Dostala jsem pozvání na nedělní návštěvu. Na to město s rudou září jsem měla pouze mlhavé vzpomínky z dětství, kdy tam ta záře ještě byla. Dnes, kdy slýchám od mnoha přátel a mladých rodin, jak se tam houfně stěhují, jsem byla velmi zvědavá na všechny ty demokratické proměny. Co jsem viděla, předčilo i mé nejsmělejší očekávání a demokracii jsem tu bohužel o víkendu nezaznamenala. Už dávno vím, že únor není zrovna nejlepší měsíc na poznávání různých končin naší země – všechna šeď, nevlídnost a chmura totiž nabývají rozměrů, které mnohdy neodpovídají realitě. Ve skrytu duše doufám, že to samé platí i o tomto městě.
Tak tedy ... viděla jsem obrovské sídliště, ve kterém se prolínaly architektonické styly let osmdesátých, sedmdesátých, padesátých i devadesátých. Jejich nesourodost, hustota a šeď mi naháněly husí kůži, a procházivše ulicemi beze jmen (na mapě ulice jména měly, ale ve skutečnosti jsem viděla snad tři cedule označující název) se mi podlamovala kolena. Nechtěla jsem být za každou cenu zaujatá proti městu, v němž si pár mých přátel našlo nový domov, nicméně, instinktivně jsem začala přemýšlet o jejich charakteru. Těch přátel. Tedy aspoň těch, kteří bydlí na tomhle kolosálním sídlišti... Musí to být tvrdé nátury – nádraží připomínalo klíčový dopravní uzel země Evropské unie snad jen svou čekárnou s automatickými dveřmi, parky a zeleň pro skotačivé děti byly zasypány hromadami (doufám, že větrem rozfoukaných) papírů, igelitových tašek a kusy hadrů, a trávníky podél cesty rozježděny parkujícími auty. Nejhorší ze všeho byly však ty domy. Myslím, že tak zaběhaný pojem “králíkárny” by tady vzbuzoval jen romantické představy o venkově a loukách vonících senem. V mém pohledu to nebyly králíkárny, ale věznice. Ne domovy, kam se lidé rádi vrací po celodenní práci, ale místa, kam se musí vrátit i kdyby nechtěli. Jak tu mohou lidé žít? Jak tu mohou žít a přitom zůstat lidmi? Ano, prožila jsem estetické trauma, které mne čas od času zaskočí v různých částech naší země i v cizině. Většinou však zůstane pouze u chvilkového šoku, který se brzy vyléčí procházkou do historického centra, k řece, do parku či na pláž. Tady jsem tu možnost neměla a estetický vjem zabolel o to více – bylo mi tamních obyvatel hluboce líto.
Poslední roky vnímám, jak velkou roli hraje vliv okolního prostředí na mé rozpoložení. Musím po pravdě přiznat, že nejsem imunní, a tak se často v pěkném městě cítím dobře a v zanedbaném špatně. Zní to moc prostě? Vím, psychologové by to mohli vysvětlit odborně, rozebrat mé předchozí zkušenosti, mé mládí a třeba sklony k melancholii, ale o to mi teď nejde. Jde mi spíš o to, co s tím. Co s tím, pokud musíte bydlet v ohyzdné čtvrti, kde vás pohled z okna nepovznáší k výšinám, a místo o smyslu života musíte čelit prozaickým otázkám o holé přežití? Myslím samozřejmě vnitřní přežití, protože uznávám, že bydlení v panelácích má i jisté výhody, třeba ekonomické (můj kamarád například letošní zimu ani jednou nezapnul topení - proč také? Bydlí uprostřed partají, které jeho byteček dostatečně vyhřejí). Jsem toho názoru, že vnitřní život, tudíž i estetický, nás odlišuje od ostatních tvorů a umožňuje nám zpracovávat otázky, které zatím nikdo jiný nezpracovává. Pokud ale žijeme v prostoru, který není schopen nám poskytnout aspoň tu nejzákladnější potřebu po kráse a harmonii (vím, málokde je to dokonalé, ale můžeme se kráse aspoň blížit), těžko budeme mít ještě psychické kapacity na povznášení myšlenek.
Aby však nedošlo k mýlce, musím objasnit, že nesouhlasím se společenským trendem, který považuje krásu za absolutní hodnotu. Nemyslím si, že krása ženské tváře či mužských svalů má být primárním vodítkem mezilidských vztahů a nesedí mi, když jsou lidé posuzováni pouze podle vzhledu. Na druhou stranu cítím, že čím se člověk obklopuje, tím se pomalu stává. Čím se pak může stát ten, který je denně obklopen odpadky a dávno vysloužilými panelovými balkony? Jak inspirativní prostředí může potomkům nabídnout ten, kdo vodí své děti na procházku do betonových “parků?” Jak šťastná může být se svým životem ta, která se cestou do obchodu provléká mezi auty a rozježděným blátem?
Ne, nejsem zaujatá proti sídlištím, také jsem na jednom pražském bydlela. Znám sídliště ucházející, útulná, a dokonce krásná. A také vím, že krása je relativní a poměrně subjektivní hodnota. Naštěstí. Proto jsem si nakonec oddychla, když jsem si cestou domů uvědomila dvě věci. Za prvé, že ač je dnes 25.únor – neslavné výročí komunistického převratu – aspoň ta rudá záře už tu není; a za druhé, že ten šedivý únor je bohudík nejkratší měsíc v roce. |