František Dostál se narodil 21. července 1938 v Praze. Fotografovat začal v době studií na průmyslové škole strojní.
Jako autodidakt se začal o fotografii vážněji zabývat v pětadvaceti letech. Fotograficky se zamiloval do života obyčejných lidí v denním shonu v ulicích rodného města. Jeho první otištěná fotografie vyšla v časopise Květy v roce 1964 a byla povzbuzením pro pravidelnou spolupráci s časopisy.
Celou profesní kariéru pracoval jako konstruktér obráběcích strojů – nikdy nenastoupil dráhu fotografického profesionála, přestože publikoval tisícovky snímků.
Dříve narození si určitě vzpomenou na pravidelnou obrazovou rubriku Františka Dostála v časopise Mladý svět.
Uspořádal více než třicet výstav a je autorem či spoluautorem řady publikací:  Trvalé bydliště Praha (1986, ocenění v soutěži Nejkrásnější kniha roku), Lidé pravdě podobní (1988, ocenění v soutěži Nejkrásnější kniha roku), Život je pes, Šašek, to zní hrdě, Toto město je k pronajmutí, Toto město je na prodej, Jak padá podzim, Čaj s příchutí jehličí, Letní lidé, Praha zezadu, Psy Dodal Dostál, Život je prevít, ale krásnej, Paříž / Paris, Prahou jít a koukat…
V knihkupectvích ale budete, byť jen jednu, marně shánět. Dokonce i na regálech antikvariátů se ani neohřejí.
Dostálovy fotografie jsou zařazeny v muzejních sbírkách v tuzemsku i v zahraničí, často se objevovaly na výstavních salonech, kde získal řadu čestných ocenění.
Je zařazen v encyklopedii Photographers Encyklopeadia International 1839 to the present (Camera obscura, Switzerland 1985), ve Slovníku českých výtvarných umělců 1950 – 1998 (Chagall 1998), v Encyklopedii českých a slovenských fotografů (Asco Praha 1993), v Nové encyklopedii českého výtvarného umění (Dodatky, Academia 2006) a v Dějinách českého výtvarného umění 1958 – 2000 (Academia 2007).

Položil jsem panu Dostálovi několik otázek.

•  S příchodem digitálních fotoaparátů nadešla doba, kdy každý, kdo si tu „chytrou“ krabičku koupí, se stane fotografem. Alespoň si to myslí. Jak to vidíte vy?

Všichni se naučíme číst a psát. Naučíme se napsat třeba dopis, ale málokdo už dokáže napsat třeba Saturnina, patnáctiletého kapitána nebo Starce a moře.
S fotografováním je to stejné. Kytičky na zahrádce, děcka na kočárku, to patří k životu člověka a zaslouží si to fotograficky zachytit. Pixely z těch moderních aparátů se na nás sypou ze všech stran, vznikají miliony obrázků, ale takových, které vám uvíznou v hlavě, které vypovídají o tom, jak jsme žili, kam jsme chodili do hospody na pivo, jak jsme se oblékali, těch, které dokáže zhodnotit až čas, takových není mnoho. Dobrá fotografie musí obsahovat myšlenku.



•  Mně z těch vašich obrázků uvízly v hlavě fotografie ze zahrádkářských a trampských osad, z koupališť. Vidím před sebou fotografii tlustého pána, který leží na zádech ve vodě a na pupku má postavený půllitr piva, to jsou fotografie s úžasným smyslem pro humor. Máte ten smysl pro humor jenom ve fotografii, nebo i v životě?

Já myslím, že i v životě. Existují různé druhy humoru. Takový ten laciný, podbízivý, sprostý, kterým překypuje dnešní doba, nesnáším. Mám rád humor laskavý, hladící, chlácholící, protože člověk zažívá smutných chvil dost a pak stačí jedna veselejší, a ta dokáže překonat všechno to, když se člověku zrovna moc nedaří. Takových fotografií, jako je ta s tím pupkáčem s pivem, mám samozřejmě povícero, snad několik set. Nikdy jsem je téměř nezveřejňoval, až teď. Je to snad nejlepší soubor, který jsem v životě udělal. Nazval jsem ho Letní lidé. Je to taková vzpomínka na doby neveselé. Byl to pro mne i pro lidi, které jsem fotografoval, jakýsi únik na břehy řeky Sázavy, kde mi ti lidé otevřeli svoje srdce a já jsem je mohl fotit, protože věděli, že ty fotky skončí u mne, že je nezneužiju. Dnes jsou ty snímky vlastně povýšené časem na téměř sociologickou sondu o tom, jak se tehdy, kdy pivo stálo dvě koruny, žilo.

(V současné době je soubor asi čtyřiceti fotografií Letní lidé vystaven v Ostravě v galerii Chagal).

•  Další oblastí vaší tvorby je Praha. Podle těch fotografií jste Pražák do Prahy zamilovaný, na těch fotografiích je zachycená Praha, která už dávno zmizela. Jak se fotografuje dnes v té současné Praze? Dá se najít i dnes ta, pro vaše fotky tak příznačná, městská poezie?

Já si myslím, že se i dnes v Praze fotografovat dá. I když ta dnešní doba podlehla komerci a reklama vlastně umlátila pravdu, takže pravdu je těžko hledat. V Praze chybí Pražák, a tu krásu, kterou vytvořili naši předkové, už prodává někdo jiný. Promiňte, že to říkám takhle smutně, ale smutek je odvrácená strana humoru. A takový humor, který nacházíme třeba v Gogolově Revizorovi, u něj se člověk nesměje, ale nachází v něm skutečnou pravdu. A tak i já se snažím pokorně hledat tu pravdu o současné Praze.

•  Ta Praha současná, která je, proti dřívějšku, krásně opravená, nese s sebou i pečeť moderní doby – grafiti, reklamní poutače na každém kroku… Dá se i z takovýchto věcí vytěžit pro fotografii?

Určitě dá, je to věc přístupu autora. Jde o to, co člověk skutečně chce. Víte, já jsem vyrostl na pražské ulici, s klíčem na tkaničce na krku, tak i ty moje knížky o Praze vycházejí z těch mých dojmů – je to o té lidské šmíře, obyčejném životě. Ale i v dnešních ulicích, kde je spousta zamřížovaných oken a kamer a zákazů, žijí lidé.

•  Ty stovky fotografií, které jste za svůj život pořídil, těch použitelných, dobrých, to jsou zřejmě stovky nachozených kilometrů – každá taková fotografie se musí tzv. vychodit. Máte na to, jak pořídit dobrý snímek, nějaký recept?

Je pravda, že mě z těch mých fotografií bolí nohy. Na některé místo se musí jít několikrát. A pak se musí předvídat, jak se budou lidi chovat v jistých situacích. Když vidím pána, který nese pod paží meloun a v druhé ruce aktovku a chce si koupit noviny, musím sledovat, co udělá s tím melounem. Když to dopadne podle mého přání, že si ho dá mezi nohy, je to skvělé. A já musím být připraven. Prostě těžím z absurdity okamžiku. Snažím se ty malé příběhy povyšovat, to není žádné holedbání, na slavnosti všedního dne.

•  Tomu se říká žánrové snímky. Věnujete se jen takové fotografii, nebo jste někdy fotil tzv. aranžovanou, do detailu vymyšlenou fotografii?

Když jsem začínal fotografovat, tak jsem chtěl, ostatně jako každý, být velkým umělcem. Fotil jsem například akty, ale nebyly valné. Dneska už každá z těch modelek má určitě vnoučata. Ale skončil jsem zase zpátky u toho, co umím, u těch žánrových obrázků. Dříve se tomu říkalo magazínová fotografie. Dneska se ale s takovými snímky v novinách a magazínech v podstatě nesetkáte – vládnou rozbité hlavy, obličeje politiků a fádní modelky.

•  Kterého fotografického autora si nejvíc považujete?

Nebudu mluvit o žijících. Z těch odešlých jsem měl rád Viléma Reichmana, což byl Brňák, na jehož fotografiích se neobjevoval vůbec člověk, ale v těch jeho metaforách a metamorfózách byl vidět.

•  Vy jste také fotografoval Jaroslava Foglara…

Byl jsem členem jeho čtenářského klubu, protože foglarovky patřily k mé oblíbené literatuře. Fotil jsem ho na Sázavě na nohejbalových turnajích, na besedách v různých hospodách a při dalších příležitostech. Ale vy určitě narážíte na trojici snímků z Kajetánky.
Když pan Foglar psal Strach nad Bobří řekou, psával u Čertovky v parčíku za Nosticovým palácem. Ale rušily ho tam děti, tak si našel místo v Kajetánce pod Hradem. Já jsem chodíval často na Hradčany fotit, a tak jsem si jednou všiml maličké nahrbené figurky pod velikým rozkvetlým kaštanem, aniž bych tušil, že je to pan Foglar. A úplně stejná situace se opakovala, tak jsem ho vyfotil ještě v létě a pak na podzim. Teprve když jsem potom tu trojici fotek nazvětšoval, zjistil jsem, o koho jde. A vznikl z toho zajímavý krátký seriál. Fotografoval jsem ho ještě v nemocnici, a když se odhalovala jeho pamětní deska v roce 1977 ve Sluneční zátoce na Sázavě, tak jsem tam s ním z nemocnice jel a zase jsem fotil.