Oblaka plynula oblohou nad malým brodem u jinak prudké řeky, poblíž akátového porostu za loukou, po které se honili motýli a krásně zpívali ptáci. Byl to krásný čas dvacátých let minulého století. Okolo brodu se loudala starší žena s malým Honzíkem. Byl tou její největší životní oporou. Kvůli němu chtěla žít, kvůli němu se chtěla obětovat. Slíbila to své dceři před čtyřmi lety po jeho narození, které se jí stalo osudným. Tehdy se mladé mamince třetí den po porodu dostaly do poraněné sliznice jakési choroboplodné plísně, které způsobily horečku omladnic. Její krevní oběh byl zaplaven velkým množstvím jedovatých látek, kterým do dvou týdnů podlehla.

Pro babičku to byla rána největší. Její manžel zahynul v první světové válce a následná nenadálá smrt Honzíkova otce při vlakovém neštěstí jen rozšířila její útrapy. Honza byl její první a poslední. Spolu s nimi na procházce byl toho dne i Voříšek, pejsek neidentifikovatelné rasy, který se už před časem jako ztracené štěně stal součástí této opuštěné dvojice. Když tu náhle chytil Voříšek stopu a začal zběsile uhánět podél řeky. Honzík jej následoval, a přestože z dáli slyšel babičku volat, aby se vrátil, dobrodružství s Voříškem bylo silnější než on i jeho poslušnost dohromady. Utíkal podél řeky a jeho úprk byl tak velký, že už ani nebylo slyšet v dáli zoufalé volání jeho babičky:

"Honzo, vrať se, okamžitě se vrať!"

Ten však uběhl sto, možná sto padesát metrů a tehdy se to stalo. Snad rozvázaná tkanička u jeho starých polobotek, snad velký kámen na cestě, snad zrádná kaluž... Honzík padá dolů ze břehu do divoké vody a ta se rozhodla, že jej dobrovolně nevydá. Když babička doběhla na ono místo, po Honzíkovi nebylo ani památky. Babička volala, prosila, ale nikde nikdo. Ještě téhož dne se vodou pustilo mnoho dobrých sousedů se psy, podél vody pomáhala celá vesnice, leč pátrání bylo marné.

Babička byla zoufalá, nešťastná... Zdálo se, že její srdce bylo na svahu konečna. Každý den se modlila a prosila Boha, aby Honzíka zachránil. Vyčítala sama sobě malou ochranu, kterou mu věnovala, a cítila se už navždy spolu s Voříškem být vinna. Jednou při x-té modlitbě, jako by jí její vnitřní hlas řekl, že byly její prosby vyslyšeny. Bála se cokoli vyslovit nahlas, vlastně se bála tichému proroctví uvěřit. Po mnoha týdnech byl malý Honzík prohlášen za nezvěstného a tím se i postupně smazávaly stezky imaginární naděje. Bylo to něco, jako když necháváte potichu zrát smrt a přestáváte mít chuť přežít zítřek, bude-li vůbec nějaký. Plynuly měsíce a roky...Po dvaceti letech oslavila babička uprostřed července sedmdesáté narozeniny. Už byla na světě úplně sama spolu s tísnivou plachostí týraných myšlenek, koutečkem předsmrtné brázdy a spolu se schovanými šaty do truhly. Čas pro ni už dávno ztratil svůj název i svůj čas. Vlastně ho neměla už vůbec čím přikrýt. Po smrti Voříška si jiného pejska nepořídila, ale k řece chodívala stále. Právě v den svých narozenin jí vyčítala svoji samotu, její dravost, ale vyčítala vše i jejím mlčícím břehům, ke kterým v onen den zdáli přichází mladý muž. Svléká si tričko, a než se jde do řeky koupat, všímá si babička stejného mateřského znaménka na pravém rameni, které má ona, ale které měla i její dcera a vnuk. Šlo o malý, naprosto nezaměnitelný ornament velikosti i tvaru čtyřlístku. Když zemřela Honzíkova maminka a poté se Honza ztratil v rozbouřené řece, babička na znaménko téměř zapomněla.

"Ne, nejsem."

"Prosím, nezlobte se na starou bábu, ale vy máte na rameni stejný ornament, jako já."

"To je ale zvláštní. Náš pan farář mi říkal, že to je asi mateřské znaménko."

"Vy nemáte rodiče?"

"Já rodiče neznám. Vyrůstal jsem na faře. Oni prý odjeli kdysi do Států a už se nevrátili."

"Do Ameriky?"

"Jo, tam."

"A jmenujete se Honza?"

"Ne, já jsem Pavel Brož."

"A co děláte tady u nás? Vy bydlíte tady někde blízko?"

"Ne, já žiju v Jižních Čechách. Sem do Lhoty jsem přijel s mým kamarádem jen na návštěvu k jeho bratrovi. Ale předevčírem se mi stala taková zvláštní věc. Těžko se to vysvětluje. Ve středu se k nám přihnala bouřka. Moc pršelo a já se chtěl schovat před burácením blesků a hromů. Nablízku byl kostel, a tak jsem se utíkal schovat tam. Byl jsem v tomto kostele poprvé v životě. Rozhlížel jsem se, ale najednou jako by mi někdo řekl, abych se šel vykoupat do řeky. Bylo to vážně takové živé vnuknutí, i když jsem nikoho neviděl. Nechápal jsem to, bylo to nelogické, vždyť venku pršelo. Nevzal jsem to vážně, ale už druhý den se ráno probouzím ze snu, že se koupu v řece. Vybavuje se mi stále ten pokyn koupání v řece. Víte, já ani nevím, proč jsem sem dnes šel. Je to hloupý, ale já se vody vlastně bojím, ani nevím proč. Stydím se za to. A tak jsem tady, abych se asi toho strachu z vody zbavil. A docela se to daří."

Pavel do řeky neskočil jako jiní mládenci, jen tak lehce sešel z břehu, pak se položil na vodu, udělal pár nesmělých temp a babičce zamával. Ta stála na břehu jako opařená. Ornament na rameni vyčníval z vody a byl neklamným znamením toho, že nejspíš nebude vše tak jasné, jak se jí mladý muž snažil vysvětlit. Zatímco on se poblíž břehu spokojeně máchal, babička hledala v paměti záchytné body. Po chvíli se Pavel blíží ke břehu, vylézá ven a s úsměvem se trochu jízlivě ptá:

"Poslyšte, babičko, vy jste si mě asi s někým spletla, není-liž pravda."

"Asi," nesměle pokračuje zamyšlená žena. Pak se ohýbá na zem, zvedá rozkvetlou pampelišku, opět vrací pohled na mokrého mladíka, pozoruje ho tázavýma očima a povoluje šikmo semknuté rty:

"A čistě náhodou, nemáte vy pod pravým kolenem malý mozolek?"

"Čistě náhodou mám. A ne malý, ale veliký."

Babička slzí, unaveně si sedá na břeh a dodává:

"Jo a po jahodách a jablkách trpíte kopřivkou."

"A-a-ano, a taky po houbách," koktá Pavel.

"A nad pravým loktem máte určitě jizvu."

"No, ano, mám, ale ta už skoro vůbec není vidět. Totiž, jak to všechno víte?"

"V tom případě bych strašně ráda mluvila s panem farářem, u kterého jste vyrostl."

Pak už stařenka mluvit nemůže. Sedí na břehu, ruce má sepnuté a slzy se mění ve vodopád...

Dovětek:

Babička vyprávěla "Pavlovi" jeho vlastní příběh a spolu s ním pak odjela na návštěvu starého pana faráře, který jejího vnuka vychoval, aby mu vyprávěli podivné bohatství přesných detailů.

"Ano, my jsme našli chlapce před dvaceti lety na břehu řeky," ujímá se slov tamní pastor, "pátrali jsme všude v okolí. Nikdo se k němu nehlásil, on sám si nic nepamatoval, tak zůstal u nás na faře a já jsem mu dal jméno Pavel Brož po mém kamarádovi, který padl na frontě. Chlapec dostal nové jméno i příjmení, novou identitu. Protože on sám vše zapomněl, lidé mu zalhali, že má rodiče za mořem..."

Ono neznámé nemá žádných hranic... krutá, ale i krásná hádanka našeho bytí. Podivným tajemstvím zůstal nejen časový interval celých dvou týdnů od data ztraceného "Honzíka" po nález "Pavlíka" na břehu řeky, ale i sporná padesátikilometrová vzdálenost fary od zmíněné Lhoty. Zdravý rozum nám říká, že by sám nemohl přežít, ale přežil, snad zásahem vyšší moci. Ale jakým zásahem, to se dnes již nedozvíme. Jen tiše pozvedneme své čelo k nebi.