Austrálie - můj osud (7)
Rubrika: Literatura – Zábava
Když jsme tak přemýšleli, proč u nás došlo k té dvoudenní a dvounoční párty, došli jsme k přesvědčení, že někdo musel udat špatnou adresu, jinak by k nám nikdy nepřišlo tolik lidí. Někde v tomto městě seděla tu noc dvojice, která marně čekala kdy se dostaví hosté... Ale párty byla pro nás i poučná. Třeba v tom, že jsme s mladými a hezkými Australankami neměli šanci. Děvčata se k nám chovala hezky, však jsme si i zatančili - i když jejich tanec spočíval v tom, že partneři stáli proti sobě a nanejvýš se svůdně kroutili. Aby jeden chytil partnerku pěkně v pase, zatočil s ní až by jí hlava přecházela a pak ji k sobě přitiskl tělo na tělo, to tu neexistovalo. Bylo nám jasné, že naše pracně nabyté zkušenosti z tanečních si tady můžeme strčit za klobouk. Jenže v tom nebyl ten problém. Problém byl v tom, že nás ty holky nechtěly, protože jsme pro ně byli „Novoaustralané“, jak se přistěhovalcům tenkrát říkalo a také „wogové“, jak se jim nadávalo a jak jsme se brzo měli naučit. Né, že bysme nebyli kluci jako cumel, ale žádný z nás nebyl krasavec jak ze stříbrného plátna, kterému se promine všechno. I to, že neovládá jazyk, tedy slovně... Krása má své výhody, ale není vším. Obyčejnost, ba i přímá „nekrása“, musím zdůraznit, má též své výhody. Kluk, který neoslňuje vizáží, se musí naučit mluvit, musí umět kecat a hlavně bavit, protože na něco tu ženskou přilákat musí. A právě v tom byl náš největší nedostatek. My jsme to všechno ovládali, ale pro Austrálii v nepoužitelné řeči. Jenže co s tím? Že se hned tak anglicky nenaučíme nám bylo jasné a ženskou jsme potřebovali každý teď hned, ne až za dva roky... Začali jsme se pídit po Češkách, ale ty přijížděly do Austrálie většinou s partnerem a zkrátka nebyly buď volné, nebo vůbec. Brali bychom i jiné slovanské duše, s kterými by byla jakás takás domluva možná, ale těch bylo v našem prostředí pomálu a když se vyskytly, tak podobně jako naše krajanky, v něčím závěsu, zkrátka „tiéž neboly“. A pak nám někdo řekl, že slyšel, že se mu doneslo, zkrátka zjistil, že svobodné Češky přivezli do Sydney také, ale drží je v domě Armády spásy, v domě jen pro ženy, který se nachází na Anzac Parade. Anzac Parade byla moderní třída hned u Moore Parku, pár kilometrů od nás a navíc na jejím dolním konci se nacházela ACI fabrika na sklo, zatímco pivovar Reschess byl někde uprostřed. Hned druhého dne jsme se tam vypravili. Armáda spásy ovšem na nějaké nadržené cizince nebyla zvědavá, vždyť ubytovala dívky v tomto domě právě proto, aby se k nim typy jako my, typy kterým to koukalo z očí, nedostaly, a tak nám bába na bráně odmítla kohokoli z Čechoslovákie zavolat. Jelikož jsem anglicky mluvil v té době pouze já, probíhal rozhovor mezi vrátnou a mnou, a já jsem její odpovědi překládal klukům. Oba mně radili, na co se ptát i co říci, a tak jsem bezelstně tvrdil, že Petr zde má zřejmě sestřenici, však už ji dlouho shání a neví kde je, kam ji australské úřady zašantročily. Bába se ušklíbla a pak zeptala, jak se sestřenice jmenuje, že nám ji přes intercom zavolá. - Tak a seš v prdeli -, prohlásil Franta na adresu falešného bratrance. Ten něco koktal, ať řeknu jakékoli jméno, třeba nějaká Češka se ze zvědavosti na bránu dostaví, a kdo ví, třeba se tím jménem i trefím, náhoda je blbec..., ale já jsem věděl, že bába nás sleduje ostřížím zrakem, že tuší, i když nám nerozumí, a že musím jednat rychle, než s námi vyrazí dveře, protože o jménu sestřenice se nediskutuje, to musí jeden znát zpaměti a tak jsem v tom zoufalství řekl, ať nám zavolá Miss Czechoslovakia... - Prosím vás, co to je za jméno? - odfrkla si vrátná a mne v tu chvíli napadla spásná odpověď a právě v momentě, kdy jsme to nejvíce potřebovali. Jako by mně sám Bůh všech nadrženců ta slova do úst vlil a já jsem chladně prohlásil, že to je v Čechoslovákii jméno asi tak obvyklé, jako zde v Austrálii je Jon English, který v té době byl oblíbeným zpěvákem nejen zde, ale i v Anglii. Baba svraštila obočí, ale na to nemohla nic říci, protože česky neuměla a tak si po chvíli usilovného přemýšlení přitáhla mikrofón a dvakrát do něj opakovala, že Miss Czechoslavakia má na bráně návštěvu... Ještě než doznělo její hlášení, které se neslo celou budovou, se na bráně objevila první sestřenice a pak druhá, třetí a nakonec jich přišlo šest. Všechno samý hezký holky okolo našeho věku a volný, ach tak krásně volný! Bez mužského přívěsu, který by naše plány mohl zhatit, a tak jsme se s nima hned dali do řeči a krásně jsme kecali, vábili a nakonec jsme se s holkama domluvili, že k nám přijdou strávit Vánoce, protože my jsme měli veliký byt u moře. To moře je asi zlákalo nejvíc a vidina toho, že se pobaví a možná seznámí - však na tom byly podobně jako my a navíc, my jsme byli mužští, mužští kteří vydělávali a mohli si dovolit nejen velký byt, ale i ty oslavy kde poteče pivo i víno. A tehdá ženská bez mužského to neměla lehké, protože v Austrálii braly ženy jen asi poloviční plat, tedy kolem 18 dolarů týdně, i když třeba dělaly tu samou práci. Spravedlivé to určitě nebylo, ale na druhou stranu děti tenkrát nevyrůstaly bez obou rodičů jako kůl v plotě, jako já, jehož oba rodiče pracovali a mě s bratrem vychovávala vršovická ulice s klukama jako Tomik. To všechno Austrálii teprve čekalo. Domů jsme se vraceli v povznesené náladě a už tehdy jsme se hádali, kdo vyjede na kterou. Mně se vždy líbily tmavé typy žen, ale nějak se mi při těch námluvách zdálo, že jsem se líbil vysoké a kudrnaté blondýně a už v té chvíli jsem tušil, že nejlepší bude, když nic neuspěcháme a necháme holky ať si vyberou samy. Na čemž jsme se také dohodli. Přípravy na první Vánoce v exilu byly prosté, leč plné radostného očekávání, i když někdy v té době jsem od Marcelky dostal dopis, že za mnou do Austrálie určitě nepřijede... Petr odněkud přitáhl malý palmový strom v kořenáči a na ten jsme naházeli vatu, kterou jsem si koupil na ucpávání uší, když jsem ještě pracoval u Pongrass Bros. Franta s těžkým srdcem uvolil pár centů ze společné kasy na okrasný balící papír do kterého jsme zabalili většinu pitiva a lahve jsme rozprostřeli kolem stromku, aby to působilo jako hodně dárků. Nějaké dárky pro naše pozvané hosty jsme měli také, ale byly to samé cetky. Slováci pro to mají mnohem lepší slovo, které v našem případě sedělo: kokotiny... Na Štědrý den Láďa s Frantou ještě pracovali, ale byla to poslední šichta, protože továrna na sklo zastavila výrobu až do Nového roku a všichni zaměstnanci měli volno. Já už jsem měl vyjednáno a slíbeno, že po Novém roce mohu nastoupit také. Petrův pivovar měl též dovolenou, ale tam končili na Štědrý večer, a tak hlavní tíže posledních příprav spočívala na mně a Petrovi s Mášou. Máša byla Slovenka, i když mluvila dobře česky, a tak pro štědrovečerní hostinu vyrobila slovenský bramborový salát, v kterém není majonéza. Při tom hrozně bulila, jak vzpomínala na domov a co asi dělá její rodina. My, poučeni Láďovým příkladem, jsme ji utěšovali, aby zase neblbla... Na Štědrý večer přišel Franta z práce pozdě odpoledne a k večeru se dostavil i Honza s Věrou, Milan s manželkou a Jarda s Rebekou. Ti přišli až po večeři u Jardova tchána, ale holky z Armády spásy pořád nikde. Dělali jsme, že nám to nevadí a že jsme s nima stejně moc nepočítali, ale vadilo nám to; počítali jsme. Každou chvíli někdo z nás svobodných „nenápadně“ vyběhl ven až za roh k zastávce autobusu, kdyby snad naši hosté ženského rodu bloudili a nemohli náš dům najít. Nakonec jsme to vzdali a povečeřeli bez nich. Hned na to někdo zaťukal na dveře - a samozřejmě - byly to naše pozvané dívky. Nastal trapas, protože večeři jsme právě snědli, ale holky nás utěšovaly, že jedly v Armádě spásy. Právě proto jdou tak pozdě, omlouvaly se. Byla slavnostní večeře s modlením, a ostatně do deseti musejí být zase zpátky, jinak prošvihnou zavírací dobu a nikdo je do domu nevpustí až do rána. To byla pro nás hrozná rána, za dvě hodiny se toho dá stačit sice hodně, ale určitě ne tolik, v kolik jsme v tu chvíli doufali a co jsme si „pod stromečkem“ přáli nejvíce... Většina děvčat si myslí, že na poprvé se dá jenom kurva... Omyl! Omyl, milé dámy. Na poprvé se dává velká vášeň nebo velká láska! Začali jsme tedy rozbalovat lahve pod stromečkem a hostit, protože láska je sice mocná čarodějka, ale opravdu čaruje jenom kořalka... Děvčata se po několika skleničkách přestala upejpat a Petr, který si tou dobou už koupil stereo, nám pouštěl pěknou hudbu tehdejší doby – Beatles, Monkies, Kenny Rogerse, Neil Diamonda a jiné hvězdy tehdejšího pop-nebe. Zábava se rozproudila a neoficiální oťukávání začalo. Mně se líbila hezká bruneta Jana, ale ta byla asi o deset let starší než já a moc po mně nekoukala. Zato kudrnatá a štíhlá blondýna Baruška mě po hodině začala nenápadně hladit. Ne, že by začala sama od sebe, já jsem k tomu hlazení zavdal mnoho důvodů, a jak čas plynul, líbila se mi čím dál víc a čas plynul rychle, strašně rychle plynul, že když se většina našich hostů rozhodla jít domů, bylo už dávno po desáté. Teprve teď se děvčata vzpamatovala... ale co já vím, třeba to tak plánovala dávno. My chlapi taky na všechno naletíme... Ale už bylo pozdě. I rozhodnuto na místě, že přespí u nás, však místa je dost, co se Milan odstěhoval, tak máme dvě volné ložnice, a my kluci můžeme spát na verandě, na koberci, u krbu a vůbec kde to půjde, přičemž to poslední jsme mysleli upřímně, i když ne ohledně místa... Ostatní hosté se rozloučili a odešli, kromě Jardy, který poslal Rebeku k rodičům samotnou. Láďa s Mášou šli také, ale k Honzovi, protože Láďa byl vždycky frajer a chápal, že k rozletu my svobodní potřebujeme volnost a místo. Všichni jsme pili a tančili, šest žen a čtyři muži, protože Jarda se začal zajímat o Magdu a já jsem věděl proč, však jsem ho znal z domova, když mi dělal závozníka při rozvážení kafe a Rebeka ho znala také, a moudře, i když překvapivě, mu volnost dávala. Franta se hrozně zamiloval, to bylo na první pohled patrné, do hezoučké Květušky a poletoval kolem ní ve stále užších ochranných kruzích, aby mu ji někdo neodlákal. Já jsem občas, když mě moje Kudrnka zrovna nehladila, koutkem oka sledoval tmavou Janu - a můj bože! To děvče se umělo bavit a tancovat! Ta žádného chlapa nepotřebovala, ta si stačila sama! První zmizel Petr s tou jeho a pak i Jarda s Magdou, a já už jsem na nic nečekal a odtáhl mou blondýnku do Láďovy ložnice. Tam jsme si vedle sebe lehli jak lehávají milenci, a když jsme byli skoro v nejlepším, tak mi to moje roští prozradilo, že se mnou chce vážně chodit, že mne miluje, ale ne teď, teď hned to nejde, protože má ženské věci a tedy až příští týden... pokud to míním vážně! A já jsem jí hladil a šeptal, že to nevadí, že počkáme, ale vadilo to, ba přímo bolelo, a jak jsem byl v tom stavu, v kterém jsem byl, tak jsem věděl, že jestli s tím něco neudělám a brzo, tak nebudu zítra ani chodit. Takže mi hlavou bleskl nápad, jak by se to dalo udělat, abych zítra chodil a ještě teď hned měl úlevu, a když jsem to té mé Kudrlince pošeptal do ouška, tak jsem zjistil, že mi usnula... Vstal jsem a potichu vyšel z ložnice do obýváku, kde ještě hrála hudba a tmavá Jana tančila sama. Všichni se někam ztratili, jen ona se proháněla středem místnosti, jako by někomu visela v náručí, a já, když jsem to viděl, tu její smyslnou krásu, protože v tom víru její šaty vířily a já tušil, že pod nimi nic nemá, tak jsem neodolal a prostě jsem ji chytil do náruče a už jsme se točili spolu. Tančit uměla a tisknout se také, a pak jsme se začali líbat a ona si na mne zepředu vyskočila a oběma nohama mě sevřela v pase a já jsem s ní tančil dál, protože jsem v té době byl mladý a silný a vzrušený. Vůbec jsem její váhu necítil, jen její smyslné tělo a to, jak se svezla na stranu a jednou rukou mi začala rozepínat poklopec, zatímco druhou mě objímala kolem krku a pomalu klouzala svým klínem po mém břiše jako slimák dolů a já jsem její tělo oběma rukama držel tam, kde se v takové situaci držet má, naváděl jsem ho pomalu, až konečně na mně zakotvila. Pak spustila nohy na zem a začali jsme trhavě tančit, sem a tam, tam a sem, až se mi hrozně ulevilo, a to už jsem věděl, že druhý den budu chodit normálně a varlata mě bolet nebudou... Vtom se otevřely dveře Láďovy ložnice a vyšla z nich rozespalá Kudrlinka, a když nás viděla v tom objetí, tak nevěděla co říci a já také ne. Naštěstí se v tu chvíli ozval zvenčí dívčí výkřik plný bolesti a my jsme se s Janou odlepili od sebe jako kdyby se nic nestalo, její šaty ji zakryly a já jsem se bleskově otočil a oba jsme běželi za tím výkřikem. Vyběhli jsme ven do temnoty a chladu noci a oběma nám ve spáncích bušila krev. Tam jsme se ještě jednou prudce objali a políbili ... A po straně baráku se z temnoty odlepily dvě postavy, jedna z nich štkala, druhá klela a šly nám vstříc. Magda se pak se slzami v očích zavěsila do Jany, ta ji objala a obě šly zpět, zatímco Jarda si dopínal poklopec a hlasitě nadával. Přidal jsem se k němu a zapnul ten svůj a chtěl vědět,co se stalo. - Ále, člověče, pech! - mávl Jarda rukou – vona byla přes den na pláži a strašně si spálila záda. Hodinu jsem do ní hustil duševno, a když si konečně dala říct, že se dá i vestoje, tak jsem ji opřel o zeď toho vašeho posranýho baráku, kterej má tak hrubou omítku, že při prvním přiražení si ty záda odřela a začala řvát jako šílená... Strašně jsem se rozesmál a Jarda se rozčílil a řekl mi, že mu taky můžu políbit prdel a šel domů. Smál jsem se, ale do smíchu mi zase tolik nebylo, dobře jsem věděl, že uvnitř domu na mne čeká Kudrlinka a té budu muset něco vysvětlit... |
Ilustrace exkluzivně pro Pozitivní noviny © Anastázia Mahovská www.anny.cz
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 07. 03. 2007.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
RNDr. Vladimír Vondráček | |
Ondřej Suchý | |
Jaroslav Vízner | |
Karel Šíp | |
Josef Fousek | |
Jitka Molavcová | |
Jan Krůta | |
Ivan Kraus |