Jestlipak znáte Malého prince?
Nedávno se mi stalo něco zvláštního. Potkal jsem velice malého človíčka se zlatými vlásky a malou krabičkou. Zeptal se mě, kde najde toho hodného pilota. Byl jsem trochu zmatený, pilotů jsou na světě tisíce, ale potom jsem to pochopil. Tím pilotem nemohl být nikdo jiný než Antoine de Saint Exupéry. Když jsem mu řekl, že jeho člověčí přítel už zemřel, začal plakat a dlouho se nemohl uklidnit. Abyste mi rozuměli, Malý princ je mou nejoblíbenější knihou. Není to obyčejná pohádka, ale pohádka pro dospělé, a je nesmírně smutná. Často jsem také plakal pro Malého prince, protože on byl tak sám, jak je vůbec možné. Protože on byl tak opuštěný, přestože měl okolo sebe mnoho lidí. Plakával jsem především proto, že takový může být i příběh každého z nás.
Když se trochu uklidnil, vyptával se dál na pilota a chtěl vědět, odkud ho znám já. Vyprávěl jsem mu o něm dlouho, jak se stal spisovatelem a jak o něm napsal knihu. Chtěl vědět trochu víc, a tak jsem se rozpovídal. O první kapitole, která mluví o autorově dětství. Nakreslil tehdy obrys těla hroznýše, jak tráví slona. Nikdo z dospělých ale jeho obrázek nepochopil. Pak se stal pilotem a létal po světě. Poznal mnoho lidí, ale ani nikdo z nich obrázek nepochopil. Přizpůsobil se a začal s lidmi mluvil o golfu a politice. Jednou měl s letadlem havárii nad severní Afrikou a zůstal v poušti tisíc mil od civilizace. A právě tam začal ten příběh.
„ Nakreslíš mi beránka ?“ Zeptal se ten človíček. Nakreslil jsem beránka, ale nevedl se, nakreslil jsem tedy krabici a řekl, že beránek je uvnitř. Rozzářily se mu oči… Tak se pilot seznámil s tím človíčkem, který teď tak nešťastně stál přede mnou. „ Přesně tak to tehdy bylo“, řekl mi a už neplakal. „ Co ještě víš ?“, zeptal se. Povídal jsem o planetě, ze které přišel. Je velmi malá, jsou tam jen dvě sopky, které potřebují každý den vymést. „ Tři !“, vykřikl. Zeptal jsem se co, tři. „ Přece ty sopky, jsou přece tři !“, opravil mne. Tak tedy tři sopky, které potřebují každý den vymést, několik baobabů a jedna květina. Človíček už zase začal vzlykat. „ Ona byla tak bezbranná, měla jen čtyři trny na obranu před světem a já ji opustil. Když jsem se vrátil, už mě nepoznala a nechtěla se mnou mluvit. Má planeta je teď už její.“ Vypadal velmi smutně a zeptal se mě, kdy bude západ slunce. A já to pochopil. Vždycky, když byl smutný, díval se na západ slunce. Jednou ho viděl třiačtyřicetkrát…

Odnesl jsem ho k sobě domů a uložil do postýlky pro panenky v pokoji vedle postele mé dcery. Nechtěl spát, chtěl vzpomínat. Tak jsem vzpomínal s ním. Jak putoval na Zem. Na první planetě potkal krále, ale nechápal, proč se v králově přítomnosti nesluší zívat, ani když se nemůžeš udržet. Král chtěl všem nařizovat, ale nedokázal nařídit slunci zapadnout, když sis to přál, viď ? Se zavřenýma očima pokýval. Na druhé planetě žil domýšlivec, tys mu ale neporozuměl, co znamená „obdivovat“. A tak jsi ho neobdivoval. Na třetí bydlel pijan, ten tě velmi zmátl. Pil, protože chtěl zapomenout, že se stydí. Styděl se za to, že pije. Pokračoval jsi v cestě a potkal byznysmena, byl ale zaneprázdněný počítáním hvězd, které mu patří, a tak na tebe neměl čas. Pátá planeta byla nejmenší, žil tam lampář. Stále jen rozsvěcoval a zhasínal lampy. Protože to bylo jeho zaměstnání, nemohl kvůli tobě přestat. Na šesté planetě jsi potkal zeměpisce, řekl ti, že vše je pomíjející. Pomyslel jsi na svou květinu a přišlo ti moc líto, žes ji nechal samotnou. Sedmou planetou byla Země. Spadl jsi do africké pouště a potkal lidského přítele.

Usnul. Nechal jsem ho samotného a odešel do vedlejšího pokoje. Věděl jsem, že to, co se mi právě děje, není možné. Můj rozum to věděl, ale všechno ostatní cítilo přítomnost toho malého zlatovlasého neštěstí až moc jasně. Srdce jsem měl sevřené smutkem, ale nenapadalo mě, jak malému pomoci. To jsem ještě nevěděl, že pomoci přišel on mně. Sedl jsem si do křesla a vyndal z knihovny Malého prince. Prolistoval jsem knihu a přečetl si poslední odstavec. Už byl tehdy moc unavený a hroznýš mu řekl, že umí všechny vracet tam, odkud přišli. Byla to jediná naděje a had mu přišel na pomoc svým uštknutím. Pak ještě pilotův doslov a kniha končí. Dnes jsem ale objevil ještě malý odstaveček. Nikdy jsem si ho nevšiml, vlastně jsem si docela jistý, že tam dříve nebyl. Nebo že bych četl opravdu tak nepozorně? Stálo tam : Až budete na konci, nebudete už umět žít život a neuvidíte už krásy světa, pro které je nutné žít, on se vrátí a otevře vám oči. Tak jako je otevřel mně. Slíbil mi, že se vrátí, ale až bude mít proč. Pak hned zase zmizí a nechá vás samotné. Jen vás prosím, je velmi křehký a naivní a nestojí o náš svět, tak ho nechte v klidu odejít.

Nechtěl jsem ho ztratit, ještě ne. Nestihl jsem mu říci všechno. Utíkal jsem do pokoje. Stále tam byl. Jen nějaký menší. Spal a srdíčko mu tlouklo jako malému ptáčkovi. Pak otevřel oči a zeptal se, jestli vím i o jeho přítelkyni lišce. Pamatoval jsem si ji. Vysvětlila ti, co je to někoho si ochočit. Znamená to převzít za něho zodpovědnost. A tak sis ji tehdy ochočil a ona se stala tvou přítelkyní.
„Ty jsi ale zapomněl, co mi řekla !“, vykřikl.
„Na to jsi nikdy neměl zapomenout. Musel jsem se vrátit, abych ti to připomněl. Ta její slova : Správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné.“ Tehdy jsem pochopil. Všichni jsme nastoupili do rychlíku a už neumíme vystoupit. Vlastně už ani nevíme, co hledáme.
„Možná byste našli i v jediné kapce rosy. S tím už vám ale nemůžu pomoci. Když se podíváš každý večer na hvězdy, možná na každé z nich uvidíš malou lucerničku. Musíš ji ale chápat tak, že svítí pořád. I když je hvězdě zima, nebo když na ní prší. Ví, že musí svítit, aby se lidé na zemi neztratili. Aby měli pořád světýlko, které je povede. A když se lidé na hvězdy dívají, v očích se jim odrazí jejich světlo a svítí jim tam potom už pořád. Je to jenom takové malinké světýlko, ale když zhasne, člověčí duše už umřela, a vůbec nezáleží na tom, zda tělo ještě žije. Musel jsem se vrátit, aby ti to světýlko nezhaslo. Za každým se ale vracet nemůžu, už jsem moc unavený.“
Potom mě poprosil, abych ho nechal samotného, že chce spát. Odešel jsem a myslel na to, co mi právě řekl. Dívám se já vůbec někdy na hvězdy? Vrátil jsem se ke knize, ale byla v původním znění. Teď už jsem ale nechtěl, aby rozum dovolil všechno zničit. Věděl jsem, že to všechno bylo nemožné. Postava z pohádky nemůže spát u mě v pokoji. Nakoukl jsem k němu, ale tušil jsem bohužel správně, co se bude dít. Už tam také nebyl. Vyčítal jsem si to ještě dlouho. Můj rozum ho zabil, protože on žil jen v mojí fantazii.

Dnes píšu tenhle příběh vám, protože od té doby vidím opravdu každičkou krásu světa. Dívám se na hvězdy, obdivuji rosu a krásu každičké květiny. On mi otevřel oči a já bych to přál každému z vás. Stejně tak nečekaně jako se objevil i zmizel, a nic po sobě nenechal. To jsem si alespoň donedávna myslel. Ale dnes jsem pod postelí našel malinkou zaprášenou krabičku. Byl v ní malinký beránek. Ještě že jsem ho našel, už neměl skoro co jíst.
Často mi bývá smutno a stýská se mi po něm, ale kdykoli se zadívám na hvězdy vím, že se na mě z jedné z nich usmívá můj Malý princ. Tak to je konec příběhu, jen ještě něco nesmím zapomenout. Včera jsem napsal dopis pilotovi. Poslal jsem ho větrem ke hvězdám, protože on tam někde je s Malým princem. Na konci jeho knihy stojí : „ Budete-li jednoho dne cestovat v Africe, snažně vás prosím, nespěchejte, postůjte chvilku přímo pod hvězdou. A přijde-li k vám pak dítě, snadno uhodnete, kdo to je. Buďte tedy tak hodní a nenechte mě tak smutného, rychle mi napište, že se vrátil,“ Tak já mu tedy napsal. Nebylo to zrovna v Africe, ale přišel. Přišel, protože pilot ho přinesl ve své knize každému z nás. Jen na nás už záleží, zda ho uvidíme.

OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN

	Jitka Molavcová
	PhDr. Ing. Zdeněk Hajný
	Stanislav Motl
	Ivo Šmoldas
	Ivan Rössler
	Zdeněk Pošíval
	Helena Štáchová
	Jaroslav Vízner

Další autoři »