Soucit

Rubrika: Literatura – Pohlazení

Bylo to krásných několik dnů. Silný horský vzduch občerstvoval a sníh se na slunci třpytil jako oči rozzářené radostí.
Posouval jsem se na běžkách kolem Tatranské Lomnice jen velmi pomalu, snad v podvědomé snaze přispět tím ke zklidnění své mysli, ženoucí se časem.
Dnes se tedy vracím domů. Shodou okolností se právě oteplilo. Obloha zavřela svou rozesmátou tvář, sníh ztratil třpyt a větší vlhkost vzduchu způsobuje, že se paradoxně zdá být chladněji než předtím.
Vlak je poloprázdný a jako by v sobě vezl něco z mrazivé průzračnosti předchozích dnů. Vlastně až do Popradu nejede, nesmím tedy zapomenout včas vystoupit.Jiří Anderle - PLÁČ
Ten v přestupní stanici má docela jinou atmosféru. Jako by přijížděl z teplých krajů. Volných míst je v něm jen pár. Vedle mne velmi živě rozmlouvá, jak bývá jejich zvykem, skupinka Rómů. Najednou jeden z nich, takový mladší, sedící přes uličku hned u mě, začíná plakat. Po jeho boku sedí postarší žena.
Po chvíli se na něj podívá a beze slova se k jeho pláči přidává. Několikrát na sebe ještě pohlédnou, což spustí další vlnu naříkání. Netrvá dlouho a oba, téměř současně, plakat přestávají. Ostatní je vtahují zpět do hovoru, aniž by se na cokoli ptali, nebo se nad tím jakkoli viditelně pozastavovali.

Viděno v televizi na druhém konci světa:
Tamní Mařenka přijde domů později, než ji maminka čekala.
- Kde jsi byla?
- U Barunky.
- A proč jdeš tak pozdě?
- Její panence se ulomila noha.
- Pomáhala jsi jí panenku spravit?
- Ne, pomáhala jsem jí plakat.

grafika © Jiří Anderle

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 05. 01. 2007.

Další články autora