Elena Jaroševská – Ondřej Suchý: Moje Rusko (18)

Rubrika: Publicistika – J+O Suchý

   Ruská verze 

XVIII. část seriálu

Ruská redakce Radia Praha – vysílání do zahraničí Český rozhlas 7 – uvádí od 5. listopadu 2006 novou rubriku „Moje Rusko“. Rusko z českého pohledu během více než půl století. Sovětský svaz a jeho oficiální ideologie a kultura a obyčejní lidé, ruský jazyk, kultura, umění - hodně Čechů chápalo, že to jsou dva odlišné světy.
O tom, jak se křížily tyto dva světy v jeho vlastním životě, vypráví každou sobotu Elena Jaroševská při rozhovoru s Ondřejem SuchýmONDŘEJ SUCHÝ, publicista, spisovatel a textař. Na webu http://www.radio.cz/ru budete také pravidelně nacházet obrázky a fotografie z archivu Ondřeje Suchého, v pořadu pak zaznějí písničky z jeho soukromé fonotéky. Těší nás, že se s tímto naším dlouhodobým seriálem budou mít možnost setkávat v ruské i české verzi také čtenáři Pozitivních novin!
Elena Jaroševská
ruská redakce Radio Praha


35.

Hezký den, vážení a milí!
Dnes bych si zde rád zavzpomínal na něco, na co vzpomíná nejeden z mých vrstevníků. Musím se opět vrátit do padesátých let a k prodejně Sovětská kniha, která byla v Praze na Václavském náměstí a kam jsme se jako kluci naučili chodit. Jak by také ne, když tam všechny dětské knížky, gramodesky a diafilmy byly v cenách, které byly našim peněženkám dostupné!
Na hrající psaníčka s malými gramodeskami, které byly po jedné koruně, jsem tu už kdysi vzpomínal. Ruské dětské knížky se nám pro svou pestrobarevnost i dostupnost také líbily – ceny se pohybovaly mezi jednou až třemi korunami.
Nu a pak tu byly ještě diafilmy! Spousta krásných pohádek, ale i diafilmů naučných. Dodnes mám jeden životopisný, o černošském zpěvákovi Paulu Robesonovi.
Nedávno jsem se o něm zmínil kamarádovi, který si okamžitě vzpomněl na to, že on měl zase například film Miklucho-Maklaj, o ruském cestovateli, který objevil domorodce na Novém Zélandu. Pohádek prý mnoho8mm filmy neměl, protože český diaprojektor Diar tehdy ještě neuměl promítat takové filmy, které měly obrázky pod sebou – vše se na něm dalo promítat leda když se promítačka položila na bok. Stejně pak ale člověk viděl dva obrázky najednou a písmenka titulků byly těžko čitelné.
Diar později vylepšili na Diax, kterým se tyhle filmy s obrázky pod sebou promítat daly.
„Já jsem ho později znovu koupil,“ svěřil se mi kamarád, „abych mohl promítat pohádky dceři a ještě ho pořád mám, i s těmi diafilmy…“
Krabici ruských diafilmů má u sebe také můj kamarád Václav Hruška, žijící v Austrálii. Pro mě pak v šedesátých letech odsunuly diaprojektor a diafilmy na druhou kolej filmy formátu 8 mm.
Svou první promítačku osmimilimetrových filmů jsem si koupil později v Moskvě: „Kinoprojektor LUČ – 2“.
Tam jsem si také začal svoji domácí filmotéku doplňovat filmy o ruských klaunech a hercích - o Michajlu Rumjancevovi, známém pod klaunským jménem Karandaš, o Jevgeniji Leonovovi, o Juriji Nikulinovi.
V polovině osmdesátých let, kdy se mi stále ještě mohlo o nějakém videu pouze zdát, jsem si už přivážel filmy barevné, například jednotlivé díly seriálu Jen počkej, zajíci! – ty pro svého malého synka – anebo zkrácenou, němou verzi komedie Briliantová ruka s Nikulinem a Mironovem!
U nás zase byly kdysi k dostání „osmičky“ s groteskami Charlieho Chaplina, s českými kreslenými filmy anebo s obdivuhodnými výkony zahraničních cirkusových artistů.
Namátkou vzpomínám na Sedm Lukas, což byli akrobati z Maďarska. Nedávno jsem si tyto filmy dával do Briliantová ruka na 8mm filmuigelitových tašek s tím, že si některé, společně s filmy vlastními, amatérsky natočenými, nechám převést na DVD. Přitom jsem si vybavil všechny ty etapy, jimiž jsem za šest desítek let svého života, prošel: Od diapozitivů z doby, kdy u nás ještě ani nevysílala televize, přes osmimilimetrové filmy, k videu a kazetám VHS, které dnes zvolna vyměňuji za mnohem skladnější DVD.
Když se tak nad tím vším zamýšlím, musím konstatovat, že ty mé dnešní krásné pocity, které mám díky DVD při sledování dokonale barevného, zvukového „domácího kina“, i nadále zůstávají souměřitelné s tím, co jsem kdysi prožíval u diaprojektoru či malé promítačky, s nimiž jsem promítal tehdejší filmy v pokoji na zeď.
Každá doba měla a má v něčem svůj půvab. Lepší je vzpomínat na půvaby, než na ne-půvaby…
Mějte se moc hezky a na shledanou!

36.

„Československo pro mě bylo a je první láskou, na kterou se nezapomíná,“ řekl ruský herec a režisér Oleg Tabakov českým novinářům, když loni zavítal se svým moskevským divadlem Tabakěrka do Prahy.
Kolik umělců z Ruska či z bývalých svazových zemí vyslovilo už v minulosti podobná svá vyznání a obdiv! Skladatelé populární hudby nejednou opěvovali krásu našich měst, Prahy a Karlových Varů.
Matvej BlanterMurad Kužlajev složil skladbu Karlovarská kolonáda, Arno Babadžanjan nám věnoval svoji Serenádu a pak skladbu s názvem V Karlových Varech. Prahou se ve své tvorbě nejednou inspiroval Matvěj Blantěr, autor světoznámé Kaťuše či Kazačoku.
Na gramofonových deskách Supraphonu u nás vyšly dvě jeho písně, které opatřil českými texty populární dramatik, scénárista řady slavných televizních seriálů a v neposlední řadě i textař Jaroslav Dietl. Jedna se jmenovala Písnička o Praze a druhá Proveďte mě Prahou. Konkrétně ta druhá mi uvízla v paměti. Dodnes ji slyším:
„Kdo mě provede vaší Prahou, poznal bych ji tak rád, tak rád / Tou živou a rušnou Prahou, hned zas spící, tichou Prahou / Kouzelnou tou vaší Prahou, kdo z vás na cestu se dá?“
Ta písnička, nahraná jen s rytmikou a s dominantní tahací harmonikou, připomíná krásné francouzské šansony. Moc hezky ji nazpíval zpěvák a herec Josef Zíma.
Matvej Blantěr navštívil někdejší Československo mnohokrát. Při jedné své návštěvě na sebe prozradil:
„Víte, že ve mně muzikanta probouzel Čech? Bydlel u nás, v Kursku… Jako malého, pěti šestiletého kluka mě maminka poslala k sousedce pro trochu octa. Zatímco ho ta paní hledala ve spíži, padl mi do oka klavír. Nedalo mi to, abych ho nevyzkoušel. Úplně mě okouzlilo, jak hrál. Sousedka dovolila, abych si k nim občas chodil zabrnkat. Časem mi rodiče na piáno ušetřili. A učil mě na něj hrát právě ten Čech – jmenoval se Erno Košťál!“
Tak vzpomínal Matvej Blantěr na svého prvního učitele hudby. Když docházel Erno Košťál, náš budoucí známý dirigent a skladatel hudby k mnoha českým filmům, do rodiny Blantěrových učit malého Matveje hrát na piáno, bylo mu necelých dvacet let.
Erno Košťál se narodil v roce 1889 a zemřel v roce 1957. A tak mě napadá – jestlipak se ti dva, žák a jeho první učitel hudby, ještě někdy sešli?
Matvej Blantěr se prosadil už ve dvacátých a třicátých letech, nejprve jako skladatel operet, pak i jako tvůrce mnoha populárních tanečních písní. Bohužel o případném pozdějším jeho setkání s Erno Košťálem jsem se nikde nic nedočetl. A také už ani není koho se na to zeptat: Matvej Blantěr odešel do muzikantského nebe v roce 1990. Ondřej Suchý, Moskva 1984
Při své návštěvě Československa na konci sedmdesátých let hovořil o písničce Proveďte mě Prahou:
„Teď ji u vás v rozhlase nahráli znovu, v nové úpravě,“ říkal potěšeně. „Mám z toho velkou radost, protože Praha je opravdu mé město a Československo skoro má druhá vlast. Často k vám jezdím a obdivuji vaší muzikálnost. A vaše lidové písně? Neznám češtinu, ale už rozeznám slovenskou, plzeňskou nebo slováckou melodii od jihočeské. Všechny mají svou duši. To u moderní populární hudby nenajdete.U současných písniček vládne děsivá uniformita….“

Jsem rád, že vám nyní mohu tuto Blantěrovu písničku zahrát. Její první verze z roku 1960, v níž Josefa Zímu doprovází skupina Jiřího Maláska, vyšla v Supraphonu znovu v roce 2000. Není to nejlepší důkaz toho, že Blantěrovy písničky nestárnou? Přeji vám hezké dny příští!

Foto © z archívu Ondřeje Suchého

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 23. 09. 2007.