Jitka Dolejšová: Kolik řečí umíš…

Rubrika: Literatura – Zábava

Škoda, že čeština není světovým jazykem, litovala jsem kolikrát. Oč to měli jednodušší Němci, Angličané, Američané a jiní – mluvili si, jak jim „zobák narostl“, nemuseli šprtat slovíčka, pády, časy, fráze.
Prošla jsem základní a střední školou za doprovodu „Raz dva tri četýre pjať, výšel zájčik paguljať. Vdrug achótnik vyběgájet, prjámo zájčika strelájet. Pif, paf, oj oj oj, uběgájet zájčik moj (pamatujete?) Taky tu byl „Púškin, vělíkij rúskij pisátěl“, Gorkij, Lermontov a ostatní. K tomu mě moji svědomití a zodpovědní rodiče přihlásili na němčinu – a nechuť učit se cizí jazyky zapustila své hluboké kořeny.
 
S otevřením hranic a přílivem cizinců do Čech začalo i mně být jasné, že kdo neumí anglicky, jako by nebyl. I začala jsem chodit na angličtinu. Ta mě bavila. Jenže učit se ve třídě „How are you?“ a „What do you do?“ bylo mnohem jednodušší než promluvit s opravdovým anglicky mluvícím člověkem.
Měla jsem obrovský strach, že až se mě někdo zeptá na cestu, nebudu umět ani žbleptnout. Možnost této situace byla víc než pravděpodobná. Pracuji v centru Prahy a cizinci jsou na každém kroku.
Do té doby jsem používala různé triky. Při podezření, že bych se mohla stát objektem těchto výzvědných služeb, jsem buď přidala do kroku nebo přešla na druhou stranu ulice, případně se tak upřeně zahleděla do výlohy nejbližšího obchodu, že se mi úspěšně dařilo odradit každého bloudícího cizorodce.
 
Když jsem za sebou měla pět lekcí angličtiny, přece jen se podařilo jedné cizince mě zastavit. Šlo to snadno, protože chodník byl úzký a ona velice široká, navíc já trochu polevila v pozornosti – a už to bylo. Ale dotaz jsem pochopila a dobře odpověděla. Bodejť by ne, byla to Maďarka, jak jsem poznala ze švitoření její kamarádky, a měla za sebou, odhaduji, také pět lekcí z angličtiny – a to možná i ze stejné knížky jako já. Pantomimou jsme se domluvily, a já ji poslala tam, kam chtěla. Tím myslím do hotelu Hilton, přátelé. Ten je totiž z Florence na dohled a tak vysvětlení cesty by zvládl i prvňáček.

Časem mi však bylo jasné, že tomu stejně neuniknu. Když se mě někdo nezeptá dnes, bude to zítra, za týden… Přece jen je Florenc křižovatkou, kde se scházejí cesty snad všech turistů. A tak jsem se pořádně připravila. Naučila jsem se anglická slovíčka jako doleva, doprava, rovně, za rohem, jeďte tramvají číslo 8… atd. K tomu jsem si zkoušela modelové situace. Na co se mě může normální cizinec na Florenci zeptat? Hotel Hilton, autobusové nebo vlakové nádraží, banka, metro?
Vše jsem si připravila a skoro se až těšila, až si mě někdo vyhlédne a já plynule vysvětlím cestu, k tomu jen tak přihodím pár frází a ještě se zvesela rozloučím.
Jenže, znáte to. Courala jsem se, rozhlížela – a cizinci nikde. Tedy lépe řečeno, byli všude, ale nějací orientovaní, Prahy znalí, nebloudivší. Ani jeden člověk s mapou, který by bezradně koukal po okolí, pak do mapy – nic. Ale byla jsem trpělivá a vyčkávala. Můj čas určitě přijde. Přišel.
 
Šla jsem odpoledne z práce, přes parčík na Florenci, k metru B, sjela dolů po schodech – a pak jsem je zahlédla. Skupinku BEZRADNÝCH turistů. Jejich vedoucí (aspoň mi tak připadala), mě zahlédla, nasadila úsměv obkroužený rudou rtěnkou a hrnula se ke mně. Hle, toť příležitost, zaradovala jsem se a v duchu si rychle zopakovala slovní obraty. Byla jsem připravena na konfrontaci se skutečností, na zúročení mého studia jazyků. Dáma ke mně přišla, v ústech se jí zablýskly dva zlaté zuby a zeptala se: „Pažálsta, gdě zděs muzéj ?“
V tu chvíli jsem přesně věděla, jak vypadá a jak se cítí zkoprnělý člověk. Jako já. Zalapala jsem po dechu a zeptala se: „What?“
Zopakovala otázku hlasitěji (asi si myslela, že jsem nejen zaostalá, ale navíc i hluchá), a já jen anglicky řekla: „I´m sorry, I don´t know“. (promiňte, nevím). Naštěstí mě zachránilo přijíždějící metro. Rychle jsem nastoupila a Bye, bye…
 
Od té doby si už žádné hlubokomyslné cizojazyčné projevy nepřipravuji, a když se někdo zeptá, tak mluvím řečí anglicko-německo-posuňkovou.
 
Na závěr jeden minipříběh. Můj kamarád umí jen česky a odmítá, s poukazováním na svůj hudební hluch a jazykový antitalent, se naučit v cizí řeči byť jen pozdrav. Také ho na ulici zastavil zvědavý turista. Zkoušel to anglicky, německy, italsky, rusky... Kamarád stále jen zamítavě vrtěl hlavou. Turista to vzdal a šel se ptát jiného kolemjdoucího. A kamarád si pomyslel: „No jo, to je pořád kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem. Tenhle mluvil snad všemi jazyky světa - a co mu to bylo platné…“

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 21. 02. 2006.