Ivan Kolařík: Neobvyklá rozjímání nad výkonem povolání

Rubrika: Literatura – Zábava

Já vím, ono se řekne “proti gustu, žádnej dišputát” nebo “kdo chce kam, pomožme mu tam”, ale někdy doopravdy zůstává člověku rozum stát, jaká zaměstnání si lidé zvolí za životní kariéru. Jsem natolik vnímavý člověk, abych si uvědomil, že ne každý má vlohy na to býti úspěšným prodavačem vysavačů či encyklopedií, gynekologem nebo ouřadou celý den razítkujícím doklady. Ale dovedu si představit, proč si taková zaměstnání lidé vybírají. Povětšinou ke svým budoucím zaměstnáním mají buňky již od narození.

Takový dobrý obchodník jistě od útlého dětství kamáradům prodával různé piškuntálie jako hračky, žvýkačku a cukrátka, úspěšně kšeftoval se známkami a jinými věcičkami, o které byl zájem. To, že kamarády při handlování někdy i trochu ošulil, mu nikdy nebylo proti srsti. Zkrátka a dobře, již téměř od narození měl pro obchodní transakce nadání, a proto se člověk nediví, že se stal obchodníkem. Kolikrát jsme slyšeli poznámku utroušenou na konto mladíka, který nás svou výřečností obalamutil natolik, že jsme si koupili prkotinu, kterou jsme nikdy nepotřebovali: “Ten hoch se v životě neztratí. Ten má obchodního ducha.”

Zrovna tak se nikdo nepozastaví nad tím, že se z chlapce, který od mládí místo hraní kuliček dával přednost mnohem zábavnější hře s děvčaty na doktory a na maminku a na tatínka, vyklube lékař, který to velkou pílí nakonec dotáhne až na věhlasného gynekologa. Mimochodem, položili jste si někdy otázku, proč většina gynekologů jsou muži?

Na druhou stranu člověk ani nehne brvou, když se z odjakživa líného a otylého dítěte nakonec stane byrokrat, který našel životní uspokojení sezením v mizerně osvětlené kanceláři, šikanováním klientů a tajným pobíráním bakšiše.

Čím si však marně lámu hlavu, je snaha porozumět tomu, jak si vůbec někdo může vybrat zaměstnání, která jsou v jádru odpudivá a o kterých se v dobré i méně dobré společnosti jen tak nemluví. Hlavně pak ne u jídla. Není to dávno, co několik dnů před popravou australského pašeráka drog v Singapuru jsem na televizi zhlédnul rozhovor s popravčím mistrem, který s pýchou mluvil o svém neobvyklém řemesle a neštastníka ujišťoval, že se nemusí ničeho bát, protože jeho dlouholetá zručnost zajistí rychlý konec! Tenkrát jsem se zakuckal a na večeři mě náhle přešla chuť.

Co přiměje člověka k tomu, že prahne po tom, aby se stal třeba katem, prostitutkou, pracovníkem krematoria, hrobníkem, funebrákem nebo prostou hajzlbábou? Jaké vlohy musí člověk projevit k těmto ponurým zaměstnáním? Dává k nim podnět nějaká nepřirozená touha se lišit od většiny? Nebo, v případě povětrné ženy, bezmezná touha se o lásku dělit s bližními za bankovky. Jaké otázky se asi kladou při přijímacích pohovorech a jaké odpovědi výběrová komise asi očekává?

“Tak se pane Černý pěkně posaďte a povězte nám, co vás přimělo k tomu, abyste se zajímal o místo v našem krematoriu?”

“No, to víte, já ani vlastně nevím, ale myslím si, že to může být zajímavá a lidem velice prospěšná práce. Taky nenávidím zimu, tady na vašem pracovišti je krásné teploučko, sice trošku zaprášíno, ale to já bych už nějak svedl.”

Anebo: “Nebuďte nervózní, paní Petrdlíková. Zhluboka se nadýchněte a pomaloučku nám prosím povězte svými vlastními slovy, čím byste mohla přispět k ekonomickému růstu našeho podniku jako uklízečka toalet.”

“Ano prosím, já bych určitě přispět mohla. Tak bych třeba lidem dávala místo dvou papírů jenom jeden anebo jenom už přečtený noviny.”

Pohovory málokdy trvají méně než půl hodiny. Co si tam, pro krista pána, asi povídají? Probírají se detaily, jak s nebožtíkem nakládat a co dělat, když vyhasne žároviště? Dovedete si třeba představit přijímací pohovor s uchazečem o místo v márnici? Chápu, raději nemyslet. A co teprve pohovory do erotických salónků? Tam se ale třeba vůbec dělat nemusí. Stačí, když uchazečka je patričně vyvinutá a mluví alespoň pár slov německy nebo anglicky…

Osobně jsem se nikdy s lidmi, kteří mají neobvyklá zaměstnání, setkal málokdy. Oni se totiž svými profesemi příliš často nechlubí. Buďto nemohou, nesmí, nebo jim je to zkrátka nepříjemné. Špión se vám ztěží vytáhne s tím, co dělá. Pakliže není ovšem zmožen alkoholem a posedlý nepřekonatelnou touhou se někomu svěřit, protože už to zkrátka nemůže vydržet. V tom případě si vás vezme stranou, podívá se obezřetně kolem sebe a pak spustí tichounkým, přiškrceným hláskem: “Přísahej, že nikomu neřekneš, když ti povím jednu velikou tajnost. Přísahej, nebo ti ji neřeknu, protože já nesmím a dostal bych se do maléru, kdybych ti to řekl. Tak přísahej.”

Když vás někdo, panečku, takhle navnadí, tak odpřísáhnete všecičko. To přece všichni známe, že ano. To, že máme při tom zkřížené prsty nám jenom ulehčí svědomí, když tajnost pod přísahou mlčení později vyklopíme někomu jinému.

“To bys bejval, Franto, do mě nikdy neřekl, ale já nejsem prodavač bot, já jsem jen prachvobyčejnej špión.”

Kam se rozmluva dostane, záleží pouze na vaší zvědavosti a na tom, kolik kořalek u vás kamarád od kontrášů zkonzumoval.

Sexuální pracovnice si myslí, že jí naletíte na špek, když vám se smrtelně vážným výrazem v tváři řekne, že je herečka. Teprve, když projevíte značnou dávku pochybnosti, vám popis zaměstnání upřesní tím, že je exotická tanečnice. Krapátko jiné zaměření, ale stejně kumšt.

Rodiny lidí majících neobvyklá zaměstání obyčejně nemají ani špetku potuchy, co jejich příslušníci dělají. Manželka dá ráno manžílkovi, než odejde do práce do krematoria, hubičku a řekne: “Tak to v kanceláři dneska, mourečku, nepřeháněj, víš, že už nejsi nejmladší. A koukej si taky někdy vykartáčovat to krásný černý sako. Buď se ti poslední dobou dělaj nějak hrozně lupy nebo se vám v kanclu nějak moc práší.”

Manžel se samozřejmě v tu chvíli tváří jako kdyby se nechumelilo, jenom ledabyle rukou z ramen opráší “kancelářský” prach a odebere se na hrozné pracoviště. Je nabíledni, že když večer přijde utrmácen z práce domů, tak manželce při večeři nebo v jejím horkém objetí neřekne, že je dneska dorvanej, protože dnes měli děsně moc nebožtíků a to není zrovna legrace je zdvíhat, protože jsou abnormálně těžcí. To si bude vymýšlet kdesi cosi, protože o těchto věcech se při večeři či při milování mluvit prostě nehodí.

Vlastně celkem do nedávna se to nehodilo. Teď je však situace zcela jiná. Svět a lidé v něm žijící se mění neuveřitelnou rychlostí. Co bývalo kdysi tabu je dnes živě probírano dětičkami ve škole. V dnešní době se otevřeně inzerují místa u zpravodajských služeb a je uvedena dokonce i pracovní náplň. Samozřejmě s výstrahou, aby si uchazeč o svém úmyslu stát se špiónem zrovna nepouštěl hubu na špacír.

Popravčí mistr se na televizi holebdá jak zručně vykonává své řemeslo a neopomene podat podrobné vysvětlení, co se může stát, když by byl, nedej bože, lajdák.

Funebráci se honosně nazývají “pohřební ředitelé” a své služby nebožtíkům bezostyšně inzerují jak v tisku tak na televizi. Krematoria, zrovna tak jako bordely, mají “den otevřených dveří”, aby si zákazníci mohli na vlastní oči ověřit, co je čeká za slasti. Vedoucí pracovník žároviště krematoria pyšně na konferencích hovoří o posledních technických zázracích, které jeho pracoviště má k dispozici, aby se nebožtík v jeho rukou bleskurychle zpopelnil.

Prostitutky mají oficiální název “sexuální pracovnice”, mají svoje odbory a občas stávkují za zkvalitnění bezpečnosti práce. Hlavně se mohou přetrhnout veřejným vysvětlováním, jak úžasně prospěšné jsou jejich služby, protože utužují neuspokojivá manželství. Neukojený manžel místo toho, aby si našel milenku a manželku podváděl, si na pár minutek najde postrádaný požitek v náruči profesionální pracovnice, které se dříve lidově říkalo “šlapka.”

Vtip je samozřejmě v tom, že všechna zaměstnání, i ta nejneobvyklejší a nejodpornější, jsou něčím pro lidskou společnost prospěšná a důležitá. Dovedete si vůbec představit, kam bychom to došli, kdyby nám z tohoto světa nepomohli všichni dobří a svědomití pracovníci krematorií, kulantní pohřebáci či pracovití hrobníci? Jak bychom teprve potom na ně nadávali, že jaksi nejsou u ruky? Jak by byl život pro mnohé, po lásce prahnoucí občany, trýznivě prázdný bez poctivě odevzdané práce sexuálních pracovnic? A jak by byl náš stát vystaven nebezpečí bez práce příslušníků zpravodajských služeb?

A proto neopovrhujme těmito vzácnými lidmi, kteří si vybrali práci, kterou málokdo z nás chce dělat. Neberme je na pranýř a nedělejme si z nich nemístná šprťouchlata. Naopak! Buďme jim vděčni, že jsou ochotni dělat něco, na co my se nezmůžem. Smekněme před nimi a bez ostychu jim potřesme pravicí a řekněme : “Díky, bez vás by život i smrt nebyly ono!” 

Z připravované knihy "Světácké střípky smyslného seniora".

Ilustrace exkluzivně pro Pozitivní noviny © Mgr. Zuzana Šíblová www.sjuzi.wgz.cz

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 11. 11. 2007.