Tati? Chodil jsi rád do školy? Jak mám odpovědět tomu dítěti, když sám to teď nevím. Pokrytecky? To víš, že jsem chodil do školy rád… Cynicky? Pakárna… Kriticky? Jak kdy a do které…
Do první třídy jsem chodil moc rád. Paní učitelka Marie Suková byla tak hodná! Nikdy nezakřičela. Rákosku (bývala v inventáři každé třídy) používala ve funkci ukazovátka. Každý den ráno rozdala písanky a v každé písance jste našli červeným inkoustem předepsaná nová písmenka. Napřed ta snadná: e, e, e, m, m, m. Nejzapeklitější bylo f, f, f se svými dvěma kličkami. A ta nešťastná osmička! Švindloval jsem ji jako sněhuláčka, ale paní učitelka mi vedla ruku - naučila mě to.

Později jsme obdivovali pana učitele Rudolfa Homana. Byl jenom o pár centimetrů větší než my, kluci ze třetí A. Když předcvičoval na bradlech, musel hodně vyskočit. Pak jsme stáli s otevřenou pusou a sledovali jeho sokolsky čistý výmyk, ke kterému „Rudík“ vždycky přidal nějakou vyšší gymnastiku, třeba stoj obouruč a seskok saltem do podřepu, předpažit při doskoku. Žíněnka jen zaduněla. Pan učitel řekl šibalsky:
„Chlapci, to zatím neumíte. V řad nastoupit!“
O prázdninách Rudíka sebralo gestapo a z tělocvičného nářadí se stal strašák.
Gymnázium v padesátých letech: žádný med. Hodně strachu - z občanské výchovy, z dvojek z mravů, ze svazáckých posudků a divných intervencí. Přesto v té šedé mlze zářilo několik kantorských hvězd. „Soudruh“ profesor Wágner, který neváhal při dvouhodině kreslení přisednout do lavice a ukázat, jak se dá na akvarelu vytvořit tentýž namodralý stín, který vidíte za hliněným džbánem, sloužícím v kreslírně jako model. Při výtvarné výchově dával Wágner důraz na to druhé slovo. Mohli jsme v učebně přecházet od lavice k lavici, diskutovat, obkreslovat, sledovat šikovnějšího spolužáka při malování… Profesor sám upozorňoval na projevy talentu, mluvil potichu, skoro šeptal, aby naznačil, že nemáme hlučet. Kritizoval málo, spíš vtipkoval, nikdy nezesměšňoval. Přesně rozlišoval netalentovaného od lajdáka.
Potom si došli do gymplu pro pana profesora estébáci. Byl skautským činovníkem, a tak vyfasoval Jáchymov a následnou silikózu plic.
V sextě se stal ten zázrak s matematikou. Ve třídě se objevila nová profesorka matematiky. Během několika lekcí nám Marie Kličková otevřela oči. Pochopili jsme, že vůbec nejde o matematiku, nýbrž o návod, jak se hledá a nachází řešení problému. Poprvé ve studentském životě jsme zažili, že pedagog s nadšením uznal talentovanému spolužáku lepší řešení úlohy. Profesorka Kličková říkávala: „elegantnější“. Dodnes ji ve vzpomínce vidím, jak stojí u tabule s křídou v ruce, sama vždy elegantní, navzdory své přikrčené a nesouměrné postavě. Slyším, jak jasně a srozumitelně mluví. Nikdy neměla potíže s disciplinovaností studenstva, nikdy nevymýšlela „tresty“ a sankce, nejvýš s osobitým sarkazmem komentovala nějaký náznak nepřístojnosti v lavicích.
Uplynula řada let. Při náhodné návštěvě na vysoké škole jsem zahlédl její jmenovku na katedře matematiky. Bylo zamčeno. Paní docentka je na kongresu v zahraničí, pravila sekretářka.
Konečně mám tedy svou odpověď na počáteční otázku. Abych chodil do školy rád, musel jsem se zhusta přemáhat, avšak měl jsem vždy v té školní budově svého dobrého učitele, kterého jsem se sice trochu bál, kterého jsem tajně obdivoval a který mi byl vlastně životním vzorem - což vím teprve dnes.