Ondřej Suchý: Jethro Spencer McINTOSH, dříve Jiří SEHNAL

Rubrika: Publicistika – J+O Suchý

Hostem pořadu Nostalgickém muzeu zábavy – Český rozhlas, 1999.Hostem v televizní Kavárničce dříve narozených – Čs.televize Ostrava, 1991 V představení Kdyby tisíc klarinetů, kterým zahájilo 4.prosince1958 svoji činnost pražské divadlo Na Zábradlí, byla scéna v níž se všechny zbraně proměnily v hudební nástroje. Jmenovala se Velká proměna. Tu Velkou proměnu měl na svědomí Muž s trubkou, představovaný Jiřím Sehnalem, hercem, který tehdy ještě netušil, že i pro něj chystá život jednu Velkou proměnu.
Do tehdy nově vznikajícího divadla Na Zábradlí přišel z Werichova Divadla satiry. Měl už za sebou i několik malých filmových rolí – zahrál si Josefa Laurina ve filmu Dědeček automobil, studenta Viktora ve Štěňatech, dalšího mladíka v Hlavní výhře. Kdyby 1000 klarinetů – Divadlo Na Zábradlí, 1958: Jiří Sehnal jako Muž s trubkou (s „neviditelným“ Ladislavem Fialkou a s Ljubou Hermanovou)Další roličky (Pepuša ve filmu Slečna od vody nebo televizní komik v Žalobnících) jej ještě čekaly.
Necelé dva roky po premiéře Klarinetech Na Zábradlí se pak tento herec objevil v masce připomínající jednoho z bratří Marxů, Groucha, na scéně divadla Semafor. Jestliže se dnes říká, že to byl právě Semafor, kde se kromě zpěváckých individualit formovala a dotvářela komika Jitky Molavcové, Josefa Dvořáka, ale i Luďka Soboty, Petra Nárožného a dalších známých osobností tohoto žánru, pak na počátku této řady semaforských komediálních hvězd stál zcela určitě Jiří Sehnal! Jeho Redaktor ve hře Taková ztráta krve vyvolával u publika salvy smíchu a dialog, který vedl v restauraci údajně vykřičeného domu s Učitelem – toho hrál Václav Štekl - Kdyby 1000 klarinetů – Divadlo Na Zábradlí, 1958: Jiří Sehnal jako Muž s trubkou (s „neviditelným“ Ladislavem Fialkou a s Ljubou Hermanovou)patřil ke zlatým hřebům představení!

Pak ale přišla ona Sehnalova životní Velká proměna. Hlas Muže s trubkou z Klarinetů a Redaktora z Takové ztráty krve se nám jednoho dne ohlásil z druhé strany naší hranice, z vysílání rozhlasové stanice Deutsche Welle. Jiří Sehnal se nenávratně propadl do země, aby časem uvolnil na naší planetě místo vousatému muži jménem Jethro Spencer McIntosh.

Narodil se 29. května 1932 v Brně a po válce se dostal do učení k Baťovi do Zlína. Město Zlín bylo pro něj zjevením: Byly tu filmové ateliéry, velké kino a velké Divadlo pracujících. Učil se gumařem, ale začal také amatérsky hrát divadlo. Prožil Velkou proměnu Zlína na Gottwaldov a Bati na Svit. Tehdy sem přijel na zájezd s muzikálem Divotvorný hrnec Jan Werich. Jel autem, u Otrokovic se nějak se zamotal a tak se prý ptal prvního chodce: „Prosím vás, kudy se jede na Zlín?“ Chodec ochotně vysvětloval: „Jeďte rovně, pak odbočte doprava a tam už uvidíte Gottwaldov, dříve Zlín.“ Na to mu údajně Werich odpověděl: „Tak vám děkuju a čest práci, dříve nazdar!“

V Gottwaldově si Jiří Sehnal dodělal maturitu a šel pak studovat do Prahy - nejprve na DAMU, odtud na FAMU. Mezi vrstevníky našel spoustu kamarádů, mimo jiné i budoucí režiséry Jána Roháče a Miloše Formana a také Taková ztráta krve – Divadlo Semafor, 1960: Jiří Sehnal jako Redaktor, v pozadí Václav Štekl jako Učitel. adepta herectví Miloslava Švandrlíka, který z něj po létech udělal literární postavu: Zakomponoval ho do svých legendárních Černých baronů…

V roce 1960 se tedy uzavřela jedna životní etapa Jiřího Sehnala. Ta druhá začala útěkem do Západního Berlína a došlo při ní, jak čas plynul, nakonec i k té záhadné změně jména.
Jethro Spencer McIntosh byl světoběžník. Část života prožil v Německu, část v Americe, delší dobu pobyl v Izraeli, kratší v Kanadě.
O svém životě napsal knihu Z Holešova do Hollywoodu, kde na sebe prozradil:
„V životě jsem se živil ledasčím, ale nikdy tím, čím jsem se vyučil nebo co jsem vystudoval. Tak jsem se vyučil gumařem, ale řemeslo jsem nikdy neprovozoval. Vystudoval jsem filmovou dramaturgii, ale scenáristikou jsem si vydělal pouhých pár tisíc. Na druhé straně jsem se léta živil hlasatelstvím, jež Jiří Sehnal coby Josef Laurin s Radovanem Lukavským v roli Václava Klementa ve filmu Dědeček automobil (1956)jsem nestudoval. Byl jsem členem redakcí anebo jsem mluvil ve Svobodné Evropě, Deutsche Welle, BBC, Hlasu Ameriky a Deutschlandfunku. Do Radia Canada jsem se nedoslal pro svou příliš vysokou kvalifikaci. Sedmnáct let jsem se živil malováním, zpočátku bídně, nakonec výtečně, ale byl jsem čirý samouk. Nikdy jsem se nevyučil tesařem, ale postavil jsem si dům, jehož prodejem jsem si zajistil důchodeček. Nyní jsem napsal své paměti. Domnívám se, že budou mít cenu historickou a sociologickou, budou cenné tím, o kom píšu - díky zmínkám o slavných lidech, které jsem dobře znával, nebo se kterými jsem se i kamarádil.“

Když se Jethro po listopadu 89 vrátil zpět do Čech, sliboval si od svého návratu příliš. Přivezl své Jiří Sehnal v roli Josefa Laurina ve filmu Dědeček automobil (1956). nerealizované filmové scénáře, které však přes různé přísliby zůstaly nakonec v šuplících dramaturgů. Vrátil se domů jako v Americe proslavený malíř, jehož obrazy kupovaly celebrity - Jack Nicholson, Robert Altman, Michail Baryšnikov, Miloš Forman, Henry Fonda. Shirley Mc Laine. Jenomže on doma už malovat nechtěl, chtěl točit filmy. Nakonec se ovšem musel spokojit opět jen s malými roličkami ve třech nevýznamných filmech.
Vrátil se také na scénu divadla Semafor, ale úspěch někdejšího Redaktora z Takové ztráty krve se už nekonal. Ve vlastní hře Noc v synagoze aneb Tajemství Brunhildiny punčochy, postavené na neuvěřitelné historce o setkání dvou mladíků Josefa Stalina a Adolfa Hitlera v předvečer první světové války, si zahrál Stalina v partnerství s mám sourozencem, který hrál Hitlera. Režie se ujal Jiří Menzel.
Na jiné scéně by měla tato hra nejspíš velký úspěch, ale Noc v synagoze aneb Tajemství Brunhildiny punčochy – Divadlo Semafor, 2000. Josef Stalin (J.S.McIntosh) a Adolf Hitler (J.Suchý). Sehnalův návrat na prkna Semaforu po čtyřiceti letech.do Semaforu se nehodila. Jethro byl zklamán. Po té, co u nás během devadesátých let vydal dvě knížky, které doplatily na špatnou propagaci, napsal třetí, Všude dobře - doma nejhůř! aneb Návrat nežádoucího. S tou už ale v žádném nakladatelství nepochodil.
Ze Semaforu odešel v roce 1998 na jednu sezónu do Západočeského divadla v Chebu. Ucházel se o místo dramaturga, přijali ho však nakonec jako herce. O téhle další neveselé životní epizodě později napsal:
„Jako mladý herec jsem začínal v divadlech se 105 % návštěvností. Na stará kolena jsem končil v divadle, skomírajícím na úbytě. Pro neschopnost vedení. V Chebu zabili nejen Valdštejna, ale i divadlo. Musel jsem pryč, abych tu nezašel i já...“

V Americe, doma u Miloše FormanaMyslím, že je na čase, abych vysvětlil, čím se stal „Jetérko“ (jak jsem jej mohl oslovovat) „hvězdou mého života“. Jako patnáctiletý kluk jsem byl nečíslněkrát na představení Taková ztráta krve, kde zářil jako budoucí náš velký komik. Řval jsem tehdy smíchy spolu s ostatními diváky. Sehnalovu osobitou komiku a vynalézavý humor obdivoval i Miroslav Horníček. Domnívám se, že odchodem z vlasti udělal Sehnal-McIntosh osudovou chybu. Mohl být u nás slavný. Měl jsem ho osobně moc rád, přestože jsem ho po čase blíže poznal jako komplikovanou osobnost. To však nic nemění na tom, že se mi po něm dodnes zasteskne.
Zemřel 17. června 2006 na rakovinu čelisti. Poslední rok a půl žil v Domově důchodců v Praze 6. Byl bez příbuzných a o jeho nemoci se dozvěděla jen malá hrstka posledních přátel…

Ondřej Suchý Pepuša ve filmu Slečna od vody (1959).

P.S.
„Jetérko“ mi věnoval strojopisy dvou svých nevydaných knížek. Směl jsem s nimi nakládat, jak jsem uznal za vhodné. Využil jsem kdysi část jedné z nich v rozhlase (J. S.McIntosh z ní četl krátké historky a anekdoty na pokračování v pořadu Padesátník). Jsou plné humoru, ale i hořkých vzpomínek na vše to, co se „Jetérkovi“ v životě nevydařilo. V budoucnu se s tím nejzajímavějším budou moci seznámit čtenáři Pozitivních novin, pro prázdninové období chystám z McIntoshových textů seriál. Jistě by mu tato informace udělala radost! 

Foto © Jiří Vlasák a archiv autora

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 25. 02. 2007.