Dobrý den,
ne, to není chyba v nadpisu" Pozitivní Pozitivní noviny ...
Dnes jsem totiž psala - původně snad stížnost, ale na závěr z toho vyšel jen takový stesk a zamyšlení - viz dole.
V průběhu psaní jsem si ještě hledala něco na netu a našla jsem na vašich stránkách přímo pásnoucí úryvek z Wericha. Skutečně mne ta pozitivní paní tak přeladila, že jsem docela přehodnotila i celou zprávu. A navíc mne vaše stránky tak nadchly, že jsem si řekla, asi opět z popudu pozitivní paní, že Vám to musím sdělit.
Bohužel až pozdě jsem si všimla, že bych měla též do zprávy napsat, že jsem čerpala z Pozitivních novin, za což se hluboce omlouvám, ale rozhodně v brzké době to napravím a myšlenky z Pozitivních novin budu šířit, kde se dá. A taky to řeknu dceři, protože moc ráda píše krásné úvahy o všem možném, ačkoliv je jí 13. Její bývalá třídní stále vzpomíná na její slohové práce, kdy téměř u každé slzela - nebyly to krváky, byly to samé pozitivní a laskavé práce.

A na závěr ukázka vlivu Pozitivních novin na mentální přeladění v praxi v podobě mého dopisu nejmenované firmě, s níž jsem před nedávnem měla co do činění ....

 

Vážená .... 
V předvánočním čase, ještě někdy v listopadu, jsem četla na netu informace o knížce o Janu Werichovi. Hned jsem si řekla, že jí koupím mojí 92 leté (!) babičce, která je dosud velkou čtenářkou a s radostí hltá každou novou knížku, a navíc pak celé rodině poutavě vypráví její obsah a všem svým vnoučatům pomáhá zpracovávat čtenářské deníky a stále je doučuje češtinu, latinu, francouzštinu a němčinu.
Na netu jsem narazila na soutěž, kde byla možnost tuto knížku vyhrát. Řekla jsem si, proč to nezkusit, mohla bych jí pro babičku vyhrát. Neumíte si představit, jakou mi udělalo radost, když jsem dostala Váš mail, že jsem jí skutečně vyhrála. Obratem jsem sdělila adresu, kam chci knihu zaslat. Slíbila jste, že do konce listopadu, nejdéle počátkem prosince, bude kniha u mne. A pak už jsem jen čekala, kdy přijde knížka. Týden před Vánoci jsem již znervózněla a tak jsem zavolala k vám, Vaše kolegyně mne ujistila, že toho bylo příliš, ale zrovna tento den již rozesílali poslední výtisky.
Inu čekala jsem opět. A čekám doposud. Sice jsem pro babičku připravila jiné dárky, které jí udělaly velkou radost, ale když jsem jí řekla, že jsem pro ní ještě vyhrála knihu, měla radost, že i na nás se usmálo štěstí. Ale o to byla smutnější, když jsem jí řekla, že mělo jít o knihu o Janu Werichovi, o jejím oblíbeném herci a autorovi, ale bohužel .....a celý ten koloběh již víte.
Hlavně, že jsme zdraví.
Je smutné, obzvlášť v předvánočním čase, kdy všichni čekáme nějaké dárečky nebo jiné zpříjemnění konce roku, že se najdou tací, kteří si na úkor druhého chtějí sami přilepšit, aniž by jim docházelo, že vyvolají řetězovou reakci zkažené radosti.
A tak půjdu a knížku koupím, protože chci babičce tu radost přinést, aby si jí ještě přečetla. Jak dlouho může dvaadevadesátiletý člověk čekat?
Protože jsou Vánoce a protože nechci kazit náladu vaší redakci, připojím na závěr citát z Jana Wericha, babiččina oblíbeného autora:

"Já znám jednu paní, už dlouho, a já vám povím, ona vypadá báječně, vždycky se pěkně strojí a jako kdyby vůbec nestárla, ačkoliv já ji znám tak dlouho, že vlastně už jí musí bejt ňákejch pár pátků, ale vůbec to na ní není vidět a vždycky je upravená, elegantní a vždycky říká příjemný věci. Nikdy jsem neslyšel že by chodila kolem a jako většina lidí že by jouvejovala a říkala: No a co říkáte tomu, a jé ... Tudle mě volala kvůli něčemu, někde jsme večeřeli a ona najednou volá a říká, jak to bylo fajn a že ji to bavilo a začala mně říkat takový příjemnosti - no, kdo rád neslyší příjemnosti o sobě, já aspoň jo, sice jako dělám, že ne, ale jo, já to rád slyším. A když už toho začala říkat moc, tak jsem jí řekl: Počkejte, ale vy opravdu dovedete říkat příjemnosti, opravdu dovedete člověkovi spravit náladu. A ona mě do toho telefonu povídá: No, já si myslím, že se to má lidem říkat, víte, já si myslím, že hlavně když je to pravda, si mají lidi říkat příjemný věci. A já sakra jsem se nad tím zamyslel a povídám: No vlastně jo, proč ne? A ona povídá: Copak jste si nevšim, že v poslední době lidi, když můžou mluvit o někom pochvalně, když můžou o někom říkat jenom dobrý věci, tak radši mlčej? Ale jakmile je nějaká příležitost říkat o někom něco špatnýho, něco nepříznivýho, tak najednou všichni, jeden přes druhýho, si skáčou do řeči. A já jsem povídal: Počkejte, vy máte, ženská, pravdu. Najednou jsem si vzpomněl, že z těch dopisů, co dostávám, jich většina je o tom, že život není žádná radost. Já to chápu, já ty lidi chápu, každej považuje to svý neštěstí, křivdu, prostě to, co ho potkalo, vždycky za nejdůležitější, protože každej z nás jsme svým způsobem střed světa."
 

Jan Werich (O říkání příjemných věcí, lidstvu a historické pravdě)

S pozdravem, škoda, že jsem nemohla říct nějaké příjemné věci, ale teď jsem prostě ten střed světa.

■■■

To se ale o Vašich Pozitivních novinách říci nedá, takže jim přeji hodně úspěšných pisatelů, mnoho kladných ohlasů, zajímavých témat, ale ze všeho nejvíce spokojených a báječně naladěných, případně přeladěných (tak jako já), lidiček.
Karolina Jägerová, 28.12.2005

Vážená paní Jägerová,
mohu Vám říci, že jste mi svým mailem udělala několikanásobnou radost. Hlavně tím Werichem, který je mým velkým vzorem a oblíbencem.
Ale totálně jste mě dostala podstatou věci, tj. tím, že Vás vyprávění o staré dámě z páně Werichovy knížky přimělo změnit styl Vašeho myšlení a konání, neboť přesně za tímto účelem jsem nejen tento článek vytvořil a v Pozitivních novinách otiskl.
Mluvím o MYŠLENKÁCH, KTERÉ MUSÍ ŽÍT! Tenhle projekt je totiž tak trochu "mým srdečním" (fuj, to je hnusné slovo, tedy jinak - vycházejícím ze srdce), a už dlouho se jej snažím uvést v život. Předtím neúspěšně knižně, teď - o poznání úspěšněji - prostřednictvím internetově-pozitivních myšlenek, které mě oslovily, a já věřím, že dokáží oslovit celou řadu dalších lidí. Je potřeba na ně jen vhodným způsobem upozornit a dát tak množnost lidem SEZNÁMIT SE S NIMI.
Nestačí totiž, že dotyčná myšlenka pana Wericha vyšla kdysi dávno knižně, když tu knihu nemáte doma a pravděpodobně o ní vůbec nevíte.
Je nutné, aby byla umístěna na internetu, aby doslova a dopísmene ŽILA SVÝM VLASTNÍM ŽIVOTEM, aby tak byla užitečná (stejně jako teď pro Vás), aby se jí lidé "dobrovolně zmocňovali", aby tímto vzájemným zprostředkováním pomáhala dalším a dalším človíčkům korigovat jejich myšlení a konání.
Ona by měla KOLOVAT MEZI LIDMI bez ohledu na to, odkud původně vzešla. Je totiž DĚDICTVÍM GÉNIA, které nepatří žádnému vydavateli, ale nám všem.

Dovolím si Váš e-mail otisknout v Pozitivních novinách jako samostatný článek na hlavní straně, protože doufám, že bude velkou inspirací pro další čtenáře ....
Věřím, že to bude prvním krokem i k naší další plodné spolupráci na Pozitivních novinách.
S přáním krásného dne

Pavel Loužecký
vydavatel Pozitivních novin

Vážený pane Loužecký,
to jste mne tedy přímo zaskočil.
Myslela jsem si, že Vám jen tak poděkuji za přínos Pozitivních novin do mých myšlenek, poděkuji jen tak, někam do nějaké schránky, nějakému jménu. Já budu spokojená a snad i to "jméno" bude mít trochu radosti z pochvaly od nějaké paní , ale že i já dostanu takovou pochvalu, pochvalu až na hlavní stranu, to jsem nečekala.
 
Se spoluprací souhlasím. Snad to povzbudí i ostatní čtenáře k tomu, aby hledali více pozitivních věcí kolem sebe. A občas se v téhle strašně uspěchané době (nemyslím jen období Vánoc) zastavili a zamysleli, zaposlouchali, zkrátka dělali něco pro zkrásnění své dušičky, která nepotřebuje a ani nechce jen materiální statky.

S pozdravem
Karolina Jägerová

OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN

	Josef Fousek
	Jiří Suchý
	Plk. JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D.
	Vladimír Just
	Jitka Molavcová
	Jan Vodňanský
	Milan Lasica
	Ondřej Suchý

Další autoři »