Motto: Jediným přínosem, který může umělec poskytnout k nějaké debatě, je jeho dílo.
Avatár a titán švédského filmového umění, Ingmar Bergman, režisér, filmový producent a spisovatel, zanechal další vývoj našeho trýzněného světa svému vlastnímu osudu… Budeme se teď muset snažit jít dál životem bez „diskrétního napovídání“ v šeru biografu – a v těch posledních 35 letech – u televizoru a v pohodlí lenošky. Veškerá jeho filmová produkce se velmi lehce a záhadně vstřebává do našeho nitra, přezimuje a vzbouzí do vědomí, kdykoliv se jí zachce. Naváže a sváže vzpomínky vlastního života, připomíná nevyřešená traumata a zatouží po ještě nesplněných snech… Ingmar Bergman, který přestože prožil své mládí v rigidním, manipulativním a silně dominatním prostředí, kde již odmalička se musel učit poslouchat a chovat podle přesně daných pokynů, si nejenom zachoval, ale i léty dále vytříbil svou integritu. Díky bohatosti kulturních zážitků, střídavě s rodinnými, ne vždy příjemnými dojmy, se jak známo takřka nikdy nenechal ponižovat (in absurdum…), nýbrž všechna příkoří a doslova i hrubý penalismus se v jeho žíznivé a vnímavé duši vytvářela samostatně: uvažující, odvážná až vzpurná osobnost. On vlastně vykolejil z představ a plánů svého blízkého i vzdálenějšího příbuzenstva. A nějaký návod nebo receptura na samostatného a originálního režiséra byl v dobách jeho mládí sotva k dostání. Jakmile se seznámil s možnostmi uměleckých dimenzí – a k tomu „násobeno“ novou filmovou technologií, oblíbil si směr a obor, kde mohl být vlastním pánem. Byl již částečně vyzbrojen v mládí znalostmi, síly a rizika lidského dialogu. Nepřipravené jsou dialogy všedního dne a které navíc způsobují zranění, která se těžko hojí… Záhy nejen objevil, ale i zažil bolest, doslova „pod obojím“, vnější a tu vnitřní, která mohla vzniknout bleskurychle, nejenom v nitru vlastním, ale i v nitru jiných. Začala se v něm zřetelně probouzet dimenze soucitu – nejlepší živná půda kreativity! Filmové medium vlastně splnilo touhu jeho mládí i života. Najednou měl na výběr. Z mnoha vlastních a i jiných životních fragmentů začal ve filmovém živlu modelovat to esenciální. Mohl najednou častěji, jak se zmínil přátelům a kolegům, „naočkovat své nitro“ proti depresím, zklamáním a duševním bolestem všeho druhu. Jeho široká a v některých oblastech hluboká vzdělanost ve filozofii, umění a literatuře, ale též v oblasti psychologie a psychoterapie ho postupně připravila na tvorbu uměleckých filmů s náměty lidských osudů a prohloubeně s psyché ženy /dívky/matky/člověka vůbec. Uměl nejenom hledat, ale též unikátně a pedagogicky vyjádřit to esenciální v charakteru – v dané („modelované“) situaci, ale též to nejobtížnější – doslova virtuálně „navštívit“ jak minulost tak budoucnost – a to při stálé a intenzívní přítomnosti. Těžiště jeho metod hudbou: polyfonie, kánon, fuga a varianty „mnohohlasnosti“. Z hudby si též emociálně osvojil bohatost a sílu pauzy! V pauze dorůstají a dozrávají city. Nastávají jakoby dimenzionální transformace, kde relativita pozorování a vnímání, jak popisoval některým přátelům, se v okamžicích maximální bolesti, touhy, rozkoše a vzápětí v osamocení – sloučí jako znovuzrození, jako vzkříšení po děsivé inkarnaci… To, co se mu vytýkalo (hlavně osobami, které samy tak moc a nápadně netvořily), že prý lidé, obecenstvo, ale hlavně individuálně „každý divák“ jdou na jeho filmy psychologicky nepřipraveni… Pravdou je, že některé scény člověka doslova uhodí a i třeba zraní. Ale to ne tak okamžitě, nýbrž až potom, když už skoro usíná a najednou se mu vše vybaví a znovu ponoří v hloubi bezbranného. Tyto zvláštní zážitky po absolvování jeho filmů jsou beze slov – city se střídají rychlostí, která se vymyká definovatelnosti. Ingmara Bergmana lze promítnout do jakékoliv periody lidských dějin – a bylo-li by moci ovládat čas, tak by mohl určitě úspěšně fungovat ve všech fázích civilizace. Jeho centrální životní postoj byl - nedvořit se autoritám. Svoji schopnost transpozice a transkripce pojmu a vlastností času, ne jenom jako fyzikální jednotky, ale jako neviditelné, preverbální fluidum myšlenek a citů, které se někdy „setkají“ ve stejné štěrbině pařízku, do které jakoby čirou náhodou zapadlo semínko, kterému Bergman nabízí úplně vlastní chvilku života – anebo i dlouhého života. Ingmar Bergman obdivoval Franze Kafku a specielně jeho schopnosti líčit zranitelnost člověka v nepochopitelných lidských systémech a relacích. Obdivoval a byl mnohokrát zaujat možnostmi umělecké tvorby loutkového divadla a umělecké kreativity Jiřího Trnky. Fascinoval ho vyjadřovací potenciál zdánlivě neměnitelného obličeje loutky, kde podstata výrazu nabyla nových kvalit – pohybem anebo změnou osvětlení, což i on s úspěchem používal. Rádius osobnosti Ingmara Bergmana přesahuje nejenom hranice evropské kultury, ale i mnoha mimoevropských kultur, což lze lehce konstatovat z bohatosti vyjádřených ocenění jeho filmové tvorby. Ingmar Bergman se určitě ptal sám sebe - kdo je a co je v něm původní. Ale domnívám se též, že nehledal přímočarou odpověď, ale že v otázce samé je vlastně dynamika tvorby: stejně jako Leonardo da Vinci neobkresloval lidi, tak také Bergman neobkresloval lidské osudy filmovou tvorbou. Oba si dovedli vybavit ve své fantazii sekvence života a důmyslně vytvořit unikátní novelu.
Bude nám čím dál tím více scházet…
|