■ Spisovatelka a dramatička Blanka Kubešová se před několika týdny vrátila z ČR. Vím o ní, že se jen tak nesvěřuje, a tak jsem si s rozhovorem raději pospíšil. Zajímalo mě, jak na ni působila domácí politika? Pokud vím, nejsou to jen občané doma, také zahraniční Češi se dnes cítí poněkud nesví z nečinnosti policie a justice, z narůstání zločinnosti a korupce a hospodářských deliktů, ale vás, jestli jsem tomu dobře rozuměl, trápí ještě něco jiného? Ne, že by mi na duši neleželo to, co jste vyjmenoval. Ale je tu ještě něco, co možná na první pohled tolik nekřičí, ale co je docela jistě neméně důležité. Možná o to víc, že se to vplížilo zejména mezi mladší generaci nenápadně a takřka bez povšimnutí. A jestliže na to někdo čas od času přece jen upozorní, jsou to hlasy v poušti. Je mi smutno ze stavu, který panuje v české kultuře. Před vstupem České republiky do EU nás někteří politici rádi strašili ztrátou národní identity. Ráda bych upozornila, že té se zbavujeme sami třeba tím, jak ledabyle a macešsky zacházíme s vlastním jazykem. ■ O vás je známo, že píšete vybranou češtinou a potrpíte si na čistotu jazyka. To znamená, že máte asi na mysli zavlékání všech těch amerikanizmů a –izmů jako takových? Jsou slova, která do jisté míry zdomácněla a mají své odpodstatnění, horší je to s takovými kočkopsy - „Kinder vejci“ apod. Ale ke ztrátě národní identity patří i to, jak málo prostředků jsme ochotni obětovat na kulturu. ■ Ve slovníku jsem si přečetl, že ve své literární práci vyrůstáte z tradičního půdorysu psychologické prózy, zajímáte se o osudy lidí z okraje společnosti a věnujete se společenským a sociálním tématům. Snažíte se objasnit lidský úděl a lidskou existenci a napomáháte propracovat se k poznání a stát se vnímavější, v neposledním i ke kráse české řeči. Co v této souvislosti říkáte třeba o současné televizní produkci? Z produkce původních českých televizních filmů nám na obrazovkách zůstaly již téměř výhradně televizní seriály a v poslední době tzv.realita show typu Vyvolených, která až brutálně útočí na životy mladých lidí. ■ Nejste první, kdo to říká, a moc dobře vím, že chtějí-li čeští scénáristé točit, spisovatelé vydávat, dramatici psát, mají prostě smůlu. Jestliže nejsou zaštítěni patřičnými kontakty, pak jim nezbývá, než psát do šuplíku a čekat na lepší časy. Je to tak. Chcete uspořádat koncert? Tak si ho nejdřív zaplaťte a pak s hrůzou čekejte, jestli dostanete zpátky aspoň to, co jste do toho vrazili. A takhle je to se vším. ■ Vy osobně jste však v tomto roce měla se svou prací štěstí. (Na tváří B.K. vidím, jak váhá, ale radost vítězí.) Ve vyzrazování věcí dopředu jsem trochu pověrčivá, ale vy chcete přece především pozitivní zprávy... Podařilo se mi hned napoprvé umístit nový rukopis, to se opravdu nestává často. Dokonce snad vyjde po pouhých dvou letech i druhé vydání mojí „Vltavěnky, příběhu od Svatojánských proudů“. ■ Když uvážím, že se krátce po vydání „Vltavěnka“ objevila v některých knihkupectvích mezi nejprodávanějšími tituly a během několika měsíců byla zcela vyprodaná, nevidím na tom nic tak divného. Měl jsem spíš na mysli váš nový televizní námět. Asi bych měl předtím připomenout, že tím prvním, který se prosadil, byl před dvěma lety televizní film „Modrý kámen“, pojednávající o rasismu v nás. Nyní, pokud vím, se jedná o dokument. Tady je v pocitu radosti i trochu pelyňku. Když jsem před několika lety nabídla České televizi Praha krátký dokument Útěky železnou oponou, bylo mi řečeno, že o toto téma není zájem. Mezitím dokumentární příběhy pod tímto názvem začala uvádět televize Ostrava, a to každé pondělí ve 22 hod. na ČT 1. Jedná se o režimem dlouho utajované útěky přes hranice, které ani teď po letech nepostrádají velkou dávku napětí a adrenalinu. Mám třeba na mysli originální útěky vlastnoručně sestrojeným balonem apod. Lidé znají zcela zdogmatizovaného Krále Šumavy, ale o tomto vysílání obyčejně ani nevědí. A přece je to kus naší, české historie. Uznávám, že je bolavá a jde pod kůži, ale tím spíš bychom ji měli znát. Atmosféru pořadu velice citlivě navozuje Jaroslav Hutka. Tady jsem tedy umístila svůj krátký dokument a realizován by měl být nejpozději během příštího roku. ■ Vaše práce zahrnuje i pokusy dramatické. Vaše hry se již dvakrát umístily v divadelní soutěži Alfréda Radoka a rozhodně nejsou bez šancí. (Tady mě B.K.rezolutně přeruší.) Dneska se takové pokusy bohužel neobejdou bez grantů a dotací. Mnohá divadla si mohou troufnout jen na hru, na kterou seženou sponzora. Stát a kulturní instituce, které by měly podporovat původní českou tvorbu, literární i dramatickou, zcela selhaly. ■ Vím, že Národní divadlo prodávalo celé září 2005 vstupenky za 50,- Kč, aby vůbec mělo návštěvnost. Některé malé scény musely dokonce několik představení úplně zrušit. Není to dlouho, co jsem slyšel rozhovor ředitele divadla Ypsilon s Markem Ebenem. Ředitel Jan Schmid si na obrazovce posteskl, jak krutě závislé se divadlo obecně stává na dotacích a návštěvnosti. V tom nebyl první. Tohle má totiž dalekosáhlejší dopad, než to na první pohled vypadá. Divadla, která byla v Čechách vždy o míli napřed a vždy jakýmsi ukazatelem, jsou teď nucena sázet na tzv. „návštěvnické tutovky“. Namísto toho, aby si mohla dovolit sáhnout po novém, třeba i „neprozkoušeném“ autorovi, se omílá Shakespeare a prověření klasici. Nic proti tomu, osobně klasiky miluju. Není ale možné, aby divadla ustrnula jen proto, aby finančně přežila, nebo aby byla nucena sama a dobrovolně se zbavovat svého prvotního poslání, totiž úlohy světlonošů ve společnosti. ■ Co je tedy dnes na hře nejdůležitější? O tom, zda se hra bude uvádět či ne, rozhodují podružné okolnosti: počet postav nebo její náročnost na inscenaci. To jest na vybavení scény, na kostýmy, originální hudební podtext, apod. Menší mimopražská divadla fungují jen z grantů a sponzorských darů. Když jsem se pokoušela uvést jednu ze svých her na scénu menšího pražského divadla, bylo mi řečeno, že se na vstupném i známého dramatika často nevybere ani na nájem. ■ A přece vím, že jste nakonec prorazila... Teď jste mě vylekal. To se rozhodně nedá říct takhle dopředu. Hra, která vznikla podle mé novely Deník Leošky K. (vyšla u Škvoreckých v 68 Publishers a po druhé v r.92 v Praze) našla své zázemí v Divadle u Valšů, které je součástí Domu pro seniory Život 90, a měla by se začít hrát na podzim. Toto divadlo funguje teprve asi dva tři roky. Vypadá hezky a hrají se tam dobré věci, především tzv.hostovačky s malým obsazením. Naposledy jsem tu viděla hru Arnošta Goldflama s Ljubou Skořepovou v hlavní roli. ■ To není zas špatná společnost... To rozhodně ne. Na druhé straně je moje hra určena mladšímu publiku. Aby se dostala třeba do takového divadla v Řeznické, musela by být nejen dobrá, ale především získat sponzora. Respektive obráceně. Získat sponzora na prvním místě. ■ Možná se situace v kultuře časem zlepší... Jenže pomoct české kultuře a české divadelní produkci je třeba teď. Než ztratíme své jméno ve světě. ■ Souhlasím. V podobě divadelní hry se Deník Leošky K. dostane k divákům poprvé. Děje se tak v době, kdy všichni nějak tíhneme k zapomnění. Možná byste nám o své hře mohla prozradit víc ? Asi se shodneme v tom, že zapomínat by se nemělo. Doba minulého režimu se svými problémy se ve hře stává živou, tragikomickou kulisou dne. S dramaturgyní Petrou Kohutovou z Karlových Varů dávkujeme politiku v podtextu, takříkajíc po kapkách a s úsměvem. Právě ta obrovská dávka opravdovosti a humoru si už kdysi v té knižní podobě získala srdce čtenářů. Ve hře bude i spousta muziky, ale i na tu musíme nejdříve sehnat peníze. ■ A teď taková banální otázka: Jak nebo proč jste hru napsala? Deník rozhodně nevznikl proto, aby byla napsána hra. Zrodil se coby naléhavá nutnost, prostě se jeho hrdiny nedalo oslyšet. ■ A co kdybych vám teď navrhl, že nebudeme čekat na to, až se přílušní politici a ministerstva probudí nebo až bude naší ekonomice lépe, ale zkusíme se tímto rozhovorem obrátit na mecenáše doma i v cizině a vůbec na všechny, kterým české divadlo leží na srdci? Já nevím. Tohle se poslouchá až příliš krásně na to, aby to vyšlo. I malý grant od sponzora, kterého bychom ovšem potom propagovali i na programech divadla, by byl pro náš tým obrovskou pomocí. Stačil by k tomu, aby režisér Akram Staněk mohl udělat dobrou inscenaci a oslovit dobré herce, kteří by pak následně byli zárukou návštěvnosti i dobré kvality! Ale tohle rozhodnutí nechám na vás! ■ Já sám se celý život řídím citátem Napoleona Hilla, že člověk, jenž věří, že je možné všechno, dokáže i nemožné. Proto pevně věřím, že prostřednictvím Pozitivních novin najdeme mecenáše, kterému nebude lhostejný další osud českého divadla, respektive vaší hry „Deník Leošky K.“ Děkuji vám za důvěru! ■ Počkejte, to není všechno! Dovolil bych si jít ve svých plánech ještě dál. Pokud vím, už minulého roku se jeden filmař vážně zajímal o filmové zpracování vašeho posledního románu „Vltavěnka, příběh Krásné Heleny od Svatojánských proudů“. Tohle ztroskotalo především na financování, jak jinak. ■ Prozatím! Já osobně jsem román od první chvíle viděl na plátně. Podle mého je „Vltavěnka“ vysoce hodnotný námět celovečerního filmu z Prahy a Povltaví. Jestliže tedy v hlavičce našeho rozhovoru napíšu Mecenáši vítáni, představuju si, že by se nám mohli prostřednictvím Pozitivních novin ozvat ti, kteří by měli zájem Vaše divadelní nebo filmové projekty finančně podpořit, za což jim zatím dopředu za sebe i za redakci Pozitivních novin srdečně děkuji! | Na závěr bych vám, paní Kubešová, rád poděkoval za rozhovor a popřál vám mnoho dalších tvůrčích úspěchů, přinejmenších takových, jaké jste měla s Deníkem a s Vltavěnkou. |