Ivan Kolařík: O lásce k umění - Však ten talent máš po mně!
Rubrika: Literatura – Zábava
| Již v útlém dětství jsem projevoval lásku k poetickým říkánkám. Nedlouho potom, co jsem začal trochu mluvit, oslňoval jsem rodiče takovými básnickými výroky jako například „Pan farář má vrabce v kapse” nebo „Hajný v lese usnul, někdo mu ho utnul.” Rodiče však byli mými schopnostmi nadšeni podstatně méně, když po mém hlasitém zadeklamování této slovní hříčky se z mlází z čista jasna objevil hajnej jako hrom, který nám bujaře dal na vědomí, že ani v lese neusnul, a že mu ho ani nikdo neutnul. Nemusím říkat, že se maminka s tatínkem propadali hanbou a já to schytal, aniž bych si byl vědom za co. V té době mi bylo asi pět let... S přibývajicím věkem jsem začal projevovat zájem i o divadlo. Líbil se mi Kašpárek a hlavně pak Spejbl a Hurvínek, kterého jsem se snažil všemožně napodobovat jak celkovým vzhledem, tak i mluvou. To mi bylo kolem osmi let... Opravdovou, neutuchající lásku k divadlu v raném dětství ve mně však probudila teta Fé, operní zpěvačka a profesorka na konzervatoři, která pro šprým neměla daleko. Ráda oblažovala členy rodiny  a vůbec kohokoliv, kdo jí byl ochoten naslouchat, různými áriemi a opepřenými historkami z divadelního prostředí. Jako mladému chlapci mně tetička Fé imponovala nejen svým ohromným poprsím, osobitým smyslem pro humor a tím, že plynule ovládala pět světových jazyků, ale hlavně svým teatrálním výstupem, který vždycky mistrně provedla na schodišti vilky, když jsem na ni zpoza rohu vybafnul. To vždycky strašně hystericky vykřikla, chytila se za mohutné srdce, udýchaně si sedla na schody a operním hláskem křičela, že ji tím bafáním jednou přivedu do hrobu. Přitom předstírala mdloby a dovedla i pořádně zblednout a rozplakat se. Se zadostiučiněním musím říct, že teta Fé naštěstí nikdy mému strašení nepodlehla; opakoval jsem bafání příliš často, než aby se doopravdy lekla natolik, že by to mělo za následek trvalou újmu na jejím zdraví. Ale jelikož jsem byl nezbeda, tak jsem si s ní často na schody také sedl a opičil jsem se po ní takovým způsobem, že mi řekla, že přes to, že jsem nenapravitelný oplégr, mám jisté vlohy, které jsem zdědil po ní a které je nutno již od dětství systematicky pěstovat. Jednoho dne, když jsme se oba na schodech opět vydováděli po mém: „Baf!!” pozvala mě teta Fé do svého pokojíčku, kde na mě lišácky mrkla a vážně řekla: „Ivánku, ty teď svůj herecký talent ukážeš při slavnostní příležitosti rodině a přátelům. Tady máš tuto knížečku, pěkně si to nastuduj a doufám, že mi neuděláš ostudu. Pamatuj, že ten talent nemáš od mámy, ale ode mne.” Celý rozechvělý jsem otevřel útlou knížku beze slov s titulem „Tabatěrka.” K mému úžasu se knížka skládala ze série perokresbiček zobrazujících gentlemana zabývajícího se elegantním rituálem vyjmutí cigarety z tabatěrky a jejím vykouřením. Teta Fé byla fikaná. Věděla moc dobře, že mým fingováním jejího omdlévání na schodech nelze samozřejmě se žádnou pravděpodobností zjistit, mám-li vůbec špetku nějakého talentu. Vybrala proto metodu etudy, která se dodnes běžně používá u přijímacích zkoušek na divadelní fakultu, aby rodina zjistila, jestli mám k herectví vůbec nějaké vlohy. A mně se splnil sen zapálit si veřejně cigárko, anichž bych se dostal do maléru, protože na kouření jsem byl moc mladý. Tetička mě na představení náležitě připravila: z divadla pro mě obstarala frak, cylindr, cvikr a doma vyštrachala potřebné rekvizity, zejména stříbrnou tabatěrku napěchovanou cigárkama a krásný zapalovač. Na představení se přišlo podívat mnoho lidí, které k nám teta Fé pozvala pod záminkou vystoupení předního vídeňského umělce v té době hostujícího v Praze. Když jsem viděl všechny ty honosně vypadající pány a paničky, roztřásly se mi nohy, ale nedal jsem to na sobě znát. Teta Fé si v přivítacím projevu vymyslela, že vynikajícího umělce bohužel sklátila chřipka, ale že na jeho místě má obecenstvo unikátní možnost zhlédnout jeho nadaného synka, což je vskutku nezapomenutelný kulturní záležitek. Pak spustila nějakou šílenou árii, která diváky patřičně naladila a připravila na můj slavný výstup. Ten následoval po tetiččině srdcervoucím zpěvu. Etudu „Tabatěrka” jsem zahrál se suverenitou ostřileného herce. Potíž byla v tom, že ačkoliv jsem mnohokráte mohl nastudovat všechny finesy spojené s otevřením tabatěrky a elegantním vyjmutím cigarety, rodiče mně nedovolili, abych etudu nacvičil do jejího konce, tedy až do vykouření cigarety. To se odehrálo až při samotném vystoupení. A jelikož jsem chtěl tetu Fé a všechny přítomné diváky ohromit svým kuřáckým uměním, cigárko jsem si dopřával hlubokými šluky. Kouř z cigarety za chvilku zahalil pokoj do hustého dýmu. Teta Fé, rodiče a diváci byli mým představením náležitě oslněni, a zatímco si šeptem vyměňovali pochvalné poznámky, já začal rychle blednout jako křída. Netrvalo dlouho a studený pot mi polil čelo. Co následovalo potom, byla pro mě strašná ostuda, neboť jsem tam poblil nejen zapůjčený frak, ale i vzácný peršan včetně několika nic netušících diváků v první řadě. Vypotácel jsem se z pokoje a v blití pokračoval na toaletě, zatímco obecenstvo propuklo v bouřlivý potlesk, protože si bláhově myslelo, že to bylo realistické vyvrcholení scénky. Teta Fé byla nadšením bez sebe. Přišla se na mě podívat do koupelny, kde jsem seděl zplihlý jako zmoklá slepice. Tetička celá bez sebe radostně tleskala a nakonec se přes příliv emocí zmohla na to, aby řekla: „No vidíš, ty můj chlapče, jak jsi byl úžasný! Byla jsem na tebe právem hrdá. Čekají tě světlé zítřky na prknech, která znamenají svět. Však ten talent máš po mně!” Já jsem ale přišel na to, že se mně tetička krásně pomstila za to, jak jsem ji tím bafáním vždycky strašil. Ale pravda je, že díky ní mohu říct, že jsem propadl myšlence stát se hercem. V té době mi bylo dvanáct let... Pokračování příště... Z přiravované knihy "Světácké střípky smyslného seniora" |
RESERVÉ: Ivan Kolařík – ozvučená prezentace
Ilustrace exkluzivně pro Pozitivní noviny © Anastázia Mahovská www.anny.cz
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 10. 08. 2007.
