Jitka Dolejšová: Čarování i čárování s pastelkou

Rubrika: Literatura – Inspirace

Věnováno malíři a ilustrátorovi Miroslavu Šestákovi - Ćáryfukovi

Jsem dřevěná pastelka. Jmenuji se Modrá. My pastelky máme vlastně jenom jedno jméno. Než vám představím svoje kamarádky, které se mnou bydlí v papírové krabičce velikosti
1 + 0 (bez příslušenství), musím se zmínit o svém předešlém životě. Byla jsem součástí stromu. Kolem mne si to hučela míza a rozdávala energii od kořenů až k těm docela malinkým větvičkám. V koruně stromu zpívali a překřikovali se ptáci, vítr si hrál s listím na schovávanou. Občas se ozvalo strašidelné chroupání a mlaskání lýkožrouta nebo zlověstné údery ptačího zobáku. Někdy bylo horko a jindy zima, mokro a pak zase sucho, až strom praskal. Když přišel muž s pilou, strom bolestně zasténal a já si pomyslela, že to je konec.
Ale naštěstí začal můj další život a já se stala pastelkou.
V krabičce je nás celkem devět: Bílá, Žlutá, Oranžová, Červená, Fialová, Zelená, Hnědá, Černá – a já, Modrá.
V obchodě si nás koupil jeden pán a donesl k sobě domů. Ale nebyl to jen tak obyčejný pán. Byl to pan Malíř. Vypadal přesně tak, jak by měl správný malíř vypadat. Dlouhé stříbrné vlasy, pořádné fousy, černé oblečení. Měl laskavé oči a kolem nich vějířky vrásek od smíchu.

   

A tak jsme začali malovat. My pastelky a pan Malíř. Hned jak mne vzal poprvé do ruky, pocítila jsem, jak se mi do těla vlévá síla a energie. Bylo to podobné, jako když jsem byla kouskem stromu a proudila kolem míza.
Od té doby jsme s panem Malířem největší kamarádi. Povídá si s námi a společně kouzlíme krásné obrázky pro děti. Je to čárování, ze kterého se klube čarování.
Nejdřív vznikne čistá černá linie, pak přijdu na řadu já a ostatní pastelky. Nepotřebuji k sobě žádnou světlounkou Modrou a střední Modrou a tmavě Modrou. Stačí, když poslouchám Malířovu ruku. Kreslím lehoučce a pak zase více přitlačím, umím stínovat i stejnoměrně vybarvit, co je třeba. Nejradši kreslím nebe a potok a pomněnky a sny. Zelená kreslí les a trávu a žáby a naději. Žlutou baví kreslit slunce a pampelišky a podzimní listí a radost. Každá z nás je určena na něco jiného. Jenom Bílá dlouho smutnila. Ale pak přišel pan Malíř s černým papírem a Bílá se v jeho ruce doslova roztančila. Kreslila závěje a sněhové vločky a sněženky a moudré stáří a byla náramně spokojená.

Jak šel čas, zmenšovala jsem se. Stále jsem byla ořezávána, až ze mne zbyl malý špalíček. Ostatní kamarádky na tom nejsou o nic lépe. Pan Malíř si koupil nové velké pastelky, nám poděkoval a dal nás svým dětem. Drobné vlhké dlaně a neobratné prstíky vkládají do svých kreseb něco neopakovatelného. Jsem ráda, že mohu být u toho. Zase čarujeme i čárujeme. Kreslíme červené slunce, modrou trávu, zeleného sněhuláka a duhového tátu. Kreslíme na papír, na stůl, na židli, na podlahu, na zeď. Jsme volné a svobodné.
Až přijde náš konec, nebudeme smutné. Zanecháme po sobě otisky, barevné čáry, obrázky. Naše kresby zůstanou v knížkách i v galeriích. Přinesly jsme dětem i dospělým spoustu radosti. Byly jsme celý život užitečné. A to je dobrý pocit…

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Miroslav Šesták 

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 10. 08. 2009.