Jitka Dolejšová: Lístky do divadla / Játrové knedlíčky
Rubrika: Literatura – Zábava
Lístky do divadla „Tak co tomu říkáš?“ Markéta z tašek vytahovala mouku, vajíčka, zeleninu a maso a skládala je na kuchyňský stůl. „Těm lístkům do Národního? Že se tvoje máma plácla před kapsu.“ Bořek seděl před obrazovkou a přepínal kanály. „Já už nebyla v divadle, ani nepamatuju“, vzdychla Markéta a třídila nákup - maso do mrazáku, mouku do spíže, vejce do lednice. A spíš pro sebe dodala: „Jestlipak se ještě vejdu do těch lurexových šatů…“ Bořek už nevnímal. Hltal fotbalový přenos a chroupal brambůrky. O patnáct dní později… Bylo něco po páté. Markéta pobíhala po bytě v kombiné, vymotávala z vlasů poslední natáčku a nervózně sledovala ubíhající čas. Bořek v obleku a s pečlivě uvázanou kravatou si v klidu četl sportovní rubriku oblíbeného deníku. Byl nad věcí. Ta jeho, i kdyby začala s přípravou už ráno, stejně nedokáže být včas hotová. Tenkrát, když spolu byli na tom nudném baletu (to už je taky pár roků), přišli dokonce pozdě o čtvrt hodiny. „Bořku, nezapomeň na lístky“, volala z koupelny.  „Jasně“, zamručel, „kde jsou?“ „Ty jsi je měl přece naposled. Díval ses, do které řady to máme.“ Markéta se objevila ve dveřích už v šatech a s jedním nalíčeným okem. „To vím, smál jsem se, že tvoje matka v sobě nezapře účetní. Řada deset, sedadla jedenáct a dvanáct“, ušklíbl se. „Ale o lístkách nic nevím, musela jsi je někam založit..“ Bořek odložil noviny a vstal. „Vzpomeň si, nemáš je někde u sebe?“ Nešťastně zavrtěla hlavou. „Chce to logiku a systém“, uvažoval Bořek nahlas. „Lístky jsme oba viděli naposled asi před dvěma týdny. Jo, bylo to přesně dvacátýho, to byl ten zápas s Itálií, jak jsme dostali nakládačku. Odpoledne jsem měl lístky v ruce, a pak jsem ti je asi dal. Co jsi to odpoledne dělala?“ Markéta usilovně přemýšlela, minulé dny se jí slévaly v jeden velký koloběh vaření, praní a uklízení. Těžké vzpomínání. Začali hledat. Hodinová ručička oběhla další půlkruh. Teď už prohledávali všechno, logika nelogika. Marně. Nakonec Bořek rozhodl: „Půjdeme bez lístků. Když víme, kde jsou naše místa, tak určitě nebudou obsazené a už to nějak vysvětlíme.“ … Uvaděčka se slitovala. K soucitu jí pomohl nešťastný pohled Markéty, kompliment od Bořka a hlavně rulička bankovky, kterou jí Bořek vložil do dlaně. Pustila je i do hlediště. „Ale budete tady u sloupu stát až do přestávky, abych viděla, jestli někdo na ta místa nebude mít vstupenky.“ Markéta přikývla. Světla zhasla, ozvala se předehra. Uvaděčka chvilku pozorovala jeviště a pak v tichosti odešla. Asi po deseti minutách vzal Bořek Markétu za ruku a pošeptal: „Jdeme.“ S omluvami zvedali půl řady diváků a konečně usedli do polstrovaných sedadel. Pak už nerušeně sledovali děj. … V sobotu Markéta otevřela mrazák a vybrala balíček masa na rozmrazení. „Zítra bude čína, Bóbika“, zvesela zavolala na Bořka. Vtom její prsty zachytily na spodní části zmrzlého balíčku nějaký papír. „Bořku“ – a v tom zvolání byl otazník i s vykřičníkem. Na balíčku byly přimrzlé – vstupenky do Národního divadla, desáté řady, sedadla jedenáct a dvanáct. Mozaika se poskládala. Bořek tehdy lístky nechal na kuchyňském stole, Markéta na ně položila nakoupené maso a lístky se ochotně zespodu přilepily. Následoval symbiózní transport do mrazáku… Říká se, že kdo hledá, najde. Jak je vidět, někdy najde i ten, kdo nehledá. |
Játrové knedlíčky Byla to tenkrát velká sláva, když se vdávala dcera doktora Holuba. Milostpaní, tedy paní doktorová, sezvala mnoho hostů. Nevěsta řekla své tiché a ženich své halasné ano, maminky si otřely slzičky a otcové pot z čela – a jelo se na hostinu. Tu pořádali rodiče nevěsty. Pod dohledem paní doktorové usedli vážení hosté k dlouhým stolům a pronesli pár slavnostních přípitků… Jarda, tenkrát asi třináctiletý vyzáblý mládenec, byl usazen mezi paní poštmistrovou a paní lékárníkovou. Švitořily jedna přes druhou a Jarda se cítil osaměle. Jeho matka, společně s dalšími dvěma pomocnicemi, přislíbily paní doktorové pomoc, a měly se co ohánět. Jardovi, který na radu maminky nejedl už od včerejška, se už žaludek kroutil hlady. Konečně – jeho matka začala nalévat polévku. Zkušeně nabrala z velké mísy pro každého hosta dvě sběračky hovězího vývaru, ve kterém plavaly játrové knedlíčky. Asi dostala od milostpaní přesné instrukce, protože každý dostal přesně tři knedlíčky. Když nalévala polévku Jardovi, nějakou náhodou mu do talíře vklouzl i čtvrtý knedlíček. Matka si toho nevšimla a Jarda to, po pravdě řečeno, uvítal. Játrové knedlíčky přímo zbožňoval. Hlasitě polkl a čekal, až budou všichni hosté obslouženi a bude se moci konečně najíst. Ale mládí je netrpělivé, a tak Jarda po chvilce nenápadně koukl vlevo, pak vpravo, rychle sáhl rukou do polévky a mlask – jeden knedlíček zmizel v jeho puse. Uhmm, jen se na jazyku rozplynul… Zatím pomocnice přinesly i druhou a pak třetí mísu polévky. Konečně matka došla až na konec stolu. Vtom se zarazila – na strýce Kabíčka zbyly pouze dva knedlíčky! Paní doktorová, která zpovzdálí bděla nad hladkým průběhem oběda, zavětřila. Vytušila obrovský malér. Několikrát tleskla svým buclatýma ručkama a svým rázným hlasem si zjednala klid: „Vážené dámy a pánové, každý z vás měl dostat přesně tři játrové knedlíčky. Pakliže někomu knedlíček chybí, pak je tu pravděpodobně někdo, kdo má knedlíčky čtyři“. Hosté sklonili hlavy a přepočítávali knedlíčky ve svých talířích, pak obhlíželi talíře sousedů – marně. Jarda seděl jak oukropek a říkal si: „Přece se nemůžu přiznat. Dostal bych vynadáno nejdřív já, pak máma, pak já od mámy – a ještě by mi jeden játrový knedlíček vzali! To tak…“ Mezi hosty to zašumělo - kam se poděl jeden játrový knedlíček? Polévka začala povážlivě stydnout. Situaci nakonec zachránila nevěsta se ženichem, kteří měli společný talíř se třemi knedlíčky a zrovna řešili problém, jak zbylý knedlíček rozpůlit, aby nevystřelil z talíře ven. Milý knedlíček putoval do strýčkova talíře a mohlo se konečně začít jíst... Knedlíčková záhada nebyla nikdy objasněna… |
| OHLASY NA ČLÁNEK |
| Paní Dolejšová, chtěl bych Vám poděkovat za zcela lidský příběh, který je balzámem na témata výše. Já mám s játrovými knedlíčky zkušenost jinou. Jako mladíkovi se mně přihodilo, že při porcování knedlíčku lžicí, knedlíček vyskočil z talíře na ubrus a zapříčinil bujaré veselí spolustolovníků. Od té doby vždy, když je v menu polévka s játrovými knedlíčky, volám číšníka a dotazuji se jej, jakého tvaru jsou jejich knedlíčky. Samozřejmě u toho dotazování musí být známí, nejlépe pak dívčiny. Já pak projevím přání, aby polévka byla s játrovými knedlíčky ve tvaru krychle. Vždy jsem s tímto přáním sklízel úspěchy a byl považován za neodolatelného vtipálka. Až jednou.V jednom lepším penzionu, kde jsme se stavěli poobědvat, jsem takto projevil polévkové přání. Číšník nehnul brvou, polévku jsem dostal později než kolektiv, ale byla mně přinesena polévka s krychlovými knedlíčky. |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 13. 02. 2007.
Další články autora
- Znáte česká přísloví? (2) - VYLUŠTĚNÍ
- Jitka Dolejšová: Skandinávie - O velikém putování k polárnímu kruhu …a ještě dál (9)
- Jitka Dolejšová: Umění jde za chlebem, avšak nalézá jej v řemesle
- Jitka Dolejšová - Václav Židek: Jak jel Fanda s Boženkou do NDR aneb Prosze Pana ...
- Jitka Dolejšová: Pohádka s pootevřenými dveřmi
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Blanka Kubešová |
 |
Milan Lasica |
 |
Ivo Šmoldas |
 |
Zdeněk Pošíval |
 |
PhDr. Jiří Grygar |
 |
Helena Štáchová |
 |
Jan Krůta |
 |
Jitka Molavcová |