Stanislav Moc: Austrálie - můj osud (17)
Rubrika: Literatura – Zábava
| Jel jsem podél pobřeží na sever a byl sám se sebou maximálně spokojen. Za rok a dva měsíce jsem se naučil v Sydney celkem slušně anglicky, vyučil zlatníkem, měl svoje auto a jel za dobrodružstvím. Co více jsem si mohl přát? Připadal jsem si ovšem více jako kovboj než zlatník. Na hlavě jsem měl slaměné sombrero, za pasem nůž na házení, který jsem celkem slušně ovládal a vzadu v autě pár věcí na campování. Pod tím vším ležela puška s pasem plným nábojů. Winchestrovka. V puškařském obchodě mi nabízeli lepší a modernější, dokonce až z dalekého Brna, ale byl jsem blázen do téhle opakovačky z filmů. Cesta se přibližovala a oddalovala od moře a už nějakých padesát kilometrů za Sydney jsem cítil, že je venku tepleji. No nazdar, říkal jsem si, začíná přituhovat! Jakpak bude asi v tropech? Projížděl jsem malými i většími městy a silnice vedla i přes mnoho pěkných řek. Pak přišly lesy a cesta se znovu stočila k moři u Nambucca Heads, kam jsem přijel z Macksvillu. Tam je úžasný výhled na vzdálené kopce a hory, tak úžasný, že se mi líbí dodnes. Za Urungou jsem odbočil na Bellingen Valley, které se mělo později stát Mekkou hipíků, ale tenkrát to byla jen díra s několika domy a dřevěnými chodníky s brlením, kde si mohli farmáři uvázat koně. Také jich tam u hospody stálo v řadě požehnaně. Prostě divoký Západ se vším všudy i se statnými muži v kovbojských kloboucích. Chyběly jim jen kolty u boků... Z Bellingenu stoupala silnice do hor. Zasekávala se do úbočí kopců a serpentinami se vinula jako had k Dorigu. Nahoře jsem zastavil na vyhlídce, která tam už byla tenkrát, ale bez visutého dřevěného chodníku, který se dnes prostírá v korunách stromů dešťového pralesa, aby se mohli turisté obdivovat pestrobarevnému ptactvu. Ptactva tam také bylo! Lorikeeti, King Cockatoo, Roselas a Honey Eaters, ale já jsem se uneseně díval dolů, do údolí a k moři. To z té výšky vypadalo velice impozantně, protože zaplňovalo obzor až kam oko dohlédlo. A nikde ani človíčka! Foukal nepříjemný vítr a bylo zde citelně chladněji než dole v údolí. V Dorigu mi chvíli trvalo, než jsem našel správný směr při hledání silnice na Ebor. Neměli tam totiž žádné ukazatele. Jel jsem kolem nádraží, kde zrovna pískala parní lokomotiva. Píská tam občas i dneska, protože místní občané se spojili a společnými silami v sedmdesátých a osmdesátých letech obnovili trať i vozový park a zachránili tak pro Austrálii snad poslední parní úsek v zemi. Ebor je asi 40 km za Dorigem a tenkrát ho tvořila jedna jediná bouda z vlnitého plechu, která sloužila jako hospoda neboli pub. Franta s Petrem seděli před pubem ve svetrech a pili pivo. Před nimi ležela hromada jejich věcí, kterou se snažil roztahat po trávě Piňďa a podle prázdných plechovek od piva jsem soudil, že kluci čekali pěknou chvíli. „Jak ti je?“ chtěli vědět. „Trochu líp,“ přiznal jsem, „ale pořád to ještě není ono. Zajímalo by mě, co byste dělali, kdybych nepřijel?“ „Já jsem věděl, že přijedeš,“ odvětil Franta, „musels! Rebeka odjela v poledne...“ „A my jsme neměli kam jít,“ dodal Petr.  Naházeli jsme jejich bágle i nářadí na dolování safírů do auta a kluci ještě koupili karton piv. „Safíronosný“ potok byl asi 12 kilometrů od Eboru a protože už skončily svátky, nebyl tam nikdo a mohli jsme si vybrat místo na campování kde jsme chtěli. Nasbírali jsme dřevo na večerní oheň a kluci uložili pivo přímo do potoka, aby zůstalo chladné. Začalo se stmívat a Petr zapálil oheň. Na protější stráni se objevil králík a zapanáčkoval. Vytáhl jsem pušku, ale než jsem stačil zamířit, králík skočil do křoví a já jsem po něm střelil jen tak, bez míření. Piňďa se hrozně lekl a utekl. Křoví se trochu zachvělo a Petr se šel podívat, kdyby náhodou. Vrátil se s králíkem, kulka mu přerazila páteř, ale ještě žil. „Umíš,“ pokýval Petr uznale hlavou. Bohužel, byl to můj první a poslední úlovek za celou cestu. V Queenslandu nám puška upadla a o kámen si ulomila mušku. Od té chvíle byla nejen nepřesná, ale naprosto k ničemu. Nedokázali jsme se s ní trefit ani do mrtvé krávy, která ležela nafouklá přes silnici. Stříleli jsme a přibližovali se k zdechlině stále blíž a blíž a nakonec se nám ji podařilo trefit asi z deseti metrů. Mrtvé tělo pomalu splaskalo a my stáli jako pitomci než nás ovanul příšerný puch hnilobných plynů a my utekli do auta, abychom se nepoblili. Ovšem v Eboru pušce muška ještě nechyběla a stejně jsem nic neulovil. Střelec jsem rozhodně nebyl, ale ten večer jsme měli k večeři králíka na rožni a chutnal výborně. I Piňďa si přišel na své a zblajznul kosti v rekordním čase. Po večeři jsme chvíli kecali a kluci mně prozradili, že Slávek s Jardou nejen že nic za bydlení neplatili, ale celou dobu se nechali i vyživovat. Když s Vladou odjížděli, tak neměli ani na benzín a Vlado musel vše táhnout ze svého. „Mám takovej dojem,“zaprorokoval si Franta, „že jste měli „z prdele kliku“, když si vás Slávek nevybral.“ Petr si odfrkl a s opovržením dodal: „Omar Sharif, ha ha!“ „Trochu na Araba ale vypadal,“ mínil jsem. „Stando!“ zakoulel očima Petr, „jakej Arab? Dyť to byl vobyčejnej cikán! Viď, Franto?“ „Byl,“ odpověděl tázaný a udiveně potřásl hlavou, skoro jako Bohoušek, „copaks to nepoznal? Štěstí jsme v každém případě měli. Po letech jsem se dozvěděl, že Vlado táhnul celou cestu a když se mu u Mt. Isy jeho malý „Brouk“ přehřál a „umřel“, oba výtečníci ho bez peněz opustili a jeli dál stopem sami. Vlado si musel v Mt. Ise najít práci a ušetřit na cestu zpět do Sydney. Vrátil se bez iluzí, ale za to mnohem zkušenější. Šel jsem do auta, vytáhl kytaru a chvíli hrál, ale nebylo mně zrovna nejlíp a tak jsme šli spát brzo. Spali jsme v autě. Dva vzadu a jeden pod volantem vpředu. Vzadu to bylo fajn, protože když se sklopila sedadla, tak tu bylo místa dost. Vpředu se nedaly natáhnout nohy, jen z okna ven a když jste je celou noc opírali o okenní rám, nešla do nich krev. Nebylo to oblíbené místo, ale střídali jsme se na něm poctivě po zbytek cesty. Na noc jsme ovšem museli všechny věci z auta vyndat. Tu první noc nám vše provlhlo ranní rosou, ale pak už jsme si dávali pozor a zastrkávali věci do plastických pytlů a pod auto. Jídlo jsme měli zahrabané v ledu ve velké „esce“. Nejen aby se nezkazilo, ale aby k němu nemohl Piňďa. V noci bylo chladno a tak jsme spali oblečení. Měl jsem zlé sny a budil se zpocený hrůzou. Ráno jsem se probudil zesláblý a s mírnou horečkou. Takhle jsem rozhodně nemohl nic dělat. Zůstal jsem tedy přes den v autě a kluci mi nosili čaj s citrónem a vůbec se starali. Druhý den, pátého ledna, jsem vstal už za svítání a cítil jsem se tak dobře, jako kdyby mně nikdy nic nebylo. Najednou jsem dostal zpět všechnu chuť k životu a i když trochu zesláblý, s vervou jsem se pustil do práce. Hledat safíry je stejné jako hledat zlato. Kopali jsme hluboké jámy u potoka a zeminu promývali v potoce přes síto. Někdy jsme šli až do dvou metrů nebo kam až to šlo, protože při hloubení záleží na tom, jak daleko jste od potoka. V určité hloubce do jámy začne prosakovat spodní voda, kterou musíte vybírat kýblem a čím hlouběji jdete, tím rychleji vody přibývá. Nakonec dosáhnete equlibria, kdy rychlost prosakující vody vyrovná vaše vylévání a hlouběji se už nedostanete. Nezbývá, než jámu opustit a začít o kus dál znova. Někteří prospektoři mají malé pumpy na baterie a ti se dostanou hlouběji, ale pak si musí hlídat jámu, aby se na ně nesesula. To se stane velice lehce i rychle a pokud se jedná o osamělého prospektora, může takové sesutí pohřbít nejen jeho naděje na safíry.Tohle všechno jsme se dozvěděli od party Australanů, která měla pumpu a camp pár kilometrů od nás po proudu. Přišli nás jako dobří sousedé navštívit a večer mě vzali autem na lov klokanů. Jeli jsme na mýtinu, kde se pásli a snažili se je dostat do kužele silného reflektoru, který byl namontován na střeše utility. Reflektor manipuloval jeden maník uprostřed a my střelci jsme stáli po jeho stranách. Jakmile zachytil klokana do světla, řidič okamžitě zastavil a jeden z nás vystřelil. Nebylo to snadné, protože i když se klokan oslepený kuželem světla na chvíli zastavil, musel jsem odhadnout vzdálenost a ve tmě po paměti seřídit hledí. Neměl jsem v tom žádnou zkušenost a i když se klokani postavili na zadní a utvořili nádherný terč, netrefil jsem se ani jednou. Za to můj partner se trefil hned. Klokana jsme vykuchali, stáhli a na místě rozporcovali. Australani pak maso zabalili do plastických pytlů a když jsme se vrátili, tak mi dali výslužku. Byli opravdu kamarádští a zdvořilí. Neřekli, že jsem „bad shot“, ale prohlédli mi pušku a radili, abych si někde na profesionální střelnici nechal seřídit mušku. Pozvali jsme je k ohni na pivo a tahali z nich rozumy ohledně safírování. Prozradili nám, že jsou místní a na safíry chodí každý rok o dovolené a pár set dolarů si vždy vydělají. Není to špatné, tvrdili a ukazovali nám svůj letošní úlovek... Byla to sklenice od okurek plná safírů. My jsme jim ukázali naši malou skleničku, v které byly jen čtyři safírky. Trochu jsme se styděli za ten rozdíl, ale oni nám dodávali odvahu, že nezáleží na množství, ale na velikosti. „Každý z těch safírů má hodnotu nejméně dva dolar,“ tvrdili, „ale kdybyste našli třeba jen jeden safír, ale velikosti holubího vejce! Oh my God! To už byste nikdy nemuseli pracovat...“ Pak nám ještě prozradili, abychom změnili místo, že tady to už je dost překopané od turistů a já jsem přinesl kytaru a zpívali jsme na přeskáčku. Jednou oni bez kytary, protože jsem jejich písničky neznal a nemohl je tedy doprovázet a jednou my s kytarou. Líbilo se jim, jak jsme zpívali a nám, že byli tak bezprostřední a přátelští. Připadali jsme si jako kdybychom byli na trampu na Brdech a ne na jižní polokouli. Když odešli, rozhodli jsme se, že klokana jíst nebudeme, protože nám jeho maso moc nevonělo, z kteréhož rozhodnutí měl největší radost Piňďa. Zatímco pes si pochutnával na zdravém, čerstvém a libovém mase, my jsme se cpali tlustými a nezdravými uzenkami plnými škodlivého tuku. Dneska vím, že to maso nesmrdělo, jen jsme nebyli zvyklí na klokaní pach a pach čerstvé divočiny vůbec. Druhý den jsme přemístili tábor, ale z úcty k našim rádcům proti proudu, aby si nemysleli, že se jim cpeme do rajónu. S nevšedním elánem jsme se pustili do práce. Hledáme holubí vejce, bylo naše motto! Pracovali jsme od rána do večera, prostě dokud bylo vidět a bavilo nás to. Safíry jsme nacházeli a naše malá sklenička se začala plnit, ale holubí vejce nám pořád unikalo. Nacházet safíry je asi stejná radost, jako nalézt zlatou žílu a nás popadla safírová horečka. Dřeli jsme více než ve sklárně nebo na stavbách a skoro zapomínali jíst. Kolikrát jsme večer byli tak unavení, že jsme prostě vůbec nevařili a šli rovnou spát. Když objevíte safírek a pak druhý, víte, že jste na žíle. Teď se musí kopat všemi směry a zjistit, kam vás to dovede a při tom se dá snít, že do safírového hnízda, plného holubích vajec. Většinou, v našem případě vždy, se žíla vytratí a na konci dne jste rádi, když máte šest sedm safírů.. Nic se ovšem nevyrovná pocitu, když vaše oči objeví v rýžovacím sítu tmavě modrý kámen... To je čistá extáze! Droga pro smysly! V ten moment se z prospektora stává narkoman. Omámen touhou po bohatství dá se s novou chutí do práce, i kdyby už padal únavou. Je to velice dobré cvičení těla. Na konci týdne jsme už měli skoro sedmdesát safírů a naše sklenička byla plná. Franta to odhadl nejméně na 140 dolarů a Petr řekl, že to je skoro padesát dolarů pro každého. Kdybychom tu chtěli zůstat, tak se krásně uživíme a jistě by nám to šlo ještě lépe, kdybychom si koupili elektrickou pumpu. Já jsem navrhl, že když už pumpu, tak pořádnou a na benzín nebo ještě lépe, kompresor na naftu! Franta pak spočítal, kolik jsme do toho dali v hodinách a došel k výsledku, který nás šokoval. Kdybychom tolik hodin jako zde odpracovali na stavbě, tak jsme měli přes sto čtyřicet dolarů každý! Sny se rozpadají pomalu, nebo padnou rychle jako domeček z karet. Ten náš o safírovém holubím vejci se zřítil ještě rychleji. Druhý den jsme vstali pozdě a pomalu si udělali snídani a vůbec nepospíchali k potoku jako každé ráno před tím. Franta prohlásil, že je celý rozlámaný a já jsem se přiznal, že mě bolí záda. Petr to zhodnotil nejlépe, když řekl, že je na čase, abychom se na to vysrali... Pokračování příště... |
Ilustrace exkluzivně pro Pozitivní noviny © Eva Rydrychová, http://evussa.wz.cz/index.html
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 23. 07. 2007.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
JUDr. Ivo Jahelka |
 |
Josef Fousek |
 |
Karel Šíp |
 |
PhDr. Ing. Zdeněk Hajný |
 |
Jiří Menzel |
 |
RNDr. Vladimír Vondráček |
 |
Blanka Kubešová |
 |
Vladimír Just |