Před časem jsem se dočetl, že vůbec nejlepší aktivita k upevnění vetché tělesné schránky je procházka. Bláhově jsem se domníval, že denním špacírováním po okolí rozdmýchám chatrné plíce a osvěžím krevní oběh, čímž se budu cítit mnohem lépe. Budu spát jako dub, přestanu mít chuť na pivo a na laškování se ženou, protože člověk se chůzí příjemně znaví a má pak chuť jenom na tak zdravé věci jako vodu a vegetárnu.

Proč bláhově? Protože studie odborné literatury mě ubezpečila, že normální procházka je vlastně maření času a tudíž k ničemu. Pakliže to myslíte s utužováním zdraví vážně, musíte procházku provádět rasantním tempem, které připomíná spíše poklus, a ten má do příjemné aktivity, při které se jen tak couráte a obdivujete krásy kolem sebe, pěkně daleko. Jelikož jsem však vetchý důchodce se zdravím na štíru, řekl jsem si, že se tedy pokusím svižným krokem rozpracovat prohulené plíce a zpevnit po léta sezení prakticky neexistující svalstvo, aby ze mě měl pan doktor radost.

A tak se velice svižným krokem denně bez ohledu na počasí vydávám na procházky po nádherné pláži namlouvaje si, že to, co tak houževnatě a s krajním úsilím provádím, je zdraví nadmíru prospěšná věc.

Že při tom belhání po pláži vypadám krajně nezdravě, nemusím nikomu vykládat. Brunátná tvář, vytřeštěný zrak, proudy potu a hluboké funění prozradí každému, že mně rychlá procházka příliš nesvědčí. Spíše naopak. Mnohokráte mě při usilovném lapání po dechu napadlo, že mohu při této podezřelé aktivitě celkem lehce přijít k újmě na zdraví nebo dokonce odejít do věčných lovišť. Ale ruku na srdce. Lepší opustit tento smutný svět téměř v poklusu po zlaté pláži než sezením u televizního přístroje, pozorujíc jiné lidi odcházející na onen svět rukou teroristů. A tož rázně chodím, při chůzi si měřím puls, po ní krevní tlak a nestačím se divit, že se na mé tělesné kondici nic nemění. Dlouho jsem si lámal hlavu, co je toho asi příčinou.

Po dlouhém spekulování jsem přišel na to, co zaviňuje moji stagnaci. Potíž je v tom, že nejsem jediný upevňovač zdraví. Pláž se přímo hemží poklusávajícími pošetilci, kteří však jsou ochotni aktivitě povolit na uzdě a zastavit, aby se vás zdvořile otázali jak se máte, a pak zavedli nikam nevedoucí diskusi o počasí. A tak místo plynulé rychlé chůze člověk pořád jenom postává, nervózně přešlapuje a připitoměle se ptá, jak se ten druhý dneska a právě v tuto chvíli má. K tomu do nekonečna diskutuje prognózy počasí, zatím co se ze zpoceného trička stává ledový krunýř a hlavou se začnou honit myšlenky o možnosti zápalu plic. A protože žijeme v anglosaské zemi, kde zdravení a řeči o počasí patří jaksi k životnímu rituálu, bez kterého společnost nemůže fungovat, tak tento rituál chodec opakuje během procházky mnohokráte a navíc se stejnými lidmi, které potkává na zpáteční cestě, když se unaveně plazí domů.

Lidé pokročilejšího věku budou okamžitě vědět o čem mluvím, když se zmíním o tom, že starci, kromě zdravení a řečech o počasí, pak zanechají chůze na delší dobu nebo úplně, aby si s neutuchajícím zápalem dopodrobna vyměňovali zkušenosti o zdravotních potížích.

A tak jsou moje procházky neustále přerušovány obstarožními chodci, kterým musím stokrát opakovat jak se mně daří, protože jsou hluší jako pařez, chodci, kteří mně hrdě ukazují strašné jizvy po ještě strašnějších operacích, a kteří si trpce stěžují, jak zase při chůzi chytili vlka, nebo jak je rozbolela kolena. Ačkoliv tyto rozpravy sice téměř zastaví váš dobře míněný tělocvik, tak jsou, oproti plkání o počasí, přece jenom k něčemu prospěšné. Tak jsem se například dozvěděl, jaké mastičky použít proti štípnutí komára, jak zmírnit zažívací potíže, anebo jak obratně vyndat nebezpečně zakousnuté klíště. Čím více chodec potká jiných, chorobami zachvácených chodců, tím více se o zdravovědě naučí. Kromě toho se chodec rovněž obyčejně dozví věci, o kterých neměl potuchy, ale které jsou přeci jenom dobré vědět. Třeba jak jeden soused přišel k nové milence, jak druhý vyhrál v lotýnce, zatímco nešťastník přes ulici o milenku díky tomu, že jí tloukl, přišel. Někdy se ovšem člověk sáhodlouhými diskusemi opravdu zapomene, a to pak doma družky propadají panice, že vás při procházce potkalo určitě něco zlého, že jste třeba zhebli na srdce nebo že vás uštknul had. V tom případě vás nechají hledat policií nebo záchranou službou. To pak vysvětlujte příslušníkovi, že jste se jenom zapovídal o prospěšnosti pravidelné stolice. To klidně můžete vyfasovat pokutu za maření času orgána. Další stinná stránka ovšem je, že samozřejmě postáváním můžete prochladnout, chytit chřipku a máte-li velkou smůlu, můžete i zemřít. Nebo si při snaze dohonit promrhaný čas můžete klidně natrhnout achilovku nebo zvrtnout kotník.

Takže, když to tak člověk střízlivě zesumíruje, tak přijde k neomylnému názoru, že je mnohem zdravější nikam se nehonit a spíše se rozvážnou chůzí došourat do místní hospůdky a tam ve stínu blahovičníku do sebe sunout jedno příjemně chladné a lahodné pivko za druhým a při tom procvičovat loketní sval. A nebo..?

A nebo si jet zdraví upevnit na pár měsíců do rodné země. Tam budou vaše procházky probíhat tak, jak mají: bez přerušování a svižně! V Česku se totiž zdraví málokdo. Mezi neznámými lidmi je to zřejmě společenský přestupek. Vím to z vlastní zkušenosti. Při pochodu překrásnou Šumavou jsem nejenom jako blb kamarádsky zdravil každého, kdo se mně nachomýtl do cesty, ale několikrát, nemusím říkat, že bezvýsledně, jsem se snažil zapříst rozhovor o počasí a krásách kolem. Neměl jsem to dělat. Lidé na mě koukali jako na nezdvořáka, který si z nich dělá šprťouchlata nebo na někoho, kdo právě spadnul s měsíce. A tak jsem se rychle poučil s nikým hovory nezapřádat. Od té doby jsem mlčky, jako zařezanej, sveřepě přehlížejíc lidi kolem sebe, zdárně utužoval zdraví. Mé rachitické tělo se stalo pružným, svalstvo se zpevnilo, dýchá se mi báječně a těším se všeobecně svěží mysli. A jelikož je Česko národ opilců, tak jsem si i loketní sval nádherně utužil.

Jenom si pořád nedovedu jaksi vysvětlit, proč jsou tam lidi pořád na sebe tak namíchnutí, že se nedokáží na procházkách slušně pozdravit a poklábosit o počasí či tělesných neduzích. Jak se říká, jiná zem, jiný mrav. 

Pokračování příště...
Z připravované knihy "Světácké střípky smyslného seniora"