Školní rok 1944-45 byl po každé stránce výjimečný. Válka se chýlila ke konci, Wehrmacht ustupoval na všech frontách, byly zakázány veškeré zábavy a povolena jen vážná hudba, a právě v té době jsem navštěvoval Vyšší průmyslovou školu strojnickou v Betlémské ulici v Praze. Byla to vždy škola s bohatou historií, renomovaná po všech stránkách, která dala nejen vlastní zemi, ale snad i celému světu plejádu vynikajících techniků. Za války bylo ovšem vyučování komplikované. Ráno jsme zahájili první vyučovací hodiny a jestliže bylo alespoň kloudné počasí, mohli jsme počítat s tím, že kolem desáté hodiny přiletí spojenecké svazy bombardérů a stíhaček, bude vyhlášen letecký poplach a my zbytek dopoledne strávíme v protileteckém krytu. Pak bylo poledne na oběd a ve vyučování se pokračovalo až odpoledne. Pokud byl opět poplach, situace se opakovala, a tak čas strávený v krytu obvykle přesahoval čas strávený v učebně. Později jsme ztracený čas museli obtížně dohánět. Zato jiná povinnost byla navíc.
Každý den byla ustavena trojčlenná požární hlídka ze studentů, která musela ve škole v požární zbrojnici strávit čas od skončení vyučování, přes celou noc, až do druhého dne. Hlídka měla zabránit vzniku požárů v případě, že škola bude bombardována zápalnými bombami. Za tím účelem byla požární zbrojnice vybavena požárními přilbami, opasky s požárními sekerkami a hlavně větším množstvím papírových pytlíků s pískem asi po 2 kg. Už tehdy se mi zdály protipožární instrukce značně naivní. Málokdo si už dnes pamatuje, jak tehdy vypadaly zápalné bomby. Byly to asi půl metru dlouhé šestiboké hranoly, plněné elektronem a zapalované fosforovou destičkou.
Když hořel elektron, používaný ostatně jinak také ke svařování, nebylo už o čem diskutovat – při teplotě několik tisíc stupňů C tekla i kvalitní ocel jako voda. To už se nedalo nic dělat. Náš zásah měl přijít dříve, než bomba chytne. Měli jsme k ní přiběhnout a podržet nad ní pytlík s pískem. Když začala chytat, měla propálit dno papírového pytlíku a písek ji měl zasypat. Tím zabránit přístupu kyslíku a bomba se neměla rozhořet. Věděli jsme všichni, že spojenecké svazy shazují zápalné bomby ve svazcích po několika desítkách a trochu komická byla představa, že bychom se setkali třeba na půdě školy s několika bombami a museli je přemlouvat, aby s rozhořením trochu počkaly, až zlikvidujeme jednu po druhé. Navíc se zapomnělo na zásadní věc. Zápalné bomby byly obvykle shazovány současně s bombami tříštivými, nebo dokonce bořivými, které zabránily přístupu k bombám zápalným, takže jakýkoli zásah byl nemyslitelný. Přesto nám byly zápalné bomby, připomínající velkou tužku, stále znovu a znovu představovány a zdůrazňováno, jak si při bombardování máme pospíšit.

Jak už tak mám štěstí, „vyfasoval“ jsem požární hlídku právě na Silvestra a v noci Nového roku 1945. K bombardování tehdy nedošlo, to začalo poprvé 14.2.1945 na Emauzy a Vinohrady, a potom 25.3.1945 na Vysočany. Otázka byla, jak strávíme tu slavnostní noc v pusté požární zbrojnici školy, kdy už jsme očekávali konec války. Přenosné rozhlasové přijímače neexistovaly, ostatně rozhlas moc vesele nevysílal, a tak jedinou zábavou byla mandolína, kterou jeden z kamarádů přinesl. Trochu jsme hráli, zpívali, vypravovali a noc pomalu utíkala. O půlnoci jsme si nasadili požární přilby, do jedné ruky vzali požární sekyrku, do druhé pytlík s pískem, a tak jsme chodili po dlouhých chodbách školy a provolávali slávu Novému roku, který, jak se potom opravdu ukázalo, měl přinést tolik změn. Z mnoha desítek Silvestrů později si nepamatuji vůbec nic, ale na ten Silvestr v požární zbrojnici nezapomenu. 

Provoz školy měl za války řadu obtíží. Jednou z nich byl nedostatek profesorů, které válka rozfoukla do různých stran. A tady ředitelství školy uskutečnilo velmi prozíravý krok. Reaktivovalo bývalé, již dávno penzionované profesory, z nichž mnozí učili již za C. a K. Rakousko-Uherska. A tak jsme se v učebnách setkali s důstojnými pány s tvrdými límečky, ve vestě se zlatým řetězem od kapesních hodinek, které určitě pamatovaly minulé století. Ale všechna čest jim! Snad každý byl vynikající rétor, jejich přednášky měly hlavu a patu, sled myšlenek a technických zkušeností měl nezpochybnitelnou logiku, a řeč měli jasnou a srozumitelnou. Dokázali svoje posluchače zaujmout pro přednášený předmět, nikdo tedy nevyrušoval a jejich přednášky byly často napínavější než detektivka – konečně technika svým způsobem detektivkou je, i když si to asi málokdo uvědomuje. Kdo dával pozor, a to byli při zajímavých přednáškách skoro všichni, nemusel se doma moc učit, stačilo si základní věci pouze zopakovat. Jak často si na tyto staré pány, na tuto „starou gardu“ vzpomenu, třeba při návštěvě a při přednáškách na české akademii věd! Jak mnoho současných profesorů i docentů neumí mluvit, huhlá, funí, šumluje, vyjadřuje se nezřetelně, odbíhá od myšlenky, aniž by ji dokončili a zaplevelí svoji řeč spoustou zbytečností a nic neříkajících, často módních slov. Jakoby jim rétorika už nic neříkala. Asi opravdu neříká. Co je platné, že jsou vynikajícími odborníky, když svoji znalost a myšlenky neumí sdělným způsobem poslat dál!

Za válečných podmínek ovšem i výjimky potvrzovaly pravidlo. Čekali jsme nového profesora na obor Mechanická technologie – nauka o materiálu. Po zazvonění vstoupila do třídy mimořádně vysoká postava, hubená, oděná celá do černého, takže připomínala spíše funebráka. Na hubeném krku seděla malá hlava s výrazně tatarskými rysy, vysedlými lícními kostmi, vlasy černými jako havran a knírkem pod nosem. Z rukávů čouhaly kostnaté ruce, stejně prožloutlé, jako byl prožloutlý celý obličej. Na hlavě šedivý klobouk se širokou střechou, jehož okraje byly vyhnuty nahoru. Důstojnými dlouhými kroky došel ke katedře, dal pokyn, abychom se posadili a promluvil:
„Ja inžýýnir Theóófan Ševčenko, i búdu u vas vyučovááti měchaničeskuju těchnloóógiu – naúku o matěriále.“

No, pozdrav pánbůh! To nám ještě scházelo! Někteří jsme se dívali zaraženě, jiní se zasmáli.

„Co smněééješ klááácku, co smněééješ, marš za dvéérše, ja tě naúúčim znati!“ Posílání za dveře bylo Theofánovou specialitou. Najednou bylo za dveřmi i dvacet studentů a zbytek se otřásal obavami, kdy dostane pro nic za nic kouli. Ostatní profesoři to už dobře znali, a když byl někde přede dveřmi větší shluk, znamenalo to, že tam vyučuje Theofán. Byl etnický Rus s výraznými asijskými znaky. Uprchl před Velkou říjnovou socialistickou revolucí. Nikdo jsme nevěděli, jestli snad byl menševik nebo trockista. Po útěku na západ vstoupil do tehdy se tvořící Československé armády a stal se důstojníkem. Za celá léta v Československu se nenaučil pořádně česky.
Vznikem Protektorátu vzniklo jenom Vládní vojsko, ale Theofán šel do civilu – a stal se profesorem. Kde dělal vysokou školu jsme se nedověděli. Když vyučoval, šlo spíše o sled utrpení. Nebylo mu rozumět, navíc nebyl ani opravdu vzdělaný odborník jako jiní profesoři, kteří prošli obvykle i dlouholetou praxí, často ve světě. Zkoušel zmateně, dával samé kule a posílal za dveře. Měli jsme jej také na technické kreslení. Obvykle nechal přinést bednu s různými odlitky, někoho vyvolal a přikázal mu provést technický výkres přímo na tabuli. Po studentech házel odlitky a vykřikoval často nesrozumitelné pokyny. Pak dal pětku a poslal za dveře. Jednou mě vyvolal k tabuli a hodil po mě litou řemenici o váze asi 2 kg. Stačil jsem ji chytit a měl ji zpracovat jako technický výkres. Rychle jsem si řemenici prohlédl a rozhodl se pro čtvrtinový řez.

„Nóó, jak búúděš klácku?“

„Ve čtvrtinovém řezu, pane profesore.“

„Nóó mááluj, mááluj!“

Dařilo se mi to celkem dobře, až nakonec náboj řemenice měl drážku pro normalizovaný klín. Nepodařilo se mi ho označit přesně podle předpisu, to jsme tehdy ještě neznali. Theofán přiskočil, vytrhl mi řemenici z ruky, odstoupil a hodil ji po mně se slovy: „Naúúčim těbja dražky na klyn!“ Stačil jsem uskočit a řemenice s rachotem dopadla do kouta třídy. Nechal jsem ji tam.

„Marš do kúúta!“ a už jsem byl v koutě i s řemenicí.

Bylo pozdě odpoledne, v zimě, šeřilo se a Theofán chtěl rozsvítit. Otočil vypínačem u tabule – a nic.

„Páán staróósta, jaktóóže něsvítí?“

„Pane profesore, už tu byl jeden elektri …“

„A takóóvy jééden, jak tamhleten jééden.“ A ukázal na mě do kouta.

„Starosta, marš do kúúta!“

Už jsme byli v koutě tři. Starosta, já a řemenice.

Ještě horší to bylo s technickými výkresy. Podle zadání jsme je museli vypracovávat doma a bylo nutno nastavit leckterou noc. Druhý den Theofán prohlížel vykonané práce a nespokojil se s tím, že by upozornil na nedostatky a nechal je opravit. Držel v pěsti obávanou tesařskou tužku a když se mu maličkost nelíbila, proškrtl celý výkres, často jej protrhl. Znamenalo to obětovat další noc na zpracování nového výkresu - ale situace se mohla opakovat! Není divu, že mnozí studenti byli z Theofána s nervy pěkně v nepořádku a do školy chodili se strachem.

I jeho výroky stály za zmínku. Jednou si prohlížel můj výkres, a aniž by řekl, co se mu nelíbí, zařval:

„Tóó rozpííska? Tóó srááčky, próósim!“ Rázné trhnutí tesařskou tužkou a měl jsem o další noc postaráno. Až se doma divili, jak je to studium náročné.

Život tropí hlouposti, přesvědčil jsem se o tom mnohokrát, i v případě Theofána. Asi o dvě desítky let později můj vedoucí, známý odborník na sdílení tepla Dr. Ing. Jan Obr, CSc., později spolupracovník a ještě později osobní přítel, znal Theofána za jiných okolností.

Jenda býval důstojníkem ženijního útvaru na Dunaji v Bratislavě a u téhož útvaru sloužil jako důstojník Theofán. Nebyl oblíben. Míval ve zvyku přijet sám na loďce po Dunaji, přepadnout hlídku, odzbrojit ji při překvapení a poslat do kriminálu. Podařilo se mu to několikrát. Až se hoši domluvili. Dali si pozor, a jak jednou Theofán chtěl opakovat svůj kousek, ozvalo se:

„Stůj!“ 

„Něstriláj, ja Theófan!“

„Neznám, k zemi!“

Theofánovi se nechtělo, ale už se ozval výstřel a Theofán ležel jak dlouhý, tak široký po uši v blátě. Výstřel přivolal závodčího a velitele stráže, kteří ovšem věděli, o co jde. Přikázali Theofánovi podle předpisu, aby si osvítil obličej – byla pozdní noc. Theofán ovšem neměl svítilnu, a tak ho v blátě, zimě, nechali ležet do rána. Ráno už byl Theofán tak promrzlý, že riskoval ústup k Dunaji na svoji loďku. Opět se ozvaly výstřely, žádný ho ale nezasáhl, a nakonec sebou Theofán plácl na dno loďky a nechal se unášet proudem Dunaje pryč. K útvaru se dostavil hodně pozdě, celý zmordovaný, dostal důtku, protože ke kontrole stráží neměl pověření. Pak už si dal pozor. Vida, řekl jsem si tehdy, kdyby se byl býval někdo strefil, nemusel jsem mít asi o 15 let později problémy s tím nadělením.

Bylo jasné, že za to všechno jsme se chtěli všichni Theofánovi nějak „odvděčit“. Padaly nejrůznější návrhy, některé přímo na hranici kriminality, ale nic se nehodilo tak, abychom my sami byli pokud možno z obliga. Až náhoda se nabídla sama. Třídy byly vytápěny vysokými kamny, skoro metr v průměru, válec od podlahy až ke stropu.
Školník obvykle ráno zatopil, donesl uhlí a my jsme si už sami přikládali. Kamna měla dvoje těžká litinová dvířka pro přikládání a pro přístup k roštu. Všimli jsme si, že za určitých okolností dovedou kamna krásně vybouchnout. Zvedla se těžká litinová dvířka, za hukotu vyšlehl z kamen až půldruhého metru dlouhý plamen, obalený mrakem kouře a ještě hořícího mouru, pak se s rachotem zavřela dvířka – no, byla to paráda. Kdyby se to tak podařilo právě v okamžiku, kdy těsně kolem kamen musí projít ode dveří Theofán!
Tak jsme nějaký čas věnovali výzkumu kamen, jak je nutno přikládat, jak ovlivnit okamžik výbuchu, jak zajistit jeho razanci a podobně. Měli jsme úspěch. Pět studentů se problému věnovalo s takovou obětavostí, že se stali v záležitosti výbuchů kamen nedostižnými odborníky. Za zásluhy byli třídou jmenováni dělostřeleckou baterií. Velitel dělostřelecké baterie stanovoval okamžik, kdy je nutno vpustit nad přiloženou vrstvu vzduch, a tedy kyslík. Pak nastal výbuch v závislosti na přiložené vrstvě, která ale musela úplně pokrývat rošt a obsahovat dost mouru. O to se staral nabíječ. Musel správně přiložit ve správnou dobu, aby se výbuch odehrál právě tehdy, kdy bylo potřeba. Další členové baterie obstarávali uhlí ve správném složení a hlídkovali na chodbě. Vše bylo připraveno a rozhodnuto provést zítra útok při první Theofánově hodině nauky o materiálu.

Hned ráno věnovala dělostřelecká baterie pečlivou pozornost přikládání a sledovala ubíhající čas do příchodu Theofána na první hodinu. Těsně před zazvoněním následovalo poslední přiložení s dostatečným množstvím mouru, a pak už hlídky čekaly, až se objeví Theofán. Věděli jsme i, jak rychle chodí a kolik času bude potřeba, než vstoupí do třídy. Jen jsme měli obavu, aby se náhodou s někým na chodbě nezapovídal. Ale nestalo se a velitel dělostřelecké baterie dal pokyn k odsunutí horních dvířek, a než jsme napočítali do deseti, Theofán vstoupil do třídy. Už to vypadalo, že kamna mine, ale najednou těsně za ním ve vzdálenosti snad 20 cm prošlehl obrovský plamen. Ten mu sice už nestačil ožehnout záda, ale zato obrovský mrak kouře a ještě hořícího mouru ho obklopil úplně! Do toho rachot padajících dvířek doplnil celý efekt tak, že Theofán úplně zpanikařil.
Najednou před námi stál jakoby zrovna proletěl komínem, celý černý, nemohl se nadechnout. Ozvala se jenom nějaká tlumená přidušená kletba, které jsme vůbec nerozuměli, snad to bylo tatarsky, a pak najednou úprkem vyrazil Theofán ze dveří na chodbu. Dali jsme si pozor, abychom svoje uspokojení nedali najevo moc hlasitě, ale v duchu jsme si blahopřáli. Co se dělo dál, víme jen z doslechu. Ve sborovně neušel Theofán, rovněž neoblíbený, umírněné škodolibosti. Pokusil se vynadat školníkovi, ale ten s ním byl rychle hotov: „Když se to panu profesorovi nelíbí, může si topit sám! Já mám na starosti tolik kamen a nemůžu být u všech!“

Theofán ovšem nebyl tak naivní, aby netušil, kdo má v tom prsty. Ale co mohl dělat, důkazy nebyly, a konečně i třídní profesor se nechal slyšet: „Občas kamna můžou bouchnout, co s tím naděláte!“

Něco se ale změnilo. Theofán přestal trhat výkresy a neházel po nás litinovými odlitky. Ostatně, chýlilo se k jaru, začal květen a revoluce byla na spadnutí. 4. května 1945 se už strhávaly německé nápisy a šlo o to, jestli mám jít vůbec 5. května ještě do školy. Domácí rada se usnesla, že se ještě nic neděje, a že do školy půjdu. Sešli jsme se tam čtyři. Hned však vstoupil do dveří Theofán a poprvé jsem ho slyšel pronést vtip. Trochu zvláštní, ale přece jenom vtip: „Nóó, kláácci, dneskáá Protektóórat, zytráá Urugvááj nebo Paragvááj. Nóó, děte domů, kláácci!“

Tak jsme šli domů, vyšlo mi to jen tak tak. Vstoupil jsem do bytu a začalo se střílet. Bylo to naposledy, co jsem Theofána slyšel. Po revoluci se ještě prošel v důstojnické uniformě po školním dvoře, ale pak už někam zmizel docela.

Po několika desítkách let jsem se setkal se svým již stařičkým třídním profesorem. Vypravoval, jak Theofán končil svůj život smutně, jak byl vděčný za každé vlídné slovo, když ho někdo navštívil. Za každé vlídné slovo, kterým on sám tak šetřil vůči svým studentům, kterým nedokázal být ani dobrým pedagogem, ani vychovatelem.