Vladimír Vondráček: Životní cesta (3/3)

Rubrika: Publicistika – Letem-světem

5.

Začátek popisu našeho posledního týdne bych teď měl nejdříve věnovat našemu přechodnému azylu a nejbližšímu okolí – tedy nevelké zahradě. Přízemní domek s velkou garáží má tři obytné místnosti, jednu z nich s plynovým krbem, tři ložnice a dvě koupelny a 
dvě WC. Manželka však nejvíce ocenila výborně řešenou kuchyni s jídelním koutem a zejména programovatelný sporák. Když naši přátelé ráno odjedou autem společně do práce na letišti /každý den 50 km tam a zpět/, dají maso do trouby, naprogramují, a když odpoledne přijdou domů je maso čerstvě upečené! Na zahrádku za domem v té době neměli mnoho času, takže byla „eldorádem“ veverek a mývalů. Nevím proč, ale tyto medvídky jsme bohužel nespatřili, možná, že jsme jim nějak „smrděli“ cizinou! Každopádně je domorodci nemají příliš v lásce, neboť jsou velmi drzí a prý se odváží i do domu, zejména do spíží. Našim přátelům dokonce sežrali zlaté rybky, které chovali v malém umělém rybníčku před vchodem do domu! A to ještě není nic proti příhodě jejich dcery, která bydlí v rodinném domku asi 150 km severně od Vancoveru. Tam mají dobrodružné zkušenosti s medvědy grizzly! Tyto šelmy totiž chodí vyjídat popelnice a jejich domácí zvířata jednou bránila své pány před nečekaným vetřNa cestě do Whistleru elcem. Zatímco pes se postavil mezi ně a medvěda a rozumně vyčkával, malý kocour začal velké zvíře provokovat! No – dopadlo to dobře a snad tato příhoda stála za vyprávění. Ale zpět do Langley. Tato čtvrť se nachází v jižní části velké vancouverské aglomerace a hranice s USA jsou doslova za humny – jen asi 12 km, a to jak vzdušnou čarou, tak i po silnici. Proto jsou odtud dobře vidět hory za hranicemi, tedy ve státě Washington. Jsou vysoké přes 4000 m a jedna z nich s příznačným jménem Pekař, je dokonce zatím spící sopka.
V tomto týdnu nás velmi překvapila jedna příjemná drobnost. Protože jsme v domě vegetovali sami, vybírali jsem samozřejmě i poštovní schránku. A tak jsme jednou byli velmi překvapeni, když se v poště objevil dopis s naším jménem a místní adresou. Netrpělivě jsme ho otevřeli a četli dílem předtištěné a dílem ručně psané poděkování za to, že jsme na přelomu září a října strávili týden v hotelu Coral Reef na Havaji! A samozřejmě nás lákali, abychom přijeli zas. Což o to, nebyli bychom proti, ale…..

Přesně uprostřed října jsem „v rodinném kruhu“ oslavil narozeniny pořádným steakem a šampáněm a přiblížil se poslední týden naší „životní cesty“. Po stránce turistické byl tento týden v Kanadě pro nás vrcholem.Půjčili jsme si na tři dny auto Ford Taurus a podnikli tři nádherné výlety po docela širokém okolí. Pro ty, kteří mají rádi čísla, zejména pokud jde o finance, mohu dodat, že pronájem vozu přišel v tehdejším kurzu denně asi na 1000 Kč, ale benzin byl o polovinu levnější než u nás. Měli jsme štěstí, auto bylo téměř nové – zřejmě jsme byli druhými klienty, neboť mělo najeto jen asi 1500 km. Mělo samozřejmě automatickou převodovku, čehož jsme se trochu obávali. Bratranec nám vysvětlil, že máme na levou nohu zapomenout /řekl doslova, že si ji můžeme „strčit do kapsy“/ a pravou nohou pracovat na brzdě, která vlastně nahrazuje naši spojku. Nejhorší byl první výjezd z půjčovny, která byla u hlavní silnice, a dostat se do pořádného„trafiku“ nebyla žádná legrace. Manželka to ale zvládla a pak odjezdila za tři dny téměř všechno z ujetých asi tisíce kilometrů. Já hrdě navigoval, i když jsme se pochopitelně občas hádali. Podzim ve Whistleru
První naše cesta mířila na východ po hlavní dálnici č.1, která spojuje pobřeží obou oceánů. Po levě straně jsme měli řeku Fraser a po pravé nižší hory, na jejichž úbočí jsme viděli četné menší vodopády. V městě Hope jsme na chvíli odskočili k jihu do jednoho z národních parků a tam jsme spatřili už mnohem vyšší vodopád, téměř stometrový a navíc v polovině lomený! Brzy jsme se vrátili na hlavní dálnici a přejeli na druhou stranu řeky Fraser. Řeka, stejně jako dálnice, se v Hope stáčí k severu a nyní bylo na co koukat vpravo i vlevo. Mířili jsme ke známé soutěsce se strašidelným jménem Hell´s Gate – Ďábelská brána, k níž se lze dostat dolů k řece pouze krásnou kabinovou lanovkou. Kaňon této řeky je v těchto partiích opravdu divoký. Na zpáteční cestě jsme jeli po pravém břehu řeky a opět jsme si už těsně před Vancouverem odskočili do dalšího z malých národních parků k malému jezeru. Parky byly kupodivu téměř liduprázdné, sezóna totiž právě skončila.Lesy kolem jsou nádherné, jsou smíšené a pochopitelně už krásně zbarvené. Jako meteorologa mne zaujalo, že speciální „počasový“ televizní kanál dává pravidelné typy na návštěvy přírodních parků, protože barevný podzim pochopitelně přichází v různých částech Kanady v různou dobu!
Whistler v půli října Druhý den jsme vyrazili na nejdelší trasu do téměř 200 km vzdáleného Whistleru. Pokud vám to jméno něco připomíná, pak se asi nemýlíte – budou tam příští zimní Olympijské hry. Nejprve jsem jeli tentokrát na severozápad už známou dálnicí č.1, která protíná aglomeraci a jednotlivá ramena v deltě řeky jsou překlenována několika mosty. V Severním Vancouveru tato dálnice končí a napojuje se na hlavní severo – jižní dálnici č.99. Ta probíhá od Aljašky až po jižní Kalifornii a my po ní jeli na sever. Pohledy na hory vpravo a Pacifik vlevo jsou těžko popsatelné, musí se to vidět. Někdy se těžko pozná, zda se díváte na mořský záliv nebo na jedno z četných jezer. Podél dálnice, která není tak široká, jak by se dalo čekat, a ještě blíže k pobřeží, vede i železniční trať. Před městečkem Squamish, které je asi na polovině cesty do Whistleru, jsme spatřili po naší pravé ruce malou mašinkou a vagónky, což byla památka na úzkokolejku, která mířila do rudných dolů. Na této cestě jsme potkali i několik vozíčkářů, kteří zřejmě trénovali možná na příští Kanadský maratón! Své vozíky měli označené barevnými praporky, aby byli lépe viditelní, a ohleduplnost všech řidičů byla příkladná. Na vrcholcích hor ležel „věčný“ sníh, a objevili jsme mimo jiné i další zajímavost, kterou bychom zde nečekali. Jeden z vrcholů je totiž pojmenován po Garibaldim, který zde „operoval“ ještě před tím, než se mu podařilo sjednotit Itálii.
Vlastní středisko Whistler je jakýsi kanadský Davos či Svatý Mořic, neboť zdejší architekti zřejmě mírně opisovali od těch alpských. Hotelů, hotýlků i dalších lanovek a vleků pak zřejmě od té doby jistě ještě přibylo a přibude. V severo-jižním směru se táhne několik horských hřebenů, ty nejbližší – dvoutisícové - ještě bez sněhu, na svazích dalšího už asi čtyřtisícového se ale samozřejmě lyžovalo. Počasí bylo přímo ukázkové, na nebi ani mráčku, jakoby ve Whistleru tušili, že tam přijede český meteorolog! Na cestě zpět jsem v Severním Vancouveru mírně zazmatkoval, když se mi tak nějak ztratilo číslo silnice, po které jsme měli pokračovat. Manželka mně sice trochu vyčinila, ale odvážně jela dál a udělala dobře. Po pár kilometrech se na orientačních tabulích správné číslo silnice opět objevilo a v pořádku jsme se dostali do oblasti, kde už jsme to znali.

6.

Třetí cesta byla sice nejkratší, ale možná nejzajímavější. Tentokrát jsme vyjeli z Langley na západ přímo na dálnici č.99. Projeli jsme pod řekou tunelem do čtvrti Richmond, po levé ruce jsme míjeli mezinárodní letiště a centrem vlastního Vancouveru jsme zamířili do Stanley Parku, což je, jak jsme Totemy ve Stanely parku se dočetli v brožurce, třetí největší městský park v Severní Americe. Je tam i městská pláž na pobřeží, ovšem koupat se tam dá pouze v létě a i tehdy má voda teplotu jen kolem 15 st.C! Ani ve vrcholném létě zde totiž nejsou žádná vedra – letní teploty nad 25 st. nejsou časté a tropické třicítky se téměř nevyskytují. A to, že zimy jsou většinou velmi mírné, to už jsem zmiňoval. V parku nás zaujaly indiánské totemy, celá řada různých ptáků a jako další důkaz přístupu k postiženým lidem mohu uvést, že i na malou, jen několik metrů vysokou vyhlídku vedou nejen schody, ale také točitý chodník pro vozíčkáře. A že naši přátelé zdaleka nejsou jedinými Čechy, nám tady dokázaly dvě studentky na kolečkových bruslích.
Přes mořský záliv spojuje Stanley Park se Severním Vancouverem pozoruhodný závěsný most – Lion´s Gate Bridge. Je dlouhý přes 1500 metrů, s předmostími přes 1800 m a výška věží, které nesou závěsná lana, je 111 metrů! Jako nejzajímavější údaj musím dodat, že svým přejezdem jsme přispěli skromným dílem k tomu, že zde denně přejede 60 až 70 tisíc aut! Přitom má „pouze“ tři jízdní pruhy a samozřejmě po stranách cestičky pro cyklisty. Tento most je přirovnáván k mnohem známějšímu a většímu mostu přes Golden Gate v San Francisku, jehož je tak trochu menším bráškou.
Nad Severním Vancouverem začíná někdy už v listopadu pro místní lyžaře ráj. Vypíná se tam několik vrcholů vysokých asi jako naše Krkonoše. Na jeden z nich – Grouse Mountain vede lanovka a tu jsme si nemohli nechat ujít, zvláště když senioři na ní mají dokonce slevu!
Už cestou nahoru jsou krásné pohledy na Vancouver, na jezero Capilano, poblíž kterého je na stejnojmenné Lion Gate Bridge řece vyhlášený visutý /“houpací“/ most, pochopitelně pouze pro pěší. Je dlouhý 135 m, široký necelé 2 m a je téměř 70 m nad hladinou řeky. Z těch „houpacích“ důvodů jsme si však procházku po něm odpustili. Ale zpět na Grousse Mountain. Na vrcholu je dokonce plošina pro přistávání malých helikoptér, samozřejmě restaurace i lesní park s velikými dřevěnými sochami anonymních sportovců a také zvířat. A tak mohu říci, že jsme přece jenom v Kanadě viděli téměř třímetrového medvěda! Při cestě lanovkou dolů jsem sice fotil i natáčel na videokameru ostošest, ale bohužel dole byl mírný zákal, takže to nebylo to pravé ořechové. Naše oči však byly spokojeny! A málem bych zapomněl – ještě jsem se nezmínil, že Vancouver je považován za nejhezčí kanadské město!
Co ještě dodat ke kanadskému pobytu. Dva dny před návratem domů jsme ještě navštívili starou maminku manželky našeho bratrance, která sem emigrovala za dcerou. A zde mohu zmínit dva zajímavé zážitky. Při cestě tam jsme použili další menší trajekt přes řeku, který nahrazuje most. Ta zajímavost tkví v tom, že se trajekt nachází na území, které pJezero Capilano atří indiánům a ti si prosadili, že tam most prostě nebude! Na loď se zde vejde jen asi 20 aut /podle jejich velikosti/ a naloďování trvá pochopitelně mnohem déle než dvou minutová plavba přes řeku. Letos jsme se však dozvěděli, že Indiáni podlehli nátlaku místních radních a stavbu mostu povolili. Ovšem teprve tehdy, když i městská rada podlehla nátlaku indiánů, a tak „mostné“ – mýtné půjde na konto místní indiánské komunity. Prostě i zde šlo o peníze až v první řadě! A zde si dovolím dát k lepšímu jednu kanadskou anekdotu, která se mi jakožto meteorologovi moc líbila: Indiánský kmen o indiánském létě má starosti, jaká bude zima. I vyšlou svého šamana do hlavního města na výzvědy do meteorologického ústavu. Šaman jede na koni a cesta trvá déle, než si indiáni mysleli, a tak pro jistotu začnou připravovat palivové dřevo a svážet mouku a tak. V ústavu vznese šaman dotaz, jaká bude zima? A dostane se mu následující odpovědi – zima bude krutá, indiáni už začali připravovat zásoby na zimu!
Další náš zážitek je kulinářský. Na návštěvě jsme byli pohoštěni pořádnou porcí lososa a takové „podkovy“ jsme ještě nikdy neviděli a možná už ani neuvidíme.

Sochy na Grouse Mountain Volná místa v letadle na cestě zpět nám samozřejmě perfektně ohlídali naši přátelé a odlétali jsme večer, přesně v den sedmasedmdesátých narozenin naší babičky. Tentokrát nám cestou zemská rotace „ukradla“ téměř osm hodin, a tak i když jsme startovali ve 22 hod. tichomořského času, v Londýně jsme přistáli ve 14 hodin greenwichského času. A z této zpáteční cesty, i když se to možná do cestopisu moc nehodí, si dovolím připomenout ještě dvě drobné roztomilé příhody. Obě se udály při přestupu na letišti Heathrow v Londýně. U přepážky objevila „pozemní letuška“ v počítači, že babička má právě narozeniny a vytiskla nám blahopřání od společnosti Canadien Airlines! Bylo to milé a od našich přátel jsme se pak dozvěděli, že kdybychom se přihlásili za letu, dostali bychom dokonce na přípitek třetinku sektu! Druhá příhoda je pak dokonce trochu dobrodružná. Upozorňuji, že to bylo na podzim v roce 1999. Na to, že babičce Jediný medvěd, kterého jsme spatřili při průchodu bezpečnostním rámem pípají velké knoflíky, jsme už byli připraveni, ale ona měla z nám neznámých důvodů už zřejmě delší čas ve své kabelce příborový nůž, zabalený v papírovém ubrousku. Zřejmě „pro strýčka Příhodu“, což ale samozřejmě už dávno zapomněla. A tak jí nyní v té kabelce „něco“ objevili. Zřízenec v bílých rukavičkách jí kabelku prohledal, našel „hrozivý“ nůž a s úsměvem jí ho zase vrátil. Pikantní je, že s touto kabelkou a s nožem v jejích útrobách už prošla celkem pětkrát na čtyřech světových letištích bez „zazvonění“!
Z Londýna do Prahy to už byl večer pouhý skok a dost jsme divili, jak jsme se pak ještě tři dny „srovnávali“ a tak nějak jsme se nemohli dospat! No – a že na toto naše celkem měsíc dlouhé cestování určitě nezapomeneme, to snad pochopí každý!

P.S. Při sepisování těchto našich dojmů jsem si uvědomil, jak je dobře, že tyto řádky píšu na počítači a ne na psacím stroji. Na něm bych totiž s velkou pravděpodobností asi velice velmi opotřeboval raménko s tiskem vykřičníku!!!  

KONEC

Foto © autor

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 25. 11. 2007.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.