Na svátek svatého Ondřeje, 30. listopadu, začíná období Vánoc i v církevním kalendáři. Nastává advent. Toto slovo pochází z latinského adventus - příchod. První počátky držení adventu se objevují ve Španělsku koncem 4. století. Od 12. století se stal začátkem nového liturgického roku, který do té doby začínal Vánocemi.

Svatý Ondřej pocházel z Galileje a byl bratrem Šimona - Petra. Oba rybařili na Genezaretském jezeře a bydleli v městečku Kafarnaum na jeho pobřeží. Učedníky Kristovými se stali mezi prvními. Ondřej pak šířil evagelium hlavně ve Skýtii, na severním pobřeží Černého moře, v Malé Asii a v Řecku, kde nejen kázal, ale i hojně uzdravoval. V řeckém městě Patras ho římský prokurátor Egeus odsoudil k smrti ukřižováním. Ondřeje nepřibili, ale přivázali ke kříži ve tvaru písmene X (ondřejský kříž), na němž dotrpěl k smrti 30. listopadu roku 70.
V lidové tradici je svatý Ondřej považován za ochránce nevěst. Proto jsou s jeho jménem spojovány drobné dívčí obřady, jež měly přivolat nebo zachovat mládencovu lásku. Svědčí o tom veršování, na něž si vzpomněla paní Marie Kellnerová z Činěvse na Poděbradsku (nar. 1884): „Milý svatý Ondřeji, prosíme tě potají, aby se mi v noci zjevil ten, který je mi za muže souzen.”
Za svého patrona si sv. Ondřeje zvolili rybáři, provazníci a řezníci. Jeho nejčastějším atributem je ondřejský kříž, případně provaz.

Advent je doba očekávání příchodu Páně - Adventus Domini, narození Ježíše Krista. Zahrnuje první čtyři neděle církevního roku před Štědrým dnem, provázené půstem a mnoha zákazy. Hlučné veselí, pití a kouření v tento čas považovali naši předkové za hřích. Zpívaly se adventní písně, četla nábožná a mravoučná literatura. Každé ráno chodívali lidé do kostela na bohoslužby zvané roráty. Při nich zpívali prastaré písně, které začínají slovy „Rosu dejte nebesa shůry...”, latinsky „Rorate coeli...”, odtud roráty. Znakem adventní liturgie je především střídmost. Zatímco o Vánocích se kostely bohatě zdobí, v adventním období se nesmějí na oltáře klást žádné květiny ani další výzdoba. Při obřadech je používána fialová barva, která má vyjadřovat zklidnění.

“...a s nebe slýchám krásný hlas. Ne obyčejný, ale svatý, když do tmy ráno vyjdu vraty a spěchám sněhem na roráty,” vybaví se verše z Vánoční písně Jaroslava Seiferta a chrámovou lodí se ozývají slova prastaré písně:

Rosu dejte, nebesa, shůry
a oblakové dštěte Spravedlivého,
otevři se, země, a vypuč Spasitele.
Nebesa vypravují slávu Boží
a dílo rukou jeho zvěstuje obloha:
sláva Otci i Synu i Duchu svatému.
Jako bylo na počátku, nyní i vždycky
až na věky věkův. Amen...

Čtyři adventní neděle jsou symbolizovány čtyřmi svíčkami na adventním věnci, o každé neděli se zapaluje jedna. Jsou představou naděje, očekávání, světla příchodu Spasitele. Adventní věnec se k nám dostal v polovině minulého století z protestantského prostředí německy mluvících zemí a převzala jej záhy i církev katolická.