Miroslav Sígl: O Lešetínském kováři a jeho autorovi

Rubrika: Publicistika – Víte, že...?

Vzdávám hold nad rozhodnutím mělnické obce Kadlín vybudovat muzeum vesnické techniky a využít přitom některých tradic, z nichž mnohé věrně zachytili čeští vlastenečtí a vpravdě národní literáti, spisovatelé, básníci, historici.

Patří mezi ně básník a prozaik Svatopluk Čech (narodil se 21. února 1846 v Ostředku u Benešova, zemřel 23. února 1908 v Praze).
Vedle Jaroslava Vrchlického byl na sklonku 19. století nejznámější a nejrecitovanější autor. Dokázal úspěšně posilovat národní sebeuvědomění, které od dob českého národního obrození z let 1770 až 1850 postupně rostlo.
Jeho verše se mohou dnes zdát poněkud rozvláčné, od času buřičů jsme si zvykli na jinou poezii, ale každého autora je nutné vidět v jeho době a v jejích historických souvislostech. Přesto však jsou dodnes známy jeho Písně otroka, alegorie boje za práva národa, které byly vydané během jediného roku 1895 celkem čtyřiadvacetkrát.
Rozruch a neobyčejný ohlas, který tato jeho sbírka vyvolala, přiměly Svatopluka Čecha, aby hledal namísto Prahy nový, tichý a klidný domov a věnoval se své tvorbě. Našel ho na Mělnicku – v Obříství s pohledem na horu Říp a osm let (1895 – 1903) zde žil, tvořil, řídil Květy české, jezdili sem za ním Jaroslav Vrchlický, Václav Vilém Štech (v nedaleké Libiši měl svůj domek), Mikoláš Aleš mu sem posílal svoje kresby, Stanislav Sucharda, Jan Preisler, Ignát Hermann, Karel Václav Rais, Jiří Guth-Jarkovský...

Avšak předchůdcem Písní otroka byl v roce 1882 obsáhlý epos o Lešetínském kováři. Ten se stal přímo pojmem obrany češství v pohraničních oblastech a dotýkal se problémů germanizace, pronikající do českých zemí.
S příběhem se Svatopluk Čech setkal v městečku Slavětín u Loun (přejmenovaném v eposu na Lešetín, ale obec s takovým jménem byste marně u nás hledali), jejíž počátky sahají k roku 1268. Mají zde středověký kostel sv. Jakuba Většího (tomuto patronu je zasvěcen i kostel v obci Kadlíně) s mimořádně rozsáhlými a cennými gotickými nástěnnými malbami. (Mnohem později v roce 1898 se ve Slavětíně narodil mimořádně talentovaný a citlivý český básník Konstantin Biebl, který v komunistické atmosféře padesátých let 20.století propadal duševním depresím a posléze spáchal v roce 1951 sebevraždu. Jeho tvůrčí krizí je poznamenána sbírka veršů Bez obav.)

A tady ve Slavětíně také stávala po dlouhá léta kovárna, jejíž zařízení se dlouho uchovávalo, než je zde objevil „novodobý lešetínský kovář“ PhDr. Jaromír Hošek a přestěhoval je do své umělecké kovárny v osadě Peklo u Velkých Všelis – nedaleko Kadlína.
Však si také Kadlín zamiloval, když zjistil, jak zde od listopadových politických změn v naší zemi v roce 1989 uctívají historické a kulturní tradice a své výrobky zde mnohokrát již také předvedl. A tak se postupně rodil nápad v hlavě starosty obce Zdeňka Šestáka, který do projektu muzea vesnické techniky zahrnul tradici lešetínského kováře. Povězme si o ní něco více a převyprávějme stručně obsah stejnojmenného eposu.

Tiše, ale šťastně plynul život obyvatel Lešetína. Hluboké lesy kolem byly hradbou proti neblahým vlivům. Lešetín uchovával svůj kroj a ráz. Mladá chasa ráda zpívala české písně, hospodáři se stařičkým farářem hovořívali pod lípou, v zimě celá ves byla kolem vrčících kolovratů, kde si vypravovali staré báje a pověsti.
Ale přes hluboké lesy až k Lešetínu pronikl německý továrník a vystavěl si na stráni nad Lešetínem továrnu. Svým zlatem lákal mnohého, který mu svůj majetek prodal a šel hledat štěstí jinam. Továrna se tak roztáhla až do vsi, z níž zbyla jen kovářova chaloupka a jeho stařičká kovárna. Postavil se však na odpor s tím, že jedině přes jeho mrtvolu se do ní dostanou. Poněvadž však práce nebylo, byl nucen propustit i chasníka Václava. Ten však vroucně miloval kovářovu dceru Ludmilu a proto ho prosil, aby mu ji zachoval i po jeho návratu za prací. Kovář svolil.

Zatím však nastaly lešetínskému kováři zlé doby. Továrník podvodným způsobem vymáhal na kováři jeho pozemky a u soudu vše podplatil, až konečně vyhrál a kovárna byla dána do dražby. Tím však kovářova energie nebyla zlomena. Postavil se proti mocipánům a k němu se přidali ještě vystěhovalci, kteří se vrátili z Ameriky, když tam nenalezli, co očekávali. Správce přišel do kovárny a vyzýval kováře, aby odešel. Avšak narazil na tuhý odpor. Muselo přijít vojsko a když kovář nechtěl povolit, zazněl výstřel a on padl u své kovárny. Vtom se také vrací jeho bývalý chasník Václav z ciziny. Kovář ho poznává a vítá ještě ve své kovárně, třebaže ho to stálo krev. Václav pak vypravuje, jak Józa, vůdce kovářových stoupenců, zabil továrníka a pomstil se tak za svou milenku Barboru, kterou továrník zhanobil a ona se potom žalem utopila.. Továrníkův syn prodal továrnu blízkému zemanovi, který vzešel ze zdejšího lidu a slíbil jiné jednání. Ještě naposled zasvítí kovářův zrak a stařičký umírající kovář tiše promlouvá k Lidušce a Václavovi:

Tedy přece uhájil můj vzdor, mému rodu tuto půdu milou… Pracuj statně dál a stůj pevně, jak já jsem stál…
Ó, vše zaniká mi v pustém víru, vidím slunce jen, tam vzchází rudě, a já hasnu navždy, hasnu v míru, neb kde žil jsem, na té zmírám půdě…
V tomto Čechově eposu jsou verše, které se staly podkladem písně, zakrátko zlidovělé a zpívané v divadelní hře se stejným názvem Lešetínský kovář:


Ještě jen dále pojď, k lesu mne vyprovoď,
přitul se ke mně blíž, Liduško má!
Ztratíš mě zakrátko, mé zlaté poupátko,
najdeš až po létech, když Pán Bůh dá.

Ruku svou podej mi, ještě mne obejmi,
už tebe v náručí nebudu brát.
Ještě dnes naposled slaďoučká jako med
ústa dej zulíbat na tisíckrát.

Sbohem ty údolí, vesničko s topoly,
ty stará kovárno pod jabloní.
Zvonil tam vesele do želez, ocele
perlík můj… Nikdy už nezazvoní…


Lešetínský kovář je příkladem lásky k rodné půdě, k řemeslu a vzorem nepoddajnosti. Je vlastně obrazem národního zápasu v té době. Varuje před industrializací, která sice přinese chudému kraji jisté výdělky, ale také ujařmení prací a zničení přírody. Básník končí své dílo smutně, leč vítězně. Pro tuto ideu byl Lešetínský kovář v roce 1883 – tedy rok poté, co vyšel a lidé se s ním rychle seznamovali – zkonfiskován, zabaven. Největší popularity dosáhly verše apostrofující lešetínské zvony a věrnou lásku dvou mladých lidí odhodlaných chránit kraj i po smrti starého kováře.

Co k tomu může dodat autor, rodák z Obříství, kde Svatopluk Čech znal ještě dobře jeho dědečka i tatínka, kteří mne od dětství učili znát verše Čechovy?! O Svatopluku Čechovi jsem vydal pro svou rodnou obec monografii, napsal desítky článků do novin a časopisů, vylíčil jeho obřístevský pobyt v knize Osobnosti a osudy obce, která vyšla v roce 2000. Jsem proto tomu moc rád, když Čechovo dílo v poněkud jiné formě (ale v podstatě zůstává zachované) se objevuje v další mělnické vesničce, mému srdci tolik blízké.

Ještě snad doušku pro čtenáře Pozitivních novin: Navštivte při svém prázdninovém putování obě jmenované vesnice a najdete povzbuzení v jejich snaze uchovat tradice a kulturní hodnoty pro budoucí pokolení bez ohledu na to, že svět se kamsi řítí. 

Ilustrace exkluzivně pro Pozitivní noviny © Olga Janíčková

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 08. 08. 2007.