| Jednou v únoru vtrhla do našeho pokoje babička, tajemně za sebou zamkla dveře a křikla:,,Děvčata, v červnu se mnou jedete na Slovensko. Bez debat! Jedná se o poznávací zájezd do Tater s názvem Hory a termály pro všechny věkové kategorie.“ Předem jsme vytušily, že se zájezdu zúčastní zástupci jen jedné z nich.
Čím blíže byl červen, tím častěji jsme ze všech stran slýchaly, jak jsou Slováci vstřícní, každý den se prý na hotelech pořádají diskotéky a konají se horské túry odlišných náročností. Babička se těšila, její sestra, která jela mimochodem s námi, se těšila a my, čerstvě dospělé, jsme se nakonec také těšily.
Týden před odjezdem nás babička bombardovala třikrát denně telefonáty s nutným sdělením, abychom nezapomněly deštník, pláštěnku, igelity do bot, občanku, teplé ponožky, kufr, batůžek, spodní prádlo, hygienické potřeby, dostatek pitné vody a toaletní papír na cestu. Proč kazit babičce radost faktem, že jsme dospělé.
 Náš autobus jsme poznaly ihned. Odhadovaný věkový průměr 78,2 let. Obsah autobusu: 27 důchodců, 1 dítě a my dvě! Cesta nám uběhla věru rychle, zažily jsme totiž sedmihodinový výtlem. Na místo jsme dorazili právě na večeři, kde jsme definitivně přišly o naději, že se alespoň v hotelu setkáme s mladými lidmi. Náš pokoj byl od babiččina a zároveň tetina vzdálen ob čtyři pokoje, čehož ony hluboce litovaly, zatímco my to uvítaly. Ale ani tyto čtyři pokoje nebyly pro naše tetičky, jak je později oslovoval celý autobus, velkou překážkou. Kontroly se konaly i několikrát denně.
Předtím, než jsme šly spát, jsme byly upozorněny, že snídaně začíná v půl osmé. Do jídelny jsme ráno přišly pět minut před jejím začátkem a mylně jsme se domnívaly, že budeme jedny z prvních. Přes celou halu se táhla fronta důchodců čekajících na otevření jídelny.V půl se dveře rozletěly a začal boj o potravu. Cholesterol ne-cholesterol, tlak ne-tlak, zaťaté pěsti a v očích smrt. Jejich touha dostat se k míse s kukuřičnými lupínky byla silnější než starost o zdraví. Zato nás přešla chuť. Opovrhovaly jsme tímto pudovým chováním a hrdě žvýkaly suchý rohlík. Naše falešná hrdost ale nevydržela dlouho. Hned druhý den jsme, sice zbité, ale s plnými talíři kráčely k našemu stolu.
Po snídani se každý den odjíždělo na celodenní výlet po okolí. V jednom dopoledním programu byla obsažena prohlídka dvou kostelů a o tom, co se bude dít odpoledne, se mělo teprve hlasovat. Možnosti byly dvě: hradní zřícenina, nebo bazén. Tajnými rozhovory během dopoledne se nám podařilo získat na stranu bazénu poměrně velké množství spoluúčastníků. Zaradovaly jsme se, když se pro alternativu bazénu zvedlo patnáct rukou z celkových dvaceti sedmi hlasujících. Ačkoliv bylo naše vítězství jasné, hlasovalo se pro jistotu i pro druhou variantu. K našemu zděšení se přihlásilo opět patnáct lidí. Tři babičky se totiž nedokázaly rozhodnout jen pro jednu možnost, a tak bezelstně hlasovaly pro obě. Co ale teď? Pár důchodkyň se rozhodlo vzít osud našeho výletu do svých rukou. Hystericky začaly vykřikovat: „Na hrad!“ Pan řidič se zalekl a poslechl.
Nakonec jsme se do bazénu dostali až o dva dny později. Měli jsme dvouhodinový rozchod, který většina využila k uzdravování se v termálním pramenu a jen pár jedinců posunovalo očima hodinové ručičky kupředu, jelikož zápach zázračné vody byl nesnesitelný. Když jsme se vraceli k autobusu, čekalo nás nemalé zdržení v uličce u kas, protože si asi polovina našeho zájezdu stěžovala brigádnici prodávající lístky na nehorázně vysoké ceny a dožadovala se důchodcovských slev. Téma vysokohorské přirážky nás pak provázelo celou cestu do hotelu.
Již od začátku týdne jsme se těšily na hotelovou diskotéku, která měla vypuknout v předposlední večer pobytu. Už od pozdního odpoledne si DJ Suchánek připravoval aparaturu a my konečně vytáhly šaty ze dna kufru a zkrášlovaly se v pokoji. Začátek pařby byl plánovaný na 20:00, ale my jako zkušené diskofilky sešly dolů po točitém schodišti jako dvě Popelky až ve 20:30 do rozjeté zábavy. Přes naši euforii jsme ani nezaslechly hudbu, která už přes půl hodiny skýtala jen samé dechovky. Stály jsme na schodech jako opařené a sledovaly dvě babičky, které křepčily na parketu divoce povzbuzované potleskem ostatních. Se strachem, že budeme spatřeny, jsme utekly zbaběle do pokoje. V naději, že je DJ Suchánek pouhou předkapelou, jsme sešly ze schodů ještě třikrát. Ve 21:30 jsme to definitivně vzdaly a zakotvily u tetiček na pokoji u Četnických humoresek.
I přesto, že jsme za celý týden s důchodci zažily nejednu nesnáz, strávily jsme s nimi poslední večer na pivu a musíme zkonstatovat, že jsme si tento večer a vlastně i celý zájezd parádně užily! |
