíněné Largo zaujalo také vedoucí představitele amerického státu Iowa a to natolik, že v pondělí 19.února 1945 rozhodl jeho Senát jednomyslně přijmout hlavní téma Larga z Novosvětské symfonie za oficiální hymnu státu. Rozhodnutí mělo i své zdůvodnění:
"Protože stát Iowa bude v roce 1946 slavit své sté výročí a je přáním tohoto valného shromáždění si je připomenout, a protože Largo, věta z Novosvětské symfonie velkého českého skladatele Antonína Dvořáka, byla napsána a složena v červenci 1893 ve Spillvillu v Iowě, když zde tento vynikající hudebník pobýval."

„Je to malý krůček pro člověka, ale velký skok pro lidstvo,“ jsou první lidská slova, která zazněla na Měsíci. Když je americký astronaut Neil Armstrong, jako první pozemšťan na Měsíci pronášel, poslouchal přitom ze sluchátek právě tóny Dvořákovy Novosvětské. Vzhledem k tomu, že je Novosvětská zařazena mezi hudební ukázky i na palubách sond VOYAGER 13, vyslaných do hlubin vesmíru, bude možná toto dílo mezi prvními, které jednou uslyší i příslušníci jiných civilizací… Bude to vlastně pozdrav z české Nelahozevse.

  
                 Rodný dům Antonína Dvořáka v Nelahozevsi; restaurace Poštovní dvůr v Karlových Varech,
                                                  kde měla Novosvětská evropskou premiéru.

Pro Prahu příjezd Baracka Obamy samozřejmě není prvním setkáním s americkými prezidenty. Jak byla předtím jakákoliv návštěva zcela nemyslitelná, ve dvacetiletém období, které právě ubíhá od sametové revoluce, přijeli do Prahy všichni prezidenti USA, kteří nastoupili do úřadu.
Ukázali jsme jim Staré Město, Malou Stranu a Karlův most s panoramatem Hradčan, vzali je na pivo do české hospody, zavedli na památná místa pro český národ.
Prezidenti se procházeli Prahou zlatou a stověžatou. Také románskou, barokní, gotickou a renesanční. Ale i Prahou Rudolfa II.
Tento císař a 21. český král vtiskl Praze neopakovatelnou atmosféru, učinil z ní velkolepé sídlo umělců - malířů, sochařů a kameníků, stavitelů, hudebníků, ale i astronomů, do Prahy se sjížděli vzdělanci z celé Evropy. Atmosféra rudolfinské Prahy to je zvláštní a neopakovatelný genius loci, duch města v srdci Evropy.

George Bushe staršího, který pobýval v Praze 17. listopadu 1990 a připomenul si s námi první výročí Sametové revoluce, si budeme pamatovat jako vůbec prvního úřadujícího amerického prezidenta, který kdy do Prahy zavítal.
Promluvil v tehdejším Federálním shromáždění a u sochy patrona české země sv. Václava na Václavském náměstí rozezněl symbolický zvon svobody.

Bill Clinton zaujal svou bezprostředností, s kterou si v jazzovém klubu zahrál na saxofon, a sympatie si získal i návštěvou vyhlášené restaurace U Zlatého tygra. Tam v úterý 11. ledna 1994 ve společnosti českého prezidenta Václava Havla a spisovatele Bohumila Hrabala, vypil tři piva, snědl řízek v těstíčku, a - podle tisku -druhý den vynechal ranní kondiční běh.
Dalším hostem u stolu byla jeho budoucí ministryně zahraničních věcí Madeleine Albrightová, která se jako Marie Jana Korbelová v Praze narodila.

              

Je přirozené, že žádný z amerických prezidentů nepřijel do Prahy takříkajíc jen tak.
Bush starší ocenil, že Československo dokázalo rychle sestavit vojenskou jednotku, která se stala součástí koaličních vojsk při první válce v Perském zálivu a osvobozování Kuvajtu. Tady asi začaly první konkrétní kroky k naší cestě do NATO.
Bill Clinton zase před příjezdem do Prahy pobýval v Bruselu na summitu NATO, kde se rozhodovalo, zda rozšiřovat alianci o další členy ze zemí bývalého Varšavského paktu. A Clinton v Praze poté jasně vyhlásil, že již není otázkou, zda se NATO rozšíří, ale kdy a o kolik nových členů.
NATO se nakonec rozšířilo i o naši republiku a George Bush mladší v listopadu 2002 přijel do České republiky už dokonce na vrcholný summit NATO.
Konal se v Praze 21.–22. listopadu 2002, a my jsme v té době byli členy už tři roky. Pražské zasedání oficiálně rozhodlo, že členství v NATO bude nabídnuto dalším sedmi zemím: Bulharsku, Estonsku, Litvě, Lotyšsku, Rumunsku, Slovensku a Slovinsku.
O pět let později přiletěl George Bush do Prahy znovu. Důvodem nebylo už přímo NATO, ale americký protiraketový štít a záměr Spojených států umístit v Brdech radar, který má být jeho součástí.
Barack Obama přicestuje s manželkou Michelle do Prahy ze Štrasburku, kde se budou konat oslavy 60. výročí založení NATO a v Praze se zúčastní summitu EU-USA.

Jak je vidět, američtí prezidenti k nám přijížděli také jako představitelé nejsilnější světové mocnosti.
K tomu je možno zase dodat, že když se Barack Obama při své návštěvě setká s českým prezidentem Václavem Klausem, navštíví ho v největším hradním komplexu na světě.

Zajímavý vztah mají k českým zemím americké ministryně zahraničních věcí. Po pražské rodačce Madeleine Albrightové, která se stala vůbec první ženou v historii USA zastávající tak významný post, byla druhou ministryní Condoleezza Riceová, která byla žákyní otce Madeleine Albrightové, bývalého českého diplomata Josefa Korbela. Riceová se specializovala na východní Evropu, napsala dokonce knihu "Československá armáda a Sovětský svaz: 1948 až 1983."
Madeleine Albrightová
pobývala v Praze několikrát. Účastnila se například v úterý 7. března 2000 odhalení bronzové sochy Tomáše G. Masaryka na Hradčanském náměstí u příležitosti 150. výročí jeho narození. 
Duplikát této sochy byl poté převezen do „nového světa“ pro osazení na hlavní třídě (nese jméno československého prezidenta) metropole Mexika, kde tak nešťastně skončil svůj život jeden z českých korunních princů Maxmilián Habsbursko-Lotrinský.
A na Hradčanském náměstí - před sochou Tomáše G. Masaryka a v bezprostřední blízkosti Pražského hradu i arcibiskupského paláce - pravděpodobně a v případě hezkého počasí - promluví nyní v neděli 5. dubna 2009 také prezident Barack Obama.
„Očekávám, že pronese zásadní proslov k Evropě a ke spolupráci mezi Evropou a Amerikou“, říká český ministr zahraničních věcí Karel Schwarzenberg. „Dbalo se o to, aby pozadí, kde bude projev přednesen, odpovídalo jeho důležitosti. Právě proto Hradčanské náměstí, proto Chrám svatého Víta, lepší místo nenajdete“.
Také pro novou ministryni zahraničních věcí USA Hillary Clintonovou nejsou Česká republika a Praha nicneříkající pojmy. Už zde také pobývala. Ve své nové funkci se setkala v únoru 2009 ve Washingtonu jako s prvním českým politikem právě s ministrem zahraničí Karlem Schwarzenbergem. Setkání bylo podle obou velmi srdečné, také zajisté proto, že se oba, podle zpráv z tisku, znají už z Prahy.

                        

Jen pro zajímavost lze připomenout, že Felix Schwarzenberg - bratr pražského arcibiskupa Bedřicha, který inicioval dostavění Chrámu sv. Víta a synovec Karla (v 7.generaci přímého předka současného ministra zahraničí), který porazil Napoleona, byl v letech 1848-1852 předsedou vlády podunajského soustátí. Byl předsedou vlády nastupujícího císaře Františka Josefa I.
V USA v tom čase působili tři ministři zahraničí: James Buchanan (pozdější 15. americký prezident), John ClaytonDaniel Webster a v nejvyšším úřadě se vystřídali také tři politici - 11. prezident James K. Polk, 12. prezident Zachary Taylor a 13.prezident Millard Fillmore.
Zcela určitě se ale tito všichni nikdy s tehdejšími představiteli naší země na nějakém summitu nesetkali. Nejvíce jim v tom bránila vzdálenost, která je dnes naopak tou nejmenší překážkou. A to uplynulo pouhých 160 let.

Dnes již vzdálenost není žádným problémem a úspěšnému setkání v Praze nic nebrání. Nejvyšší představitelé Evropy a Ameriky se sejdou za českého předsednictví v Praze a možná právě tímto setkáním se naplní věštba bájné české kněžny Libuše o městě velikém, jehož sláva hvězd se dotýká.
... Jen aby nepršelo.

PS č.1
Bezchybným zvládnutím organizace takto náročného setkání vyšle vláda Mirka Topolánka také pozitivní signál do Švédského království, které po nás od 1. července 2009 přebírá štafetu předsednické země Evropské unie. Švédský král je po přeslici také potomek naší první knížecí a královské dynastie Přemyslovců, tak si neudělejme ostudu.

PS č.2
Pokud jsem si myslel a o trochu výše také odvážně napsal, že úspěšnému setkání nic nebrání, ukázalo se v krátkém čase psaní tohoto článku, že jsem se mýlil. Brání. Bohužel, jsme to my sami.
V úterý 24. března 2009 česká vláda totiž v poločase svého evropského předsednictví padla. Sami jsme ji poslali do demise. A zřejmě je nám jedno, že se stáváme méně a méně důvěryhodnými partnery. Zdá se, že něco bourat umíme perfektně. Snadno se takto dají přivolávat doby, kdy se američtí prezidenti naši zemi zase raději vyhnou a v opačném gardu bude opět nabito.
Ach ti bořiví, mocichitví a ješitní. Připomínat nějaké Jidáše a třicet stříbrných nemá ani cenu, známe výsledky podzimních voleb a fronty na třicetikoruny. Co dál? Jako vždy....
Vždyť ono se vlastně nic nestalo, ono se to nějak vyřeší. Ale o to přeci vůbec nejde. Jde o to, že to se zkrátka nedělá. Ovšem v Česku, kde je již dlouhou dobu běžná praxe, že k obhajobě jakýchkoliv menších, či větších nemravností stačí pronést kouzelnou formulku „žádný zákon jsem neporušil“, je těžké vysvětlovat, co znamená, že se něco nedělá. Není nikde vidět žádná vize, myšlenka, náznak, jak obecné mravy opět vracet do normálu. Zatím nezbývá, než se pokusit zamyslet nad několika málo slovy, které kdysi předposlední (byť nekorunovaný) český král a rakouský císař František Josef I. řekl americkému vyslanci: „Mým úkolem, pane vyslanče, je chránit mé národy před jejich politiky.“
Ač většina nevěřících, přesto si k tomu dodejme: „A k tomu nám dopomáhej Bůh.“

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 02. 04. 2009.