Když odešel, napadl bílý sníh       

Pod zámkem v Roztěži nedaleko Kutné Hory stávala a dodnes stojí taková malá, nenápadná chaloupka. Dvě místnosti, větší část chlívky pro dobytek, ten přece poskytoval obživu. Lidé se museli uskrovnit.

Zítra měl nastat Štědrý večer. Mrzlo. Krajina byla hnědě a ošklivě špinavá, nikde  stopy po sněhu. Právě toho večera před štědrým dnem se, vlastně pozdě v noci, roztřásly dveře chalupy mohutným bušením. Chalupník Dědourek sice trochu znejistěl, ale nakonec otevřel. Na zápraží, v ledovém vichru, stál statný chlapík. Nebyl právě nejmladší. Dlouhé vlasy stejně bílé jako vousy, mírně nahrbená postava. Trochu zimou, trochu únavou se otřásl, a lehce usmál. 

„Máme prosbu, chalupníku. Putujeme s mým pánem již dlouhé dny a docházejí nám síly. Je zima, jsme hladoví. Nemohli bychom pod tvou střechou složit do rána hlavy? Ta zima venku je opravdu nesnesitelná. Nejsme nároční, stačilo by nám jen trochu místa u pece a ráno zase půjdeme dál,“ říkal vousatý chlap s trochou smutku v hlase.

Dědourek odstoupil od dveří.

„Jsi vítán i se svým pánem. Našel jsi sice příbytek lidí chudobných, ale ctících hosta. Naše chalupa je vaší, počínejte si jako doma. Večeře bude hned, posaďte se s námi ke stolu.“

„Nechceme ujídat z vašich talířů,“ ozval se další vstupující do chalupy. Štíhlý, vysoký. Také s vousy a dlouhými vlasy, jenomže černými jako uhel.. Vyzařovalo z něho cosi vznešeného, snad i nadpozemského. Oba návštěvníci přisedli k hrubě od sekery přitesanému dřevěnému stolu.

Dědourková se snažila nečekaným a zřejmě vznešeným návštěvníkům předložit to nejlepší, co mohla malá spižírna nabídnout. Chystala se krájet i takovou vzácnost, jakou byl kousek uzeného bůčku z komína a podávat čerstvě upečené koláče.

Zarazilo jí však rázné gesto vysokého a štíhlého hosta, který pohledem umlčel svého průvodce právě v okamžiku, když natahoval ruku po makovém koláči.

Paní, nám stačí jen miska polévky. Nebudeme ubírat tam, kde mají  nedostatek. Tady Petr má sice nadevše rád koláče, ale váží si spolu se mnou pohostinnosti přátel, kteří mají sami málo. Zaklepali jsme i na dveře bohatých domu, leč marně. Dveře se třeba pootevřely, ale srdce ne.

Pojedli skutečně jen po misce bramborové polévky a ráno skromně odmítli pozvání k prožití dalšího dne pod jejich střechou. Odešli stejně nenápadně, jako přišli. Ale v chaloupce po nich zůstalo štěstí, láska a okřín ze kterého pojídali polévku plný zbrusu nových zlatých dukátů.

Malou chvilku poté, co chalupníky opustili, začal padat hustý sníh, pokryl krajinu, bíle zasypal i celou chalupu, připravil skutečné vánoce.

Od těch časů všichni v okolí Roztěže věří, že v předvánoční večer navštívil chalupníka Dědourka sám Kristus v doprovodu věrného druha, svatého Petra. A v mnohých domácnostech se tam ještě dnes, den před Štědrým večerem podává k večeři bramboračka. Co kdyby se ti dva vrátili a chtěli ještě jednou ochutnat?

Veselé Vánoce pana doktora

„No, to už je sakramentsky dlouho, někdy po atentátu na říšského protektora. Situace nebyla žádná sranda, za kdejakou pitomost vás mohli v lepším případě odvézt do koncentráku. Kdyby bylo hůř, dalo se ukončit pozemskou pouť před popravčí četou. A vezměte si, co musel riskovat obyčejný venkovský felčar,“ vzpomínal před léty doktor Přáda.

„Psali jsme vesele neschopenky, aby mladí lidé nemuseli sloužit třetí říši, falšovali zdravotní karty. Občas se povedlo potvrdit totožnost zesnulého- někdo druhý na něho mohl získat potravinové lístky, třeba i něco důležitějšího… Vážně, každému českému doktorovi šlo tehdy o kejhák.“

Jednoho předvánočního večera, půl roku před definitivním koncem protektorátu zabušil u Přádů kdosi na dveře.

„Doktore, je zlý. Máme doma partyzána a je to s nim moc špatný.Bojím se, že už ani nedejchá,“ šeptal tajemně soused.

„Co jsem mohl dělat? Rychle brašnu se vším potřebným, zimník, klobouk na hlavu a za pacientem. Ani mně nenapadlo zarazit se nad rychlou otázkou, zda mám dostatek dezinfekce, že prý je to opravdu špatné.Letím přes celé město, hrůzou zpocený až za ušima. Představa vážně zraněného a profesně omezených možností nebyly nic optimistického, ale přísahal jsem tomu hadovi na tyči. Byli jsme už blízko u domku a průvodce zpozorněl,“ vzpomínal pan doktor.

„Bacha, mě se zdá, že támhle pod lípou někdo číhá, aby to tak bylo gestapo..“ zaúpěl s děsem v hlase noční průvodce,“ a snažil se vytratit.

„Sakra, chlape, ale musíme mu přece pomoct. Já nesmím prostě nemocného nechat zhebnout. Zmiz a na mně se vykašli. Gestapo negestapo, já jsem felčar a jdu za pacientem. Nemohu přece za to, co se mu stalo a jak. To snad pochopí i oni.“

„Doktore, nepropadejte panice. Jdeme přes chlívek, ten určitě nikdo nehlídá,“ vnutil další doprovod soused.

„Prolezli jsme tedy chlívkem, nenápadně přeplížili dvorek a vešli do chalupy. Kdybych věděl, že je všechny přeperu, to bych tenkrát rozdal facek. Já se potil hrůzou jak všechno dopadne, plížil se mrazem za zraněným partyzánem …  A ta parta pitomců připravila zabíjačku, na kterou mne takhle originálně pozvala. Vepř byl chovaný na černo a tak ho majitel nazval Partyzán. Pravda je, že jsem si tenkrát odnesl domu krásnou výslužku a byly u nás hezké vánoce. Protihodnotu vytvořila ta dezinfekce. Venkovský člověk moc dobře věděl, že doktor se k nějakému tomu hltu vždycky dostane,“ vzpomínal doktor Bedřich Přáda.