Rozhovor se zrcadlem Evy Rydrychové
Rubrika: Publicistika – Rozhovory
| ROZHOVOR SE ZRCADLEM Pravidla projektu Určitě jste ve svém životě četli spoustu rozhovorů, v nichž se redaktoři snažili klást více či méně známé osobnosti různě smyslné či nesmyslné otázky. Pravdou je, že většina lidí o sobě nerada hovoří, snad i proto, že se jich mizivě investigativní žurnalisté neptají na to, na co by právě oni měli chuť odpovídat. A proto jsme se rozhodli dát šanci naší OSOBNOSTI poodkrýt zrcadlo své duše netradičním způsobem: Požádali jsme jí totiž, aby si popovídala sama se sebou, se svým druhým já viděným v zrcadle, a to s následujícími pravidly:  1) nikdo vám nepoloží nevhodnou, nevkusnou, zbytečnou, provokující, záludnou... otázku;2) můžete se ptát sami sebe a zároveň si odpovídat jen na to, co zajímá výhradně vás, co byste rádi našim čtenářům sdělili, jen se vás na to bohužel zatím nikdo nikdy nezeptal; 3) rozhodnutí, zda vy budete zpovídat své druhé já v zrcadle nebo zda bude vaše druhé já zpovídat vás, je pouze ve vaší kompetenci; 4) ve svém autorozhovoru můžete oba mluvit bez ohledu na to, kdo se ptá a kdo odpovídá, čímž opět netradičně rozrušíte obvyklý stereotyp běžných rozhovorů: krátká nezáživná otázka redaktora – dlouhá „záživná“ odpověď autora; 5) pouze na vás bude, jaký zvolíte styl: humorně-ironický, informačně-prezentační, nadhledově-moudrý, meditačně-vážný, chladně-nezúčastněný, sebestředně-odvážný, emočně- vypjatý... nebo úplně-jiný, možno i v libovolné kombinaci všech předešlých možností; 6) máte absolutní fabulační, stylistickou a obsahovou volnost s vědomím, že vše, co sami sobě o sobě sdělíte, jste jen vy sami, takoví jací chcete být viděni, slyšeni, cítěni, vnímáni a přijímáni veřejností; 7) nemusíte se omezovat počtem slov, ale zato se pokuste vybrat ze svého osobního archívu fotografie, které ideálním způsobem zdokumentují vaše slova, činy, pocity, stavy, myšlenky. Ty budou otištěny spolu s vaším rozhovorem, aby tak mohly vytvořit neopakovatelné slovní a obrazové spojení. Co je tedy vaším cílem? Vytvořit svůj životní rozhovor, který už nemůže být žádným způsobem překonán, neboť nikdy nikdo nebude vámi, ve vaší kůži, nikdo jiný vám lépe neporozumí, nebude o vás všechno vědět a hlavně si nebude stoprocentně jist, že tento netradiční rozhovor lze udělat ještě lépe, než takto. Pavel Loužecký, vydavatel Pozitivních novin |
| Eva Rydrychová, ilustrátorka Pozitivních novin |
Dostala jsem úkol. Pěkně jako ve škole. Samostatné práce mě bavily, ale vždycky byly přinejlepším za lidovku. To mě teda zajímá, jestli po tolika letech po základce to bude lepší. Teoreticky by mělo, a to už jen proto, že tenhle úkol je naprosto senzační. Sedám k počítači obloženým kávou a sušenkami, děti jsou v pelíškách po skvělém obědě, předpokládá se tedy klid na „Hovory se zrcadlem“. • Copak tě napadne, když se řekne zrcadlo? Uvidím sebe po ránu, a vybaví se mi slovo „pravda“. Jak to napsal pan Werich: „Vždycky ráno vstanu a jdu do koupelny, tam se podívám do zrcadla a nejradši zase bych šel spát. Protože to je takový divný člověk, co se z toho zrcadla na mě dívá. Tak se na něj usměju, von na mě zpátky, protože vesele do nového dne. Pak ho umeju a učesám ho, pak mu dám župan a jdu na snídani, sám, jeho nechám v zrcadle…“ • Takže mezi tvé oblíbence patří prvořadě Jan Werich? Ano, ano, přesně tak, mám ráda Wericha, jeho pohádky, hry a nejvíc jeho úžasnou slovní zásobu, a taky mám ráda muziku! Od dětství! Můj strýček hrával na kytaru při táborácích, babička zpívávala po večerech nebo u draní peří…. Já sama jsem hrála na flétnu, kytaru, ale všechno jen samouka. A ještě si zahraju, když nikdo není nablízku. Ráda si hraju všechno od Ježka, Hašlera, ….ze současných Uhlíře-Svěráka, nebo klasiku jako Nedvědy a podobně. Ovšem jak to jde, něco poslouchám. Dneska jsem pro mnohé tvrďačka. Mám ráda všechno, od skupiny Kabát vejš. Metallica, Iron Maiden, ale nejraději českou muziku, třeba Arakain. Mezi oblíbence patří Lou Fanánek, má skvělý texty, rakovnická kapela Brutus, znalci budou vědět, a v protikladu Lucii Bílou, má zase skvělou muziku.Vesměs ale poslouchám všechno, jen se mi něco líbí víc, něco míň. Žiju prostě tak, že bez písničky a bez kytičky (vlastnoručně nakreslené) je pro mě den ztracen. Tak mám těch zatracených ztracených dnů za celý život prachmálo. • Takže odjakživa kreslíš? No dá se to tak říci. Tatínek maloval. Jen tak pro sebe a lidem okolo pro radost. Mám to prý po něm. Nevím, jestli to tak je nebo není. Možná jsem jen hodně odkoukala od něho. A taky si pamatuju, že mě ta vůně barev a pastelek prostě náramě lákala. Ta možnost vytvořit na prázdný papír něco, co má smysl a něco lidem říká. To mě hrozně láká pořád. Vlastně jak vidím prázdný list, mám co dělat, abych se udržela a něco na něj aspoň nenapsala. • Co tvoje děti? Jéje, to je věc! Asi po mně nic moc nezdědily. Na kreslení je třeba trochu vytrvalosti a trpělivosti, což u nich nějak postrádám. No ovšem vzhledem k tomu, že mám čtyři, je ještě naděje, že některé něco nakonec podědilo. U Heleny a Ondřeje je ještě brzy něco takového řešit. Jsou to ještě mimina. A puberťačky Eva a Katka? Evča zpívá a hraje, tak třeba v ní dřímá nějaká múza. Nejstarší Katka se nám ještě „nevybarvila“. • Máš nějaké oblíbence nebo vzory, co se týče výtvarna? To se rozumí, samo sebou, že mám, jen je těžký udělat nějakej pořadník. Všichni jsou skvělí! Hrozně ráda na zámcích obdivuji středověké mistry, jmen je nepřeberné množství. A když nemohu na zámek, máme internet a knihy. Například Jan van Eyck, Edouard Manet a samozřejmě Leonardo da Vinci. Taky mě fascinuje období faraonů a jejich malby. Je toho hodně. Z českých umělců Mucha, Švabinský, taky Lada. Obdivuju Zdeňka Buriana. Také mě zaujal Láďa Novák, malíř fresek, Oldřich Kulhánek, ale i kreslíři jako klasika Neprakta,Vyčítal nebo Jiránek ...v každém je něco úžasného. • Pro koho bys nejraději malovala? Určitě pro děti. Jsou skvělými pozorovateli. Vymalovat nějaké národní pohádky, nebo nějakého českého klasika jako je Drda, Petiška, Čapek…. Ale hlavně pro sebe. Protože mě to hrozně baví, naplňuje mě to a cítím se strašně užitečná, když pak mohu někomu udělat radost. • Co všechno už jsi namalovala? Po pravdě řečeno, není to zatím žádná sláva. Pár obrazů, několik perokreseb, velkou spoustu pohlednic, přáníček, prostě co kdo si řekl. Baví mě malovat na zeď, takže i toto mám již ozkoušené. Vlastně se člověk stále nějak něco učí. Já se nebráním žádnému novému poznání. Sama na sobě občas pozoruji změny ve stylu kresby, ale vesměs jsem už asi osobitá. Ovšem není pro mě velkým problémem napodobit jiné umělce. Anebo vytvořit něco úplně nového. Co se týče počítačové grafiky, zkouším a učím se kombinovat kresbu a fotografii, a jiné podobné výmysly. Velmi mě to zaujalo. V současnosti je to ten nejlepší způsob práce. Na PC totiž není třeba rozbalovat horu pastelek a skicáků, které často padnou do ručiček mých roztomilých dětiček. Kdykoliv potřebuji, zamknu PC a mohu odběhnout a snadno se později vrátit zpět k práci, a to i starší. Nehledě na netušené možnosti, jenž nabízí kombinace kresby a počítačového umu, díky čemuž je má práce urychlena a vynechávám - a to je důležité! - tu část práce, kdy se nedá chytit nit a muchlám a trhám zuřivě několik listů nepovedených prací. • Kam všude jsi malovala? Všechno, co moje ruka stvořila, je zatím založeno v krabicích a deskách. Posílání do různých časopisů vyšlo vniveč, nabídka v prodejnách umění byla neúspěšná, podomní prodej se také nezdařil. Tudíž má snaha zviditelnit se poněkud klesala; jedinou mou klientelou byli přátelé. Ti mi stále dodávají chuť do práce. Mám vlastní webové stránky, kam ty obrázky postupně vkládám, no a jinak zatím je vidět moje práce jen v Pozitivních novinách . • Čím vším jsi kdy malovala? Miluju pastelky, můžu je mít stále s sebou, právě tak jako obyčejnou tužku. Mé výtvory jsou ale i olej na plátně, podmalba na skle, perokresby, nějaká ta kolorovaná kresba. Taky v téhle moderní době patří k nástrojům kreslícím počítač. Malovat nebo kreslit jde ledasčím. Nemám všechno ještě vyzkoušené. Bylo by fajn zkusit i jné techniky, kdo ví, třeba by mě to vzalo. Myslím ale, že pastelky a tužka zůstanou mými věrnými „nohsledy“ navěky. • Jak si maluješ budoucnost? Zásadně růžově. Kdybych malovala černě, jistojistě bych už byla mrtvá, aspoň duševně. Mám velké plány! Mám hlavně velkou rodinu, a ta je pro mě tím nejdůležitějším. V žádném případě ji nechci a ani nemohu zanedbat, z toho vyplývá má touha pracovat v oblasti grafiky a kresby. Budu v klidu doma, s dětmi a mužem. Chtěla bych se živit kresbou, ilustrací, nebo něčím podobným. Zaujala mě počítačová grafika. Vehementně se snažím učit Photoshop a všechna jeho kouzla. A k tomu ještě kreslím, skicuji, píšu (jednou z toho bude kniha), ale hlavně!!!...ilustruji v Pozitivních novinách texty ctěnému panu Vladimíru Kulíčkovi, ale i jiným skvělým autorům. Což mě v současnosti naplňuje blahem a pocity štěstí. Taky proto, že hodně lidí na to pozitivně reaguje. Ne všichni věděli o mém talentu, tak jsem mnohé překvapila. Byli nadšeni. Zatím mě nepotkal nikdo, kdo by obrázky posoudil negativně. • A podle čeho maluješ? Nechci se nijak někomu podobat. Chci být svá. Což je někdy těžké, proto mám ráda staré mistry. Jejich obrazy jsou dokonalé, fascinující. Odpoutávají mě od všech mých nakoukaných obrázků. Čistím si jimi svůj um. Jakmile si najdu chvilku, čtu si všechno možné, co na internetu najdu. Čtu a prohlížím i současníky. Bohužel nemám kolem sebe mnoho lidí, se kterými by se o tom dalo hovořit, takže je to pro mě takové samostudium. Rozhodně v tom ale budu pokračovat. Uvažuji o absolvování nějakého kursu počítačové grafiky, především Photoshopu. Tím, že jsem teď doma, mám na to čas, chuť i příležitost. Za poslední dobu mě všechno nějak hodně postrčilo dopředu, kladné odezvy, podpora rodiny a právě práce v PN. Díky tomu kudy chodím tudy koumám, jak který obrázek nakreslím, dokonce se mi o tom i zdá. Vlastně se mi splnilo jedno z mých přání: vydávat mé obrázky. Pustit je do světa. Potěšit i jiné oko, než člena rodiny. Všichni mi říkali, že jednou se mi povede zviditelnit. Hrozně mi to přejí, a já si to přeji také. Co to půjde, budu kreslit. Není nad to dělat něco, co člověk umí a co ho baví. • To by tedy znamenalo, že jsi šťastnej člověk, ne? Je ještě něco více co by člověk mohl chtít? Co třeba takový milión? Wow!!! Milión….? Milión lásky, štěstí, času, zdraví a tak vůbec….. • Myslela jsi někdy na to, že bys měla možnost něco říct lidem, něco jim vzkázat, a co by to bylo? No! Myslela! A hlavně to kolem sebe vidím. Lidé spolu nemluví. Neříkají si hezké věci, neradují se společně z drobností kolem sebe. Někdy totiž i v té nejmenší běžné maličkosti je velké množství krásna… Takže jestli mě lidi slyší, teda vlastně čtou, tak bych jim chtěla vzkázat: Lidi, mluvte spolu! Od toho je řeč! Říkejte všechno, co cítíte, jinak si nikdy nemůžeme rozumět. A hlavně se, lidi, koukejte kolem dokola na to hezké i méně hezké, říkejte to všem kolem sebe, chvalte se a usmívejte se. Žádná plastika ani kosmetika nevytvoří tak krásnou tvář, jakou ji tvoří právě úsměv. A zadarmo!!! |
Ilustrace exkluzivně pro Pozitivní noviny © Eva Rydrychová http://evussa.wz.cz/index.html
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 06. 04. 2007.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Ivan Rössler |
 |
Milan Lasica |
 |
Jaroslav Vízner |
 |
Jan Vodňanský |
 |
Jiří Suchý |
 |
Plk. JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D. |
 |
PhDr. Ing. Zdeněk Hajný |
 |
Jiří Menzel |