Ivan Kolařík: Opuštěný manžel

Rubrika: Literatura – Povídky

Stalo se vám také někdy, že vás po čtyřiceti letech více-méně uspokojivého manželství z čista jasna opustila manželka?

Že manželé opouštějí své družky dnes a denně, je všeobecně známo. Ve většině případů si manželka však oddechne, že se konečně zbavila pupkatého přívěsku, o který po trýznivě dlouhá léta pečovala, kterému podstrojovala a který se jí zavděčil tím, že si našel o třicet let mladší krasavici, domnívaje se bláhově, že je zamilován.
Konečně bude mít od piva páchnoucího a nechutně chrápajícího muže, kterému se z uší a nozder derou chumáče šedivých chlupů a který kromě denního škemrání o sex nemá o nic kloudného v životě zájem, svatý pokoj. Vědecký průzkum však jasně prokázal, že těmto sešlým starcům zamotal hlavu hormon testosteron, který vyhrál nad zdravým rozumem a který utvrdil opelichané staříky ve víře, že v náruči mladičké krasavice najdou dávno ztracené štěstí a lásku. Bláhově si namlouvají, že hormonální změny a pohled na pružné tělo mladé ženy z nich udělají chlapáky jako za mlada, kterým se kouzlo po dlouhé době zase jednou podaří a zhostí se úkolu na jedničku. To, že se jejich milenky, na ně vinou jako břečťan, se sebezapřením a se zatnutými zuby a že to dělají čistě díky vidině brzkého nabytí peněz, si pomatení důchodci neuvědomují. Jakmile se mladičkým milenkám tato představa rozplyne, protože penzista má tvrdý kořínek a do "penálu" má daleko, zmatené dědky pustí pěkně rychle k vodě. Ti se pak zkroušení vracejí domů ke svým manželkám, které poníženě prosí za odpuštění, vymlouvaje se, že za nic nemohou, protože je to vina žláz.

V mém případě byla však situace zcela jiná. Já ženu Máňu stále obdivoval a potajmu miloval, když mne na společné procházce po pláži něžně vzala za ruku, podívala se mi smutně do očí a oznámila, že musí odejít.

Jak se chlap v takové situaci zachová? Tvrdší povahy manželce třeba nařežou a pomohou jí sbalit kufry. Jiní si beze slova najdou nebližší větev a nahodí si mašli, zatímco druzí začnou zuřivě tleskat, skákat radostí po jedné noze do kolečka jako pominutí, pak propadnou v bezuzdný smích a jdou všechno zapít. A zase jiní zhrzení manželé nejdříve v návalu vzteku uškrtí manželku a pak sebe, protože mají strach, že by jim to neprošlo.

Já však na otřesnou zprávu zareagoval tím, že se mi roztřásla brada, oči se mi zalily slzami a než mohla žena cokoliv vysvětlit, padl jsem koleny na horký písek a horem pádem jsem se zapřísahal, že se budu pokaždé přezouvat, zvedat prkýnko u záchodu, nemluvit sprostými slovy, že budu po sobě uklízet a nebudu v její přítomnosti nikdy více popouštět uzdu tělesným potřebám, jen ať mě, pro boha, neopouští. Navíc jsem horečně slíbil, že budu píti méně piva a alkoholických nápojů vůbec, že se nebudu ani pokradmo s obdivem dívat na poprsí mladých žen a komentovat je nevhodným způsobem, že budu denně mýt jak sebe, tak i nádobí, nechodit v těch samých ponožkách a podvlíkačkách více než tři dny a že ji nebudu trápit a všelijak ji činit zoufalou. V náhlém záchvatu dobré vůle jsem dokonce přislibil, že nikdy více nebudu čurat do umývadla. Litanii slibů jsem skončil přísahou, že nebudu potají uřezávat větve vzácných keřů, které škrábou lak auta a že se o zahrádce budu vyjadřovat s patřičnou úctou a nenazývat ji mizernou džunglí.

“A ode dneška ti taky nebudu víckrát říkat matko, protože vím, že se ti to příčí, ale jenom Máňulko,” řekl jsem něžně a vysmrkal se do vln Pacifiku. Ihned jsem si uvědomil, byť pozdě, že tento nešvar je jednou z věcí, proč mě nyní Máňa opouští.

Žena Máňa se jenom smutně pousmála a řekla, že takové sliby už ode mě slyšela tisíckrát a že tentokráte skutečně jde. Ale i tak jsem zpozoroval, že krapátko zjihla, protože mě ubezpečila, že mi hodně toho před odchodem navaří, takže hlady trpět rozhodně nebudu.

“ Už jsem ti, broučku, uvařila guláš a spoustu jiných jídel, které máš rád, tak si to budeš muset jenom ohřát. Neboj, hlady mi tady neumřeš.”

“ O čem to, prosím tě mluvíš, tady mě kliďánko bez pohnutí brvy po čtyřiceti letech radostnýho manželství opouštíš a mluvíš o guláši! Kde to, Máňo, jsme?” otázal jsem se třesoucím se hlasem.

“Ale ty můj moulo, vždyť já tě přece neopouštím na věky věkoucí. Potřebuji jenom na pár týdnů do Melbourne zkontrolovat zahrádku, jestli mně nezašla suchem.”

No, tak to mě tedy podržte! Máňa si jede zkontrolovat její mizernou džungli a já jako blb si tady sypu popel na hlavu a slibuju jí hory-doly, pomyslel jsem si a při představě tří týdnů svobody se mi zatočila hlava. Konečně mě nikdo, byť pouze na krátkou dobu, nebude peskovat za prkotiny a já si budu dělat to, co mně bylo po tolik let přísně zakazováno!

“ Fuj, to jsi mně tedy dala, matko! Nic takovýho přístě nedělej. Ale vím, že se nutně potřebuješ pokochat tvojí krásnou zahrádkou a proto ti cestu z celýho srdce schvaluju,” řekl jsem a v duchu jsem si mnul ruce a dělal plány, jak si tři týdny bez ženy Máni báječně užiji. A jak krásně si panečku odpočinu!

Nastal den odletu a na mě z nějakého důvodu padaly chmury. Cestou na letiště jsem začal žadonit, aby Máňa na prohnilou zahrádku v Melbourne zapomněla. Před odletem jsem za poslední týden již podruhé ze sebe vysypal všechny sliby jako na procházce na pláži, jen aby si odjezd rozmyslela a zůstala se mnou. Vidina třítýdenního odloučení na mě začala těžce doléhat. Tak dlouho jsme bez sebe přece ještě nikdy nebyli. Jak mi to, beruška moje, potvora jedna, může udělat? Červené letadlo s obrázkem velikého klokana na ocase se zvedlo z přistávací dráhy, nabralo výšku a směr na jih. Já jsem v prázdné letištní hale zůstal stát jako kůl v plotě. Smutek mi zahalil srdce a vydal jsem se na osamělou cestu domů.

Otevřel jsem dveře chaty a obutý jsem vítězoslavně vkráčel do obýváku. Náhle jsem se zarazil a ve strachu se ohlédl přes rameno, očekávaje, kdy se ozve nazlobený Mánin hlas vydávající příkaz, ať se okamžitě přezuji do papučí. Ticho po pěšině… Otevřel jsem si třetího lahváče opět plný strachu, kdy se ozvou kárající slova, že jsem ožralka. Opět ticho po pěšině… Otevřel jsem lednici a pustil jsem se do zavináčů, které jsem na posezení spořádal, aniž bych to schytal, že si překyseluji žaludek. Po tolika kyselých rybách jsem si mohutně nahlas říhnul, aniž bych to slíznul, že jsem vepř. Nikdo neutrousil hrozbu, že se mnou nebude žít, když zavináče zapříčinily to, že jsem se uvolnil takovým způsobem, že se v sousedství rozštěkali psi. Posléze, hnán mlsnou, jsem si ohřál připravený guláš a náhle to na mě padlo. Najednou jsem si uvědomil, jak vlastně mám hodnou ženu-berušku, která mi s láskou navařila tolik dobrot, že po tři týdny nebudu strádat a po jejím příjezdu nebudu chrastit kostima. Náhle jsem věděl, že moje žena Máňa mi nenavařila hory jídla v obavě, že budu mít hlad, ale že to udělala jen tak, protože jí na mně záleží, protože ví, že peprný guláš mám rád a chtěla mi prostě udělat radost. A já, zatímco jsem se cpal gulášem, jsem rychlým promrkávaním víček zatlačoval proud slz a skrz slaný potůček jsem čekal Máninu výčitku: “No jo, to jsi se zase zliskal a teď jsi melancholickej.” Ta však nepřišla, protože Máňa v Melbourne ošetřovala zahrádku…

Kromě prvního dne jsem se po zbytek tří týdnů choval tak, jak jsem na procházce mojí ženě Máně svatosvatě sliboval. To jako abych jí udělal radost, ukázal jí, že si jí vážím za to, jak se o mě čtyřicet let nezištně stará. Ukázal jsem jí, že jsem po dobu její nepřítomnosti nezvlčil. Udělal jsem to jako vroucí výraz lásky k ní a za to, že ode mne dodnes ještě neutekla.

Tři týdny utekly jako voda. Moje Máňa se vrátila a ke svému úžasu našla chatičku jako ze škatulky. I s pugétem bušového kvítí na přivítanou. A naše dlouholeté kamarádství a skrytá láska se po třech týdnech odloučení utužily, protože jsme si oba uvědomili, co pro sebe navzájem znamenáme. Máňa dokonce přistoupila na to, že jí v soukromí můžu říkat “matko” a nastěhovala se zpátky do naší společné ložnice po tom, co jsem se rozhodl spát s kolíčkem na prádlo na nose, abych nechrápal.

A tak se divím všem těm pateticky zaláskovaným dědkům, kteří si přes pivní pupky nevidí na palce u nohou, že strpí to, aby žlázy zvítězily nad zdravým rozumem a hledají životní štěstí všude jinde než u svých dobrých, kyprých manželek… 

Ilustrace exkluzivně pro Pozitivní noviny © Mgr. Zuzana Šíblová, www.sjuzi.wgz.cz

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 02. 11. 2007.