Miroslav Sígl: O jednom Sokolu tělem i duší
Rubrika: Publicistika
V těchto podzimních dnech vzpomínají naše sokolské jednoty všude po celé naší vlasti tragických říjnových událostí před 70 lety, kdy docházelo k velkému zatýkání vlastenecky a demokraticky smýšlejících občanů, obětavých činovníků odbojových organizací, jakými byly zejména Čs. obec sokolská, Čs. obec legionářská, Skaut, Orel, odbojové hnutí Obrana národa. Podle poválečných údajů nacisté zatkli a uvěznili v koncentračních táborech téměř 20 000 sokolských pracovníků, z nich na pět tisíc umučili a popravili.
Navzdory teroru, který v Protektorátu Čechy a Morava rozpoutal nenáviděný Reinhard Heydrich – třetí nejmocnější muž tehdejší Velkoněmecké říše, navzdory tomu, že Čs. obec Sokolská byla násilím rozpuštěna v říjnu 1941, její majetek zabaven, rozkraden a zneužit pro vojenské a válečné účely, dokázali Sokolové uchovat myšlenky a činy zakladatelů Miroslava Tyrše a Jindřicha Fügnera a hned po osvobození v květnu 1945 obnovovat své tělocvičné jednoty.
Bohužel – období poválečného rozletu nebylo dlouhé, naopak od prvopočátku bylo svázáno diktátem tehdejší Národní fronty, ovládané komunisty, Sokol – jako ostatně všechny podobné další organizace – se měl stát součástí sjednocené Čs. tělovýchovy (ČSTV). K tomu nakonec došlo takřka se stejnými důsledky jako za nacistů po tzv. “vítězném únoru“ 1948 a zvláště pak po státním pohřbu našeho druhého prezidenta Edvarda Beneše v září téhož roku.
Co všechno táhne naší hlavou, vzpomínáme-li na ty neuvěřitelné těžké doby a naopak jaká hrdost se v nás znovu probouzí, sledujeme-li přípravy, které se chystají v souvislosti se 150. výročím založení Sokola (1862–2012) a tradičním – tentokrát už XV. Všesokolským sletem, který se bude konat od 1. do 7. července 2012 opět v Praze na Strahově.
K tomuto vzpomínání jsou ještě mezi námi příslušníci staré sokolské gardy, z nichž jsem se blíže seznámil s Ing. Vladimírem Prchlíkem (*1929), jehož jméno a záslužné činy zná od jeho mateřské jednoty v Praze – Spořilově až po ústředí Čs. obce sokolské každý roduvěrný Sokol. Jeho tatínek – ruský legionář, jeho maminka a jeho starší bratr patřili k těm, kteří v roce 1933 stáli u zrodu spořilovské zděné sokolovny a malý Vládík sem začal chodit pravidelně na cvičení od roku 1935, sotvaže mu bylo šest let.
Měl štěstí na své učitele i v době temné nacistické okupace, kdy ho další láska k hudbě přivedla k profesoru Františku Rovenskému, jak jinak – Sokolovi a velkému vlastenci, který působil jako koncertní mistr v Divadle Oldřicha Nového. Přišel i se svojí manželkou na pražský Spořilov bezprostředné poté, co byli vyhnáni ze slezského pohraničí. Také na státním gymnáziu v Praze - Michli se poznal Vladimír Prchlík s mnoha dalšími vynikajícími pedagogy. Ti měli velký vliv v době rostoucího nacistického útlaku na vzdělávání mladých studentů, vedli je k vlastenectví a lásce k českému národu, například také prostřednictvím studentského smíšeného sboru. Ten se vypracoval natolik, že pořádal veřejné koncerty nejen v michelské sokolovně, ale i ve Smetanově síni Obecního domu v Praze.
Po osvobození naší země v květnu 1945 byl již šestnáctiletý dorostenec také sólistou salonního orchestru spořilovského Sokola, účinkoval na mnoha hudebních a vzpomínkových akademiích včetně tradičních sokolských šibřinek. Nejsilnější vzpomínky vyvolává první a poslední poválečný XI. všesokolský sjezd na Masarykově sletovém stadionu v pohnutém roce 1948. To už zde vystupoval poprvé ve cvičení s muži, zúčastnil se manifestačního pochodu Prahou, jemuž nezabránila ani komunistická moc s policií a ozbrojenými závodními milicionáři. Dodnes jsou živé a nezapomenutelné okamžiky, vyjadřované celonárodním odporem proti nástupu komunistického útlaku a totální likvidaci svobody v naší zemi na dlouhých 40 let.
Potkal ho stejný osud jako mnoho jeho dalších vrstevníků, kteří pro své přesvědčení hned po skončení vysokoškolského studia byl v roce 1958 propuštěn ze služeb Českého vysokého učení technického, neměl potřebný dělnický původ, nemohl tedy působit ve výchově „nové technické inteligence“. V době částečného politického oteplení kolem období Pražského jara 1968 se mu podařilo získat zaměstnání v bratislavské pobočce výzkumného střediska pro ochranu životního prostředí, které bylo tehdy financováno ještě z Programu OSN a Světovou zdravotnickou organizací.
Dokonce mu štěstí přálo víc, než si kdy představoval, protože mohl absolvovat studijní pobyty na vědeckých pracovištích ve Velké Británii a Kanadě, na sklonku osmdesátých let obhájil disertační práci o vlivu energetiky na životní prostředí a po listopadu 1989 byl jedním z prvních zaměstnanců ministerstva životního prostředí.
Nikdy neodložil svoje milované housličky, nejprve byl členem Symfonického orchestru Dopravních podniků hl. m. Prahy, účinkoval na kůrech různých kostelů v Praze jako člen orchestru a chrámového sboru U Křižovníků. V šedesátých letech jsme se mohli setkat ve Vycpálkově souboru písní a tanců, v němž byl primášem.
Ale stejně tak zůstával oddaný Sokolu, spolu s bratrem a dalšími spořilovskými a sokolskými bratry založili místní Tělocvičnou jednotu v Praze na Spořilově, ale vrátit název Sokol se jim tehdy v šedesátých letech ještě nepodařilo. Vzniklo zde však cosi zcela nového - vynikající odbornice profesorka Jana Berdychová začala s novým druhem cvičení rodičů s dětmi. Tato nová tradice se udržela dodnes, rozšířila se do celého sokolského hnutí.
Teprve od listopadu 1989 mohl Vladimír Prchlík se starostou MUDr. Václavem Kulhánkem obnovit v plném rozsahu činnosti Sokola ve spořilovské jednotě. Nejenže cvičil na všech župních a okresních sletech, ale hlavně na Všesokolských sletech v roce 1994 – 2000 – 2006 v Praze na Strahově už jako příslušník věrné gardy.
Opravdu nelze vypočíst všechny jeho polistopadové aktivity, spojené nejen se Sokolem, ale i obnovou takových tradic, jako jsou vzpomínkové akce k výročím Tomáše G. Masaryka, zakládání dalších sokolských jednot, spolupráce se sokolským a místním tiskem až po současné, vcelku úspěšné úsilí o obnovu pomníku hrdinům bitvy u Zborova, k němuž dal podnět další náš společný přítel, spořilovský občan šéfredaktor Jaromír Hořec, krátce před tím, než odešel na věčnost v roce 2008. Tento pomník na Spořilově byl odhalen v červenci 1937, ale již od roku 1940 musel být snesen z podstavce a ukrýván do současnosti.
Dnešní vzdělavatel Sokola Vladimír Prchlík byl poctěn pozváním k účasti oficiální české delegace 2. července 2007, připomínající 90. výročí bitvy u Zborova, která se na památných místech poklonila památce všech padlých hrdinů spolu s příslušníky čestné jednotky a vojenské hudby Ukrajinské armády, absolvovala četné další pamětní a slavnostní pořady. Zaznělo zde mnoho nádherných projevů představitelů obou spřátelených armád, které jsou dnes rovnoprávnými členy Evropské unie a obranného souručenství NATO.
Vladimír Prchlík, vyznamenaný ke svým 80. narozeninám medailí za obětavou činnost ve prospěch sokolského hnutí, mi přitom klade na srdce, abych zejména zdůraznil, že navštívili památná místa našich drahých otců a dědů – ruských legionářů, připravených obětovat své životy za naši drahou vlast. Jako vzácnou památku odebrali prsť z okolí zborovské mohyly, kterou pietně potom doma uchovali pro budoucí generace.
Abych připomněl ještě slova prezidenta Edvarda Beneše, která pronesl na jedné z poválečných přehlídek čs. legií v osvobozené vlasti: „Buďte nositeli Masarykových humanitních tradic a živým svědomím národa!“ Jsou povzbuzením i pro současné nositele legionářských a sokolských tradic v naší zemi, kteří jsou zapojeni do příprav významných sokolských událostí v příštím roce.
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 12. 11. 2011.
Miroslav Sígl
Další články autora
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
Plk. JUDr. Michal Dlouhý, Ph.D. | |
Ladislav Gerendáš | |
PhDr. Ing. Zdeněk Hajný | |
Helena Štáchová | |
Ivan Rössler | |
Jan Krůta | |
Jiří Menzel | |
Milan Lasica |