Nejprve přiletěl do Sydney Jardův bratr Milan s manželkou. Toho Jarda vylákal z Československa dopisy, v kterých mu psal, že si vydělá kolem čtyřiceti dolarů týdně. To byla pravda, ale už se mu nezmínil, že je také každý týden utratí, protože jenom činže se pohybovala od dvaceti do čtyřiceti dolarů, podle toho, jak slušně jste chtěli bydlet. Milan si těch 40 dolarů přeložil dle tehdejšího černého kurzu a došel k názoru, že bude na naše brát kolem deseti tisíc korun, což snad tehdy byla výplata předsedy vlády. To bylo moc velké lákadlo, a tak sbalil ženu a promptně se stal emigrantem. Nastěhoval se k nám, než si něco najde a Jarda za něj platil podíl činže. Tím se nám třem finančně ulevilo. Pak přišli z Bonegilly i Láďa s Mášou a rovněž se ubytovali v našem bytě na Beach Road. Teď už to šlo, konečně jsme docílili, že každý platil pět dolarů nájemného, jak jsem si při najímání bytu představoval. Obě manželské dvojice dostaly k používání ložnice, a my tři svobodní jsme spali v předpokoji, což mělo tu nevýhodu, že když kdokoliv z nich chtěl brzo ráno odejít z domu, musel přes náš pokoj. Jelikož se jednalo o novomanžele, v noci se z jejich ložnic neslo tlumené povzdechování a vrzání postelí, takže když brzo ráno procházeli naším pokojem, vypadalo to v něm jako ve stanovém městečku...
Petr se od Rebeky dozvěděl, že v industriální čtvrti Botany Bay potřebují svářeče a protože jako vyučený instalatér svářet uměl, rozhodl se tam zajít a zkusit to. Šel jsem s ním, protože mně bylo jasné, že těch pět dolarů od pana Poborského mi zaplatí pouze bydlení, ale nikoli stravu. Franta odmítl jít, protože se mu nechtělo šlapat někam zbytečně, když svářet neuměl. A tak jsme vyrazili s Petrem sami a on mě cestou učil svářet aspoň mentálně. Opakoval jsem všechno slovo od slova, na kolik milimetrů musím přiblížit elektrickou tyčinku k materiálu a jak ohnisko krmit jejím tlačením, abych udělal pěkný oblouk a tedy i svár, takže když jsme došli po deseti kilometrech k fabrice Pongrass Bros, z teorie bych určitě dostal jedničku. Bohužel, tato židovsko-maďarská společnost se vůbec nezajímala o teorii, ale pouze o praxi. Navíc, nepotřebovali svářeče na elektriku, jak jsme předpokládali, ale na oxygén. Tím jsem vypadl z kola ještě dříve, než se vlastně začalo, protože na mentální učení, a vlastně na nic, už nebyl čas.
Mistr dal Petrovi oxy, nějaké trubky a řekl mu...- tak mi to svař. - Po svaření si svár prohlédl a řekl – dobrý, umíš, beru tě. - Já jsem se sice na celou akci díval, ale dívání bylo v tomto případě málo, a tak jsem do trubky udělal plamenem díru, pak se mi k ní přilepila mosazná tyčinka na sváření, zkrátka jsem nesvařil nic a ještě udělal škodu.
- Tys to nikdy neměl v ruce! - prohlásil mistr pohrdavě.
- Neměl, - vydechl jsem upřímně, - ale potřebuju práci... -
Mistr se na mne podíval, na ten můj hladovej kukuč, a nějak se mu mě asi zželelo. Určitě věděl, čím asi procházím, však Maďaři tím prošli dvanáct let před námi, a zeptal se
- Dělal jsi někdy na brusce? -
Zavrtěl jsem upřímně hlavou, - ne, nedělal... -
- To nevadí - řekl mistr – to se naučíš za chvíli, beru vás oba. Začnete v pondělí ráno v sedm. Musíte tady být deset minut před začátkem. Dělá se deset hodin denně a šest dní v týdnu, v neděli je volno... abyste vy, křesťané, mohli do kostela... - zamrkal mistr vesele očima.
- Řekni mu – nařídil mi Petr, když jsem mu mistrovo laškování přeložil – že jsem napůl Žid... -
- Tak se choď v neděli koupat – poradil mu mistr a vyhodil nás z dílny.
V pondělí jsme byli před fabrikou brzo před sedmou. Dělníci se trousili, pokuřovali a nikdo si nás nevšímal. Pak se otevřely dveře dílny a vpustili nás dovnitř. Petr šel mezi svářeče, jichž byla dlouhá řada z každé strany pojízdného pásu. U toho pásu měl každý svářeč své místo a jak po pásu putovaly židle (Pongrass Bros vyráběla kancelářský nábytek), každý svářeč k rostoucí židli něco přivařil. Ten samý svár, jeden za druhým a sotva ho dodělal, už před ním „plula“ další židle, takže neměl ani čas si sundat tmavé brýle.
Mne mistr zavedl k brusce, strašně hlučné mašině, před kterou se kupila hromada trubek na výrobu židlí. Mým úkolem bylo zbrousit oba konce krátkých trubek do kónického úhlu. Úkol lehký, naučil jsem se to za minutu, ale při broušení hluk dosahoval tolika decibelů, že mě brněly uši. Deset minut před desátou zahoukala siréna, dělníci pustili na zem co kdo zrovna měl v rukách a vyhrnuli se ven před dílnu. Všichni si zapálili cigarety a horečně kouřili. Někteří dokázali vykouřit i dvě cigarety, než minutu před desátou zahoukala siréna znova a všichni jsme měli jednu minutu na to, dostavit se ke svým strojům na své pozice, a při dalším zahoukání, přesně v deset, se začalo makat.
V poledne byla půlhodinová přestávka na oběd. Dělníci si sedli do trávy před dílnou a vybalili sendviče k jídlu. K pití si kupovali Coca-Coly z chladícího přístroje na mince.  My jsme se napili vody a kouřili, k jídlu jsme pochopitelně neměli nic. Ve tři byla malá přestávka na zakouření s tím samým postupem jako v deset ráno. Končilo se v půl šesté, protože se musela nadělat půlhodina z oběda. Obě malé přestávky byly „zadarmo“, ty se nadělávat nemusely. Domů jsme přišli v osm večer. Franta už na nás čekal s večeří. Bílý chléb a černý čaj.
- Tak jaký to bylo? – vyzvídal.
Řekli jsme mu to a šli si lehnout. Petr vstával v pět a pro mne si přijel pan Poborský ve dvě. Před sedmou mě vyhodil u fabriky, kam Petr chodil pěšky. Za šest dnů v týdnu nám Pongras Bross platila padesát tři dolarů na ruku, což sice byly hezké peníze, ale já jsem věděl, že jestli tam budu dělat déle, tak ohluchnu. Do uší jsem si cpal vatu, ale málo platné, v uších mi pískalo i po šichtě, doma, a když někdo něco říkal, musel jsem se soustředit, abych rozuměl. Jednou při polední přestávce, to už jsme jedli sendviče i my s Petrem, jsme zase seděli na trávě před dílnou, když před námi zastavilo nákladní auto. Pomalu jsem žvýkal, aby mně sendvič vydržel co nejdéle, a při tom se díval na výfukovou rouru auta. Šel z ní kouř a pravidelně se otřásala, ale já jsem motor neslyšel.
- Petře - zeptal jsem se – jde tomu náklaďáku motor? Je to slyšet? –
- Motor slyším - odpověděl tázaný a zamžoural – jakýmu náklaďáku? -
To byl ten moment, kdy jsme pochopili, že peníze nejsou všechno, a dali (jsme) výpověď. Tu jsme museli dát týden dopředu. Naštěstí v té době dostal práci i Franta s Milanem a Láďou. Pracovali v ACI Glass Factory, kde se vyráběly lahve na všechno možné, od mléka až po pivo. Zde se pracovalo pouze 40 hodin týdně, ale zato na šichty, takže si Franta vydělal víc než my. Jelikož měl u nás nějaký dluh, který si udělal, když byl bez práce, a on měl všechno pečlivě zapsáno, měl teď příležitost táhnout kasu zase on. Ne, že by v ní moc bylo, protože jsme akorát doplatili těch osmdesát dolarů, které nám půjčila Rebeka na byt, ale přece jen už nebyla situace tak zoufalá a ostatně, my jsme měli před sebou ještě týden práce, takže jsme věděli, že blížící se Vánoce nějak přežijeme. Ten večer nám Franta hrozně vynadal za naši lehkomyslnost, pouštět práci, když nemáme nic jiného, ale už se nedalo nic dělat. Jen hádat. My jsme se bránili, že ví houbeles co to je slepnout za černými brýlemi svářeče nebo hluchnout u brusky.

Asi v osm hodin někdo zaťukal na dveře. Mysleli jsme, že by to mohl být Honza s Věrou, kteří se mezitím už také přestěhovali do Sydney, ale pronajali si byt kousek od nás. Číšník Honza měl zřejmě nějaké peníze, o kterých jsme nevěděli a konec konců, nic nám do toho také nebylo, ale na byt i s depositem měli. Práci si Honza sehnal v pivovaru Reschess, který nebyl daleko od ACI Glass Factory, a tam jezdil od nás autobus. Válel v pivovaru sudy. Jenže za dveřmi nebyl Honza, ale neznámý, mladý Australan, z jehož řeči jsem vyrozuměl, že se u nás v bytě koná „párty“. Já jsem sice věděl, že slovo párty znamená oslavu, ale nějak mě to v té chvíli vypadlo, a tak jsem si myslel, že kluk míní politickou párty, tedy na podporu nějaké strany, i pustil jsem se do něj, že jsme před komunistickou stranou utekli až sem, aby nás tedy neobtěžoval. Kluk se zasmál a řekl něco, čemu jsem nerozuměl a zamával lahví whisky, kterou měl v podpaždí.
- Hele, von má whisky - řekl Petr – pozvi ho rychle dál než si to rozmyslí... -
Kluk okamžitě otevřel láhev a když zjistil, že nemáme led, sám se nabídl, že pro něj skočí za roh do hotelu Rex. Než se vrátil, tak už u nás byli další dva kluci, kteří přinesli víno a pomerančovou šťávu. Pak se náš byt pomalu plnil novými a novými příchozími, kteří nosili nejen pití, ale i různé pytlíky brambůrek a jiných pochutin, a když zjistili, že nemáme žádnou muziku, někdo z nich na chvíli odešel a přinesl gramofon s bednou desek. Dům, ve kterém jsme bydleli, měl jen čtyři byty, ale všechny obývali většinou mladí lidé, kteří - když slyšeli hudbu - se přišli podívat, co se děje a už zůstali. Před desátou, když šel Franta na noční, to u nás hučelo jako někde v hospodě a Franta odcházel s těžkým srdcem. Některé ty návštěvnice byly krásné holky. Párty tedy jela, zpívalo se i tancovalo ještě ve dvě, když si mne vyzvedl pan Poborský. Já jsem si tuhle práci pořád držel, i když už dávno ne kvůli těm pěti dolarům, ale protože mi můj boss slíbil zařídit řidičský průkaz, k jehož úspěšné zkoušce se tehdy potřebovalo mluvit dobře anglicky. To jsem jakž takž ovládal, ale pořád jsem ještě špatně rozuměl. A také mi vyhovovalo, že jsem ráno nemusel šlapat těch deset kilometrů k Pongrass Bros jako Petr. Ten teď musel před pátou, jak jsem mu kladl na srdce, naše hosty vyhodit, zamknout byt a vydat se do práce sám. Měl jsem obavy, aby to všechno stačil, ale překvapil mne, byl v práci ještě dříve než já.
- Zamknul jsi? - ptal jsem se.
- Ne... -
- Proč ne? -
- Von nikdo domů nešel a já jsem jim to neuměl říct... -
- Co když nám něco ukradnou? -
- Co by ukradli? Dyk tam hovno máme... - což byla pravda. To jsem musel uznat jako pádný argument, a také jsem věděl, že touhle dobou už budou kluci doma ze sklárny.
Když jsme se ten večer vrátili od Pongrass Bros značně unaveni, však jsme celou noc před tím nespali, zjistili jsme, že párty ještě pořád jede, i když mnozí pospávali různě po koutech i na našich postelích. Jídla a pití bylo ale pořád dost, měl jsem dojem, že naši hosté se občas vytratili, aby něco dokoupili, a znovu se vraceli. Ponořili jsme se s Petrem do víru radovánek, ale já jsem brzo usnul a probudil mě až pan Poborský, když si pro mne přijel. Rychle jsem našel Petra. Spal na zemi u krbu s vyhaslou cigaretou v koutku úst a nemělo cenu ho budit. Vedle něj ležel neznámý Australák a Petra používal jako polštář...
Ten den přišel Petr do práce až v poledne a marně se domáhal výplaty, i když to už byl náš poslední den u této firmy. Mistr ho nechal čekat až do půl šesté, kdy končila šichta. Petrovi to moc nevadilo, lehl si venku před dílnou do trávy a spokojeně spal.
To odpoledne však párty skončila. Když jsme se vrátili domů, byl v bytě jen hrozný nepořádek a dva nakvašené manželské páry našich kamarádů, kteří nám oznámili, že hned jak si něco najdou, tak se od nás odstěhují...
První se odstěhoval Milan, kterému Jarda pomohl sehnat malý byt na Wellington Street. Tím se nám sice zvedla činže, ale jen o dva dolary na osobu. Láďa se rozhodl odstěhovat až po svátcích, protože Vánoce byly za rohem.
Petr si našel práci poměrně brzo. Dohodil mu ji Honza, a tak váleli sudy v pivovaru spolu. Já jsem dělal jen s panem Poborským a bylo mi celkem dobře, i když jsem tušil, že to dlouho finančně nevydržím. Naštěstí v té době mě už mistr Poborský tak nehlídal jako předtím, a tak jsem se ve skladu dobře dojídal ovocem, když se nedíval. Občas můj mistr v nějaké té restauraci vzal i dort z chladícího pultu a vždy se se mnou poctivě rozdělil. Jeden den za mnou přišel a oznámil mi, že je všechno připraveno na mou zkoušku na řidičský průkaz, a že to bude stát 45 dolarů. To byla týdenní výplata pracujícího lidu a pro mne dost velká rána do mých úspor. Petr si ku příkladu v pivovaru vydělal jen 38 dolarů za týden. Ovšem měl zadarmo pivo, takže značně ušetřil, když se každý den vracel s Honzou ve veselé náladě, i když pivo si domů vzít nemohli. Pivovarská etiketa tehdejší doby byla stejná jako pana Poborského...
Rozhodl jsem se hned, řidičák jsem chtěl a sliboval jsem si od toho, že si pak seženu práci na nějakém náklaďáku a tam si vydělám ranec. Dneska tuším, že v tom byl nějaký podvod, protože jsem dostal řidičský průkaz opravňující mne k řízení všeho, včetně semitrajlerů, a na to se v Austrálii dělají jiné zkoušky, než jenom ústní pohovor, ale tenkrát jsem si opravdu myslel, že dávám všimné za to, že zkoušející úředník přehlédne mou ubohou angličtinu. Hádám, že mu tehdejší předpisy povolovaly přiznání řidičáku na úrovni, který měly moje papíry z Československa, a ten pohovor byl jen tak, abych si myslel, že si peníze zaslouží. Ať už to bylo jakkoliv, stal jsem se ještě před Vánocemi vlastníkem řidičského průkazu, ač mě to stálo skoro veškeré mé úspory. Jestli z toho měl pan Poborský nějakou provizi, nechci ani hádat, konec konců tím, že mě připravil o všechny mé peníze, mě donutil hledat si práci. Po Vánocích jsem ji skutečně dostal, v ACI Glass Factory, jako Franta a ostatní, a tam se dělalo na šichty. Už jsem nemohl každé ráno s ním jet do skladu. Tím naše spolupráce skončila. Mimochodem, ani získáním řidičského průkazu a ovládáním práce tak, že občas už do práce můj boss nemusel a párkrát také nepřišel, tedy jsem vlastně dělal všechno sám, se mi plat z těch pěti dolarů nezvedl. Když jsem odcházel, výčitky jsem neměl, i když pan Poborský hořekoval nad nevděkem světa, a Čechů obzvlášť, a koho on teraz bude zaučovat, jebemtiboha!