Zatímco v některých státech světa pozitivismu jaksi až přebývá, jinde se ho dostává poskrovnu. V Americe je optimistický postoj takřka společenskou nutností a tak se zdá, jako by to Američané se svými asertivně vstřícnými projevy až přeháněli. Působí až strojeně, když většina filmů končí happyendem, kde davy tleskají objímajícím se hrdinům. Působí směšně, když v knize (Malá zemětřesení, Jennifer Weiner) najdete popis scény z hudebního kursu pro nejmenší, kde rodiče nadšeně vykřikují, jak dělá pejsek a radostně předvádějí, jak toto zvířátko roztomile vrtí ocáskem.

Přirozeně že nám, Čechům, odkojeným Švejkovou geniální tupostí (já, pánové, nejsem žádný simulant, já jsem opravdovej blbec, můžete se zpravit v kanceláři jednadevadesátýho pluku v Českých Budějovicích nebo na doplňovacím velitelství v Karlíně), národu trénovanému ostrovtipem fiktivního génia Járy Cimrmana, to připadá trapné. Souhlasím, že s tím souvisí tradice, rodilý Čech těžko někdy komplexně pochopí americký způsob myšlení. Nechci také kritizovat přemrštěný americký, ale naopak chybějící český optimismus.

Přestože jsme národ na humoru závislý, jedná se častěji spíš o humor ironický či sarkastický. Nezapřeme svého předka K. H. Borovského:

Modli se Čechu,
k svatému Vojtěchu
by tě svobodné národy
vzaly do cechu.

V případě ironie se ovšem nedá hovořit o tvořivém optimismu. Naopak se víc zdá, jako by každou radost musela předznamenávat určitá jízlivost či třeba jen štiplavý nádech sebeublížení.

Mohu samozřejmě dlouho meditovat nad tím, co vše lze považovat za příčinu, mohu přetřásat historii a s tím související politickou minulost, která se nabízí nejvíce. Pokud totiž v porovnání zůstanu věrna u Američanů, národa hrdě svobodného, potom se příčina vnitřního pesimismu rýsuje poměrně očividně. Skutečná svoboda české země se dá počítat na léta, ne na staletí.

Ale bohužel ani dnes, kdy jsme docílili demokracie, nevládne mezi námi zdravý optimismus. Není divu, vždyť kolem sebe slyšíme tolik záporných zpráv (přičítám zhoubnému vlivu médií), máme strach o své zdraví, práci, finanční zajištění, důchod, budoucnost dětí... Víceméně zůstáváme věrni právě našemu uštěpačnému humoru: Jak mezi politiky najdete tři naprosté blbce?... Namátkou! Po pravdě já tenhle styl taky miluju, jenomže nejspíš by potřeboval - pro naše dobro - častěji přisladit. Protože čím víc špatného spatřujeme kolem sebe, tím menší chuť máme bojovat za to dobré. Když se rozhlédnu kolem sebe, mám pocit, že dost z nás už přestalo věřit. Proto ty nízké volební účasti. Proto ty kousavé řeči v hospodě, proto neustálé propírání témat 'a la „málo peněz, špatné zákony“. Ale spousta těch, kteří si stěžují, zároveň nikdy nic neudělají pro to, aby se něco změnilo, protože buď „to nemá cenu“ nebo jsou důležitější hodnoty jako „majetek“ nebo „kariéra“. Neznáme lék na svou chorobu. Samozřejmě ani já ten správný recept neznám. Jen si myslím, že začít by se mělo preventivně u "vitamínů".

A takové maxibalení duševního multivitamínu představuje právě pozitivismus. Kdo myslí optimisticky, neodmítá předem žádné plány, má větší odvahu i chuť hledat nové cesty, měnit stávající. Úspěchy nám nespadnou do klína, radosti se zničehonic neobjeví z moře skepse. Kdo si sám v sobě zoufá, těžko nalezne jak důvod k úsměvu, tak cestu, jak z toho ven. Jedná se o podobný princip, s nímž lékaři dobromyslně radí pacientovi: „Věř, a víra tvá tě uzdraví.“

A nakonec by to na odlehčení chtělo pár vtipů:

Kdo je kostra objevená za skříní v obýváku? Loňský vítěz hry na schovávanou.
-
Jakým způsobem se rozmnožují počítačové viry? Pučením. Pučíš si disketu a máš ho.
-
Jak se odstraňuje muška z oka? Ohrneš víčko a řekneš "kšá".