Jiří Kadlec: Prapodivná náhoda

Rubrika: Literatura – Zamyšlení

Prší. Psí počasí. Zima. Jdu do městské knihovny koupit lístky na akci, kterou díky neutuchající aktivitě dal dohromady můj přítel. Slíbil, že sem možná přijde a udal přibližnou dobu, kdy bychom se mohli sejít.
Jdu k pokladně. Říkám datum a akci, chci dva lístky. Pokladní kroutí hlavou: „V programu nic takového není.“
Že by zapracovala moje skleróza? Musím mluvit s přítelem, co jsem asi popletl.
Vracím se ke vchodu do knihovny. Budu čekat. Ještě jsem neřekl, že mě pronásledují bolesti v nohách. Proto nevydržím dlouho stát. Nic příjemného.
Stoupl jsem si ke schodům, opřel se o zábradlí a nakročil nahoru, abych stál co nejpohodlněji a zároveň si ulevil. Po chvíli stání jsem se šel podívat ven. Hele, tamhle jde Jiří Krampol, známý herec. Asi jde z nějakého natáčení. Vyhrnutý límec, prší dost, ale přítel nikde. Trčím znovu u schodů a obrňuji se trpělivostí. Mám čekat dál? Dávám si lhůtu tři čtvrtě hodiny.
„Dobrý den.“ Otočím hlavu.
„Dobrý den“, říkám. Dívám se na člověka, který mě pozdravil. Neznám ho, asi si mě s někým spletl. Ne, pokračuje.
„Prosím vás, mohl bych s vámi chvíli mluvit?“
„Prosím“, odpovídám. Alespoň mi bude čekání rychleji ubíhat.
„Promiňte, prosím, odpusťte mi, že vás obtěžuji, ale vidím, že tu na někoho čekáte. Víte, já jsem ve svízelné situaci.“ Ilustrace © exkluzivně pro PN Eva Rydrychová
„Stalo se vám něco?“ skáču mu do řeči.
„Právě to vám chci říci. Jel jsem dopoledne autem z Kralup do Prahy. Stopla mě jedna dívka. Vypadala velmi sympaticky. Potřeboval jsem cestou zastavit u pumpy natankovat. Šel jsem zaplatit, a co se nestalo? Ta sympatická dívka mi mezitím s autem ujela. Nejhorší ovšem je, že jsem měl v kapse auta všechny doklady a u sebe jen zbytek peněz po zaplacení benzínu. Chtěl jsem jít do banky vyzvednout peníze, ale bez dokladů mi nic nevydají.“
Šilhám jedním okem k východu, aby mě kamarád náhodou neminul a slyším, jak říkám: „To je ale smůla, viďte!“
„Já se právě na vás obracím s prosbou, jestli byste mi mohl v mých nesnázích pomoci. Víte, strašně by mi pomohlo, kdybyste mi půjčil, jen na krátkou dobu, tak na týden, tři tisíce korun. Já bych za tu dobu mohl vyřídit všechny potřebné záležitosti s občanským průkazem, abych si mohl vyzvednout v bance peníze, které bych vám neprodleně vrátil.“
V tu chvíli mi projela bolest v nohách, že jsem křečovitě sevřel zábradlí, abych neupadl a přestal jsem na chvíli vnímat. Tichý vemlouvavý hlas však jede stále dál. Pomalu začínám zase absorbovat, o co jde.
„Vy jste byl na operaci, že?“
Copak to pána zajímá? Přicházím zase k sobě. Podívám se na něj ostřeji. Je to běžný typ. Střední postava, slušně oblečen, výraznější hnědé oči, které se na mne tázavě upírají. Vypadá docela inteligentně. Zřejmě mě studuje, typuji.
Už jsem se probral úplně, a kruci, tenhle ksicht jsem už někdy někde viděl. Jen chytit ten správný závit šedé kůry mozkové, jak říkal vždy pan Hercule Poirot. Všiml si zřejmě mých potíží a hodlal jich jak náleží využít. Přikývl jsem. Jen málo lidí mého věku nezažilo během života žádnou operaci. Spokojeně polkl a zatvářil se tajemně.
„Jestlipak víte, že já jsem vás operoval?“
Ale to snad ne, vždyť se ani nezeptal jestli, a co mě bolí, a hned na mě vybalí tohle?
„Já vím, asi si mě nemůžete pamatovat, byl jste v narkóze.“
Teď tedy zdánlivý „mistr slova“ řádně ujel. Měl jsem v životě několik operací a vždy jsem přesně věděl kdo, kdy a jak mě operoval. Chlap mě začal zajímat. Bolest v nohou pomalu ustávala a přítel stále nikde. Přece nejsem srab a na zřejmého podvodníka nebudu volat policii. A kde bych ji také v knihovně sháněl. Budu ještě chvíli potahovat za nos, třeba si vzpomenu, odkud ho znám. Mám slušnou fotografickou paměť, jen zachytit správný impuls.
„Vy jste z Karláku?“ ptám se. Skočil na to a téměř neznatelně přikývl. Já jsem nikdy na Karláku operován nebyl, ale on hned přeladil na svou strunu.
„Tak myslíte, že byste mi mohl půjčku poskytnout?“
Zatvářil jsem se lítostivě. Ze mne chlapče nic nevyrazíš. Už mi svítá, odkud ho znám. Muselo to být v létě. Ježíši, to už je let, dvacet nebo víc. Před bývalým Tuzexem v Palackého ulici, stál jsem tam před výkladem s trochou bonů v kapse. Tentýž chlap, pochopitelně mladší, ale s přesně stejným obličejem. Jen měl jinou povídku. Přijel z Německa za synem, syna nezastihl doma a potřeboval půjčit peníze na ubytování.
Přitvrdil jsem: „Bohužel, peníze pro vás žádné nemám.“
Rysy mu zoctovatěly a aby nějak zakončil rozmluvu, nebo snad myslel, že ho poznal, pravil: „Dostane se tady něco k pití?“
Usmál jsem se: „Když se otočíte, za vámi je občerstvovna. Určitě vám nabídnou horký čaj pro zahřátí. V tomhle počasí vám určitě přijde vhod.“

Odešel. Tři čtvrtě hodiny čekání utekly. Přítel nepřišel. Asi změnil program. Pak, že se historie neopakuje. Myslíte, že už toho člověka v životě nepotkám?
Dopsal jsem povídku ze života. Pátek, 11:00 hodin dopoledne 20.2.2006. Jdu koupit noviny. Vracím se, otevírám noviny. Čtvrtá stránka Mladé fronty. Cože? Z velké fotky na mě kouká tvář podvodníka z knihovny. Podvodně vylákal desítky tisíc od různých důchodců a hledá ho policie. Musím se štípnout do tváře. Ne, není to sen. A co to tedy je? A je to bezpečně on!

Příběh nekončí. Palác knihy těsně před vánočními svátky 2006. Sháním dárky na vánoce. Když se v hloubi paláce hrabu v knihách a vybírám, přistoupí ke mně chlap a ptá se mě: „Pamatujete si na mne?“
Ta drzost! Tentýž člověk se ke mně drze hlásí. Uvědomil jsem si, že jsem výstřižek z novin vyřadil z náprsní tašky a nemám jediný důkaz o svém eventuelním tvrzení.
Řekl jsem tedy:“ To víte, že si vás pamatuji!“ a odstoupil jsem od něj.
Co jsem měl jiného dělat, co myslíte? 

Ilustrace © exkluzivně pro PN Eva Rydrychová

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 06. 03. 2007.

Ing. Jiří Kadlec, CSc.

Ing. Jiří Kadlec, CSc.

Přehled všech článků autora

Další články autora