Pes je jako život. Může být kamarádem, ale může i kousat. Je na nás všech, aby byl přítelem – život i pes!
„Tak poslyš, proč píšeme knížku jen o psech samejch slavnejch páníčků? Proč nenapíšeme taky o těch obyčejnejch, ti si to taky zaslouží – jako třeba ta moje kamarádka Sandy z Eifel!“ vybafnul na mne z ničeho nic Kolja, když jsme se vraceli domů z procházky. Kolju totiž už přestalo bavit věčné očichávání a prohánění a začal přemýšlet. Tyhle okamžiky s ním mám hrozně rád. „Víš, Koljo, s lidmi je to někdy těžké. Číst o obyčejných psech nikoho nebaví, ale když je to třeba o psu takového dalajlámy, tak to budou číst třeba až v Tibetu. Asi jsme už jednou takoví.“ „Jo, to bych řek´. Zajímají vás jenom senzace a obyčejný život vám uniká! Copak vy lidi nemáte instinkt? Copak necítíte, co je dobré a co je špatné?“ zeptal se mě s nepředstíraným zájmem můj pes. „Jo, tohle bejvávalo, ale to už je moc a moc dávno, snad ještě v dobách, kdy jsme skákali jako opice po stromech. Dnes mi připadá, že děláme všechno pro to, abychom sami sebe co nejrychleji zničili a jestli nám vůbec něco zbylo, tak je to ten instinkt nezdravý. Ale to by bylo na dlouhé povídání.“ Kolja se po mém rozumování zatvářil pořádně otráveně. „A víš vůbec, jak pan Pánek k Sandy přišel? Nevíš? Tak poslouchej! Začalo to vlastně už před mnoha a mnoha lety, to Sandy ještě vůbec nebyla na světě. Radek, tak se papá Pánek jmenuje, v té době hodně kouřil, ale jednoho dne s tím praštil a tvrdě se rozhodl, že už toho čvaňháka do pusy nevezme a vydrží to až do důchodu. Potom až prý půjde do penze, koupí si fajfku a psa. S fajfkou bude chodit na procházky a se psem kouřit – nebo obráceně..? A tak se taky stalo…“ „Viď že dáme do knížky aspoň jednoho obyčejnýho psa…“ žadonil Kolja, když jsme došli k naší brance. „To víš, že dáme, kožíšku, když tak pěkně prosíš, tak ano, a třeba hned dva! Pánkovic Sandy a psa - ´profesora´ paní Frostové. Tu zatím znají jen psi z jejího okolí, napsala o nich moc hezkou knížku Šlechtici a bastardi,“ sliboval jsem. To už jsem věděl, že Kolja má vlastně pravdu – proč psát pořád jen o těch slavných? A tak než se stačil uvelebit ve svém pelíšku, už jsem seděl u počítače, hlavu vraženou do monitoru a psal dva dopisy – jeden našemu kamarádovi Ctiradovi Pánkovi do Buedesheimu v Eifel, 33 km od belgických i luxemburských hranic a druhý pak paní Alici Frostové do Prahy. |
Je tu opět jaro. Sedím ve své pracovně u okna a dívám se do koruny vysoké břízy. Mezi jejími ještě nesměle světle zelenými listy se ke mně natahuje modrá obloha, ta, ze které tak rád čerpám energii a někdy také až bláznivou múzu pro mé ještě bláznivější psaní. Kdysi ve škole mi učitelé tohle lelkování vyčítali. Dnes, s přibývajícími lety, mám na to jiný názor a těžko říct, zda je to tím, že jsem relativně zmoudřel. Rozhlížím se po pokoji a hledám svého rošťáka Kolju, abych s ním konečně navázal konverzaci. Určitě se zase někde válí, ale tuhle lenost mu z kožichu vyženu! Vždyť kdo se to tak hrnul do psaní, kdo mě přemlouval, že tak inteligentní pes se hned tak nevidí, že jeho nápady musím stůj co stůj zachytit na papír? Bylo to pochopitelně tak, jak jsem předpokládal. Kolja ležel rozvalený jak dlouhý, tak široký na své dece v obýváku pod oknem, jedno ucho postavené do špičky jako do pozoru. Takovýhle bezpečnostní zvukový radar má na stráži pokaždé, když spí. Líně protáhl své psí údy a na půl huby se na mne usmál. „Ty línej psí čoveče!“ spustil jsem na něj zhurta. „Vždyť ty jsi už od toho válení celej zmuchlanej a zaprášenej! Tohle že má bejt vzor psa pro naši knížku? Vždyť ty už si tak líný, jak ten pes Bobík od mého přítele Jarolímka, který když štěká na lidi na chodníku, tak si podepře o zídku svou hlavu. Koukej vstávat, ať tě můžu pěkně vykartáčovat a „vyžehlit“. Šup, šup, ať už se dáme do toho psaní, nebo to vyprávění nikdy ani nezačneme.“ Podíval se na mne přihlouplým dobráckým pohledem, sklapl na hlavě ten svůj radar, a tak se rozesmál, jako kdybych mu vyprávěl tu nejpovedenější psí historku. Tak ty si opravdu myslíš, že ze mě vypadne nějaký nápad? Ty jsi mi opravdu a doopravdicky naletěl?? Tak se smál, že hubu od ucha k uchu měl, ale pak se mu mne přece asi zželelo, protože se pomalu zvedl, ještě pomaleji se protáhl a nakonec mi položil hlavu na klín. Při tom se mi zadíval tak hluboce do očí, že nebylo těžké vyčíst, co ode mne chce. No samozřejmě, abych ho zase podrbal! „Tak tohle ne, to vypusť z té své chlupaté kedlubny, drbat tě nebudu! Budeme si spolu hezky povídat.“ „Povídat? My dva?“ zakňoural otráveně. „Prosím tě, a o čem? Dyť nám stejně nikdo nebude věřit.“ „Ale bude!“ ujistil jsem ho a abych si ho udobřil, přece jenom jsem ho podrbal za ušima. „To je tak. Když napíšeme popravdě, že i známé osobnosti znají psí řeč a mohou si se svými psy povídat, tak nám uvěří. Například takový Fousek.“ „To je ten pes odnaproti?“ Zeptal se mne trochu škodolibě Kolja. „Nedělej si ze mne šoufky, nebo na to doplatíš!“ okřikl jsem ho už trochu nazlobeně. „Ten pes odnaproti je knírač a já mluvím o známém umělci, kytaristovi a básníkovi.“ „Snad nemyslíš toho textaře a hudebního skladatele?“ dělal si ze mě dál legraci Kolja a šibalsky zamrkal. „Co já vím, co všechno tenhle Pepa je! Ale představ si, že je jediným člověkem na světě, který vlastní kabelovou poštu!“ „ Tak jmenuje se Pepa nebo Fousek? Teď si ze mne děláš šoufky zase ty!“ zachytračil Kolja a vyskočil na pohovku, aby na mne lépe viděl, co to se mnou udělá. Rád mi dělal takové naschvály, ale musím říct popravdě, že já nejsem o nic lepší. Dosáhli jsme v tom oba už takovou rutinu, že někdy nevíme, co který z nás myslí vážně. „Nesčetněkrát jsem ti říkal, abys to nepletl, že ty na svoje legrácky jednou setsakramentsky doplatíš. Jmenuje se jak Pepa, tak i Fousek. Lidé mají dvě jména, někdy i víc.“ Teď se už Kolja maličko dopálil. „No jóóó, tihle dvounožci musej mít všeho víc, aby si nahnali, co jim chybí v nohách. Ale abys věděl, kabelová pošta stejně neexistuje, to tě asi někdo napálil,“ triumfoval uraženě. „Jak to – neexistuje? Musí existovat, když mu přes ni píšou jeho přátelé z celého světa. Posílají to internetem, pak jeho syn Tomáš, také hudebník, dopis doma vytiskne, vloží do ka-be-ly a odnese Pepovi.“ Zaťukal jsem Koljovi na čelo, abych mu zdůraznil, jaké je jelito, ale ten se po téhle jedovaté poznámce odmítnul se mnou bavit. Převalil se na bok, svou chlupatou hlavu položil mezi své bílé tlapky, zavřel oči a začal hluboce oddychovat. Jenom to jeho radarové ucho se zase vztyčilo jak železniční závora, aby tak dalo ničím nerušený průchod jeho snům. To už jsem věděl, že teď s ním nebude řeč, protože upadl v hluboký spánek, kde se ho ve snu budou všichni bát, čubinky krásně vonět, patníků bude bezpočet a jemu bude moc a moc dobře. Pokračování příště - Josef Fousek: Psí rozhovory |