Petra Haasová: Beskyde, Beskyde…

Rubrika: Literatura – Zábava

„Tak už bys mě konečně mohla přijet navštívit“ zazněl mi do ucha rázný hlas mojí kamarádky Věry, která před dvěma lety, v důsledku lásky na první pohled, padla do tenat sympatickému valašskému „ogarovi“ a v celkem krátké době opustila Prahu kvůli Rožnovu pod Radhoštěm. Od té doby mi ve svých četných dopisech líčila nádhernou přírodu, zdravý vzduch a atmosféru plnou lásky k bližnímu a porozumění, která z místních obyvatel údajně přímo čiší. Při jejich čtení jsem si pokaždé vzpomněla na moje oblíbené „cérečky“ Gabru a Málinku z knížek Amálie Kutinové, které mě provázely celým dětstvím a díky kterým pro mě pojmy Pustevny, Radhošť, Nový Hrozenkov či Kopanice nebyly ničím cizím. Při každé zmínce o Valašsku jsem tak přímo cítila vůni dřevěných roubenek a podzimních ohníčků.  Nakonec jsem té spravedlivě rozhořčené osůbce slíbila, že přijedu na víkend. Ostatně – poznat další část naší krásné vlasti nebude vůbec na škodu, alespoň přibudou nové zkušenosti.
 
Po šestihodinové cestě přeplněným rychlíkem jsem si tedy konečně potřásla rukou s ogarem Ondrou, kterému, kdo ví proč, Věra říkala „Jaráši“. Když jsem si prohlížela jeho sympatickou tvář a pomalý úsměv, pochopila jsem, že stojím tváří v tvář té nejlepší příčině proč opustit hlavní město a splynout s přírodou. Věra ho, již očividně přeonačená, vzápětí energický vybídla, aby se přestal „oškéřat“ a nalil „slivovicu“ na tykání, na zdraví, na setkání a na zítřejší výlet na Pustevny.
 „Pojedeš sama s Jarášem. Máme jen dvě kola, tak jsem si na zítřek objednala klientku, budu jí vykládat karty. Když po dvanácté vyjedete, do sedmi jste zpátky a pak se jde na tancovačku. Vedle v šenku hraje cimbálovka, to se ti bude líbit“ chrlila na mě Věra informace, které mi stočily uši do kornoutků. Karty? Co asi přimělo silně pragmatickou Věru dát se na cestu mystična? Že by to zdejší povětří? A v neposlední řadě ….  „Na kole? Blázníš, vždyť jsem na tom neseděla patnáct let. A navíc – má to být výlet – TURISTIKA, nikoli CYKLOTURISTIKA“. Musela jsem mít oči jako tenisáky, protože mě Jaráš a jeho pomalý úsměv ujistili, že se nemám čeho obávat, že je to „brnkačka“. Proč jsem se jen blíže neinformovala o jeho obdenních návštěvách posilovny a faktu, že když si jde večer zaběhat, je venku minimálně hodinu? Proč mi vlastně Věra nevyložila karty už před naším odjezdem?
 
Druhý den ráno jsem se zachmuřeným pohledem sledovala Jaráše, jak z garáže vytahuje příšerné monstrum, které by určitě vyhrálo první cenu na výstavě kostitřasů. Vypadalo to jako rekvizita z pohádky Královna koloběžka první, akorát to mělo pedály. „Tož si to ozkůšaj“ vyzval mě srdečně a já odhodlaně šlápla do pedálů.
„Tak co?“ zazněla z jeho strany následně zcela zbytečná otázka.
„Nefungují brzdy“ informovala jsem ho z křoví u silnice, kam jsem to ihned po dvou vteřinách jízdy střemhlav napasovala.
„Jo, já zapomněl, hned to sešteluju“ nabídl dobrácky a s funěním něco kutil u řídítek. Mezitím mi podával kusé informace o zvláštnostech po domácku vyrobené přehazovačky a sedačky rafinovaně stočené ke štangli. Poté mi vtiskl řídítka té ďábelské věci do rukou a zmizel směrem k Pustevnám. Zbaběle jsem se ohlédla zpátky k domu, ale u vědomí, že Věra za klientkou zamkla a tím mi bylo dost důrazně naznačeno, že nechce být rušena, jsem opět nasedla a s pozadím vystrčeným do pravého úhlu k blankytně modré obloze vyrazila za Jarášem. Ještě než jsme vyjeli z Rožnova, bylo zapotřebí projet dvě křižovatky. U jedné z nich stáli policisté, ale přestože jsem se všemožně snažila upozornit na zchátralý stav mého dopravního prostředku a následně se nechat alespoň na pár hodin zabásnout, nebylo mi to nic platné. Navíc se oba „oškéřali“ ze všech sil a jeden mi dokonce zasalutoval.
„To musí být tím zdejším povětřím“ pomyslela jsem si, zasalutovala taky a následně přes tři ulice chytala balanc. Od ukazatele na Dolní Bečvu mával očividně již půl hodiny odpočívající Jaráš, a jakmile jsem k němu zadýchaně dorazila, už pokračoval v jízdě.  Zatímco mě zpravoval o různých pamětihodnostech a krásných výhledech na hřeben Radhoště, já v duchu přemítala, jestli funguje také přední brzda a kde vlastně je. Kdybych si přečetla turistického průvodce a zjistila, že v příštím okamžiku „zahneme doleva a začneme prudce stoupat na Kamenné, les vystřídají louky s výhledem na Vsetínské vrchy, Soláň…“, zůstala bych doma s Věrou a kartami. Ani naděje, že cestou potkáme valašské dřevěnice, o kterých jsem dlouhá léta pouze snila by moje rozhodnutí nezměnila. 
„Jaráši!!!!“ zaječela jsem na kilometr vzdálená mohutná záda mého průvodce a nasadila kosmické tempo.
„Jak je to vlastně daleko?“ zahalekala jsem po chvíli, kdy mi bylo jasné, že jediná možnost, jak jej dohonit, je sestřelit ho.
„Ále, asi dvacet kilometrů – tam i zpátky…..ale zpátky je to z kopce“ dodal rychle a pokoušel se znovu nasednout. Zalapala jsem po dechu. Pohled na strmý kopec před námi ve mně probudil sveřepého rebela. Pomalu jsem sestoupila z kostitřasu a prohlásila, že od nynějška jsem turista a hodlám si krásy beskydské přírody užít a nikoli je „profunět“ a „propotit“. Zpozorovala jsem, jak tomu mírnému ogarovi zacukal pravý biceps, nicméně neztratil duševní rovnováhu a rovněž seskočil z kola. A bylo čím se kochat. Podzimní sluníčko prozářilo jasně zelené lesy a sem tam se za zatáčkou naskytl božský pohled na něžné údolíčko s dřevěnými chaloupkami. Nádhera, klid a mír, jen kdyby mi kostitřas nevyráběl po celou tu dobu prohlubeň v mém boku a Jaráš kolem mě provokativně neobjížděl obrovskými oblouky, aby prý nevyšel ze cviku. Postupem času přestaly zabírat  výmluvy typu „musím najít kapesník“ nebo „podívej se na ten krásný strom“ jako důvod pro zastávku, když tu mě zachránila bystřinka, která přímo sváděla k osvěžení. Využila jsem toho naplno – tak, že jsem strčila celou hlavu do chladivého proudu vody a trpělivě čekala, až mě přejdou myšlenky na utopeni kostitřasu i průvodce.
„Říká se, že kdo se vody z tohoto pramínku napije, omládne o deset let“ plnil Jaráš neúnavně své průvodcovské povinnosti bez ohledu na své a mé vražedné úmysly. „Ale myslím, že to asi nebude pravda“ dodal zadumaně.
„Blblblgll – a proč?“ snažila jsem se zjistit, co mu překazilo jeho víru v dávné pověry.
„No, protože kdyby to byla pravda, tak by z tebe za tu dobu, co jsi strávila v té vodě, bylo batole.“ Poslední kilometry vedoucí k Pustevnám proběhly v naprostém tichu, ve kterém jsme zřejmě oba v duchu probírali otázku pověr. Myšlenky, které mě odváděly od skutečnosti pravděpodobně způsobily, že jsem si v útulné hospůdce na Pustevnách dala obrovský bramborák se spoustou cibule, česneku, a malým pivem, aniž bych si uvědomila, že den ještě nekončí a čeká mě společenský večer. Guth-Jarkovský by nade mnou zalomil rukama. 
„Ty, Ondro, proč ti vlastně Věra říká „Jaráši“? odhodlala jsem se ke všetečné otázce, jakmile bylo jasné, že už hlady neumřu.
„No, to máš tak. Jarášek (nebo také Rarášek) je naše valašské strašidlo. Je to hotový poklad v chalupě, když si ho dobře vychováš – teda vypažíš. Vylíhne se totiž z vajíčka od černé slepice a černého kohouta, které po devět dní a nocí musíš držet pod levou paží. Nesmíš se při tom mýt. Kdo ho při sobě nosil, tomu nosí štěstí, třeba i v loterii. Ale když jsi na něj zlá, ofoukne tě ohnivým dechem a tobě naskáčou na obličeji boláky. No, a od té doby, co jsem jednou nevsadil naše čísla na sportku, když jsme mohli vyhrát třetí cenu a Věra z toho chytla kopřivku, jsem Jaráš.“
Rozhodla jsem se být nadále hodná. Za prvé mi nic jiného nezbývalo a za druhé – co kdyby mě ofoukl ohnivým dechem a mně se opravdu něco urodilo na obličeji?
„Věděla jsi, že dopadnu takhle? Řekly ti to ty tvoje karty?“uhodila jsem při návratu na Věru hned ve dveřích, ukazujíc jí bouli jako slepičí vejce, která mi zůstala jako památka po setkání s jedním rožnovským dubem.
„Ale jo,  chci říct, na to, co mi řekly karty, vypadáš ještě dobře. A teď šup do sprchy, cimbál čeká!“ ukončila moji snahu pozitivně ovlivnit svůj osud. Kostky byly vrženy a já se rezignovaně nasoukala do společenského oděvu.
„Nespi, tohle v Praze nemáte!“ šťouchala do mě o hodinu později u stolu ve valašskému šenku. Spolkla jsem poznámku, že NIC, co jsem za celý den poznala, včetně pramenů mládí a soukromého strašidla nemáme, a soustředila jsem se na dění na parketu. Tam se pohybovala spousta očividně cizích lidí, ale všichni tančili stejně – byla to nádherná souhra pohybu, jako by všichni chodili léta do kursů valašských tanců. Nevěřícně jsem sledovala tu nádheru a soulad, když tu ke mně přistoupil chlap jako hora a vyzval mě k tanci.
„Běž, máš to v kartách“ zasyčela Věra a pošoupla mě i s tanečníkem směrem k parketu, kde se ostatní právě začali rozohňovat do rytmu nové písničky.
„Pod tým naším okénečkem stóójí lipka zeléénáá“ juchal na nás z pódia pětičlenný cimbálový soubor a synchronně s ním dole na parketu podupávali valaši jedna rodina. Můj tanečník, očividně čím dál zklamanější, že si vybral nějaké cizí dřevo, v pravidelných intervalech naléhavě šeptal „otočka…OTOČKA…ó jézuskote…“ ve snaze naučit mě bleskurychle základy lidového tance, které ovládá každé čtyřleté dítě široko daleko….no ale až tak daleko, odkud jsem se vyloupla zase ne…. Takže když šly ostatní cérky jednou doprava, já šla dvakrát doleva. Když se podupávalo, já zvedala ruce nad hlavu. Udělala bych lépe, kdybych ogara poslala pro jinou a sama ve stavu sedacím dočkala konce večera. Ale mně se najednou hrozně zachtělo jim všem dokázat, že i ve mně je kus jejich folklóru. Dozněla další sloka a já se připravila na refrén, kdy se cérky po celou dobu, za jásavého výskání,  točily kolem své osy a ogaři si pucovali kalhoty na stehnech a na kotnících. Přišla má chvíle.
„Jipíííí!!!“ zaječela jsem a asi šestkrát jsem se zatočila jako káča. Můj tanečník zůstal v naprostém tichu stát jako opařený a stejně tak ostatní, kteří se chystali zasednout ke stolům, jelikož písnička skončila a byl čas na občerstvení.
„JUCH“ zařvala jsem na závěr spontánně a – nenaleznuvši oporu ve svém zkoprnělém tanečníkovi – vyrazila jsem směrem, kde se nacházel nejbližší styčný bod  a zprudka se ovinula kolem cimbálu.
„JO, a to jsi v těch kartách měla taky!!!“ zajásala Věra nadšeně od našeho stolu. Vrhla se ke mně a vyprostila mě z cimbálu, neboť můj taneční vyzyvatel statečně dělal, že překonává střevní potíže a ostatní valaši na tom nebyli o nic lépe.
„Přesně – dejte si pozor na lidi, kteří vás nutí do neznámých aktivit, dopadnete špatně. To je neuvěřitelné, u tebe to vyšlo na sto procent!!!“ 
„Jede odsud nějaký noční vlak?“ zeptala jsem se jí mrazivě ve snaze dostat se od ní co nejdříve a co nejdál.  Kam se poděla ta avízovaná atmosféra plná lásky k bližnímu a přátelství? Moje poraněná ješitnost však nenaříkala dlouho. Brzy začaly od okolních stolů k tomu našemu putovat džbánky s jiskřivým vínem a nedlouho nato, jsem byla pasována na „událost týdne“ a obdarována dřevěnou soškou pohanského boha Radegasta. 
 
Po půlnoci už téměř všichni tančili odzemek „po pražsku“ a Věra se mi ve slabé chvilce přiznala, že na Pustevnách nikdy nebyla, protože ji hned na počátku pobytu v Beskydech karty varovaly, že si má dávat pozor na výšky.
„Že zase brzy přijedeš“ dělala na mě při odjezdu psí oči. Přestože jsem si byla téměř jistá, že nejvíc ji potěšilo, že jsem jí na půl dne zabavila hyperaktivního Jaráše a veškerá útrata šla na účet mého nadšeného publika, nemohla jsem říct nic jiného, než že přijedu na sto procent. Asi to bude tím ovzduším…

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 20. 04. 2006.